Americký bombardovací zaměřovač Norden patří k nejcitovanějším příkladům přesné techniky druhé světové války. Ve zkouškách přesný skutečně byl. Mezi zkušebním polygonem a nebem nad Evropou ale stálo něco, co se nedalo vyřešit lepším přístrojem.
Norden nebyl obyčejné mířidlo. Byl to tachometrický zaměřovač, tedy přístroj, který přímo měřil rychlost letounu vůči zemi a směr letu. Starší konstrukce tyhle hodnoty dokázaly jen pracně odhadovat.
K tomu měl analogový počítač, který průběžně přepočítával bod dopadu podle měnících se podmínek letu, a propojení s autopilotem, které umožňovalo na změny reagovat rychleji, než by stihl člověk.
Na svou dobu šlo o mimořádné zařízení a odpovídalo tomu i utajení. Bombometčíci skládali slib, že v případě zajetí neprozradí, jak přístroj funguje.
Přístroj, který skutečně fungoval
Ve zkouškách před válkou přístroj dosahoval kruhové pravděpodobné odchylky v řádu desítek metrů. Kruhová pravděpodobná odchylka je poloměr kruhu, do kterého padne polovina svržených bomb.
Konkrétní hodnota se v pramenech liší a rozdíl není chyba měření. Předválečný průměr napříč zkouškami se udává kolem 150 stop, tedy 46 metrů. Samostatná série osmdesáti letů ve velké výšce s pokročilejším typem Mark XV ale dosáhla 75 stop, tedy 23 metrů. Obě čísla jsou tedy reálná, jen popisují jinou sadu zkoušek.
I ta horší z obou hodnot byla na tehdejší poměry pozoruhodná. Odpovídala představě, že bombardér dokáže zasáhnout jednotlivou budovu, most nebo loď.
Odpovídaly tomu i vynaložené prostředky. Souhrnné náklady na vývoj a výrobu se uvádějí kolem 1,1 miliardy tehdejších dolarů, tedy zhruba dvě třetiny nákladů na projekt atomové bomby a přes čtvrtinu toho, co stála výroba všech bombardérů B-17. Jeden z exemplářů, který posloužil při shozu atomové bomby na Hirošimu z letounu Enola Gay, je dnes ve sbírkách Smithsonova National Air and Space Museum.
Sud okurek, který nikdy neměl pevnou výšku
Slavná věta o zasažení sudu s nakládanými okurkami z velké výšky má jednu zvláštnost. Nikdo se neshodne, z jaké výšky.
V různých pramenech se objevuje 18 000, 20 000 i 30 000 stop. Přirovnání tedy nemá pevný tvar, což samo o sobě naznačuje, že nejde o technický údaj, ale o reklamní obraz.
Neshoda panuje i v tom, kdo za ním stojí, a obě verze se navzájem nevylučují. Podle Národního muzea amerického letectva přesnost přístroje takto přehnal už v roce 1939 novinář, s výškou 18 000 stop. Podle jiných podání šlo o obraz, který si pěstovalo přímo velení letectva a výrobce: firma Norden v roce 1943 pronajala newyorskou Madison Square Garden a mezi vystoupeními cirkusu Ringling Bros. and Barnum & Bailey předváděla shoz dřevěné makety bomby do sudu, ze kterého vyskočila nakládaná okurka.
Fyzikálně je přirovnání nesmysl bez ohledu na výšku. Z takové vzdálenosti by byl sud menší než tloušťka nitkového kříže v zaměřovači, takže by ho zaměřovač sám překryl.
Ve formaci mířil jeden, pouštěli všichni
Teď k jádru věci, které se v populárních textech objevuje nejméně, a přitom vysvětluje skoro všechno.
Denní bombardování se nad Evropou provádělo v sevřených formacích. Bomby se ale nesvrhávaly tak, že by každý bombometčík zaměřoval vlastní cíl. Formace pouštěla náklad na povel, obvykle podle vedoucího letounu.
To znamená, že přesnost přístroje se uplatnila u jednoho stroje ze skupiny. U ostatních rozhodovalo, jak přesně drží formaci a jak rychle zareagují. Rozptyl bomb tedy nebyl dán kvalitou zaměřovače, ale geometrií formace. Sebelepší přístroj na palubě sedmnáctého letounu v sestavě neměl jak výsledek ovlivnit.
K tomu se přidávaly podmínky, které polygon nezná. Oblačnost nad severní Evropou, kouř a požáry nad cílem, kondenzační stopy předchozích strojů, protiletadlová palba nutící k úhybným manévrům a let ve výškách vyšších, než byly přidělené, protože níž bylo nebezpečněji.
Co říkají čísla z Evropy
Čísla popisující skutečnou přesnost se rozcházejí, protože každé měří něco trochu jiného. Ze všech, které kolují, mají oporu tato dvě.
V roce 1943 činila průměrná kruhová pravděpodobná odchylka 8. letecké armády zhruba 1 200 stop, tedy necelých 370 metrů. Do vzdálenosti tisíce stop od cíle při tom dopadlo jen 16 procent svržených bomb.
Poválečné vyhodnocení pro celou 8. leteckou armádu vyznělo o něco lépe: 31,8 procenta bomb dopadlo do tisíce stop od cíle, a to z průměrné výšky 21 000 stop. Patnáctá letecká armáda a jednotky nad Japonskem skončily v poválečném součtu na podobné úrovni, kolem 30 procent.
Nejvýmluvnější je ale údaj z výcviku. Podle dobových odhadů amerického letectva měl těžký bombardér ve výšce kolem 20 000 stop zhruba jednoprocentní pravděpodobnost zásahu cíle o straně sto stop. Plánovači tedy věděli, jak to vypadá, dávno před prvním bojovým nasazením.
Srovnání, které o věci vypovídá nejvíc
Poválečné rozbory došly k závěru, který je pro celé téma zásadní. Přesnost denního vizuálního bombardování s Nordenem vycházela zhruba na úrovni bombardování naváděného radarem, tedy metody používané tehdy, když bombometčík na cíl vůbec neviděl.
Pokud utajovaný a mimořádně drahý optický přístroj dosahuje v praxi podobného výsledku jako svržení naslepo podle radaru, není problém v přístroji. Problém je v předpokladu, na kterém stála celá doktrína.
Jak jsme psali v článku o letounu F-117, snaha zasáhnout konkrétní bod místo plochy je stará přinejmenším jako Norden a dodnes se s ní pere každá generace techniky jinak.
Jak jsme psali v článku o satelitní navigaci, problém přesného zaměření se nakonec nevyřešil lepší optikou v kokpitu, ale úplně jinde: signálem, který ví, kde cíl přesně leží.
Norden tedy nebyl podvod. Byl to dobrý přístroj, kterému se přisoudila role, jakou v tehdejších podmínkách nemohl splnit. A mýtus přežil hlavně proto, že je to lepší příběh než pravda o tom, že většina osádek pustila bomby na povel, aniž by se dívala do zaměřovače.
