V srpnu 1976 stál svět na pokraji dalšího ničivého konfliktu na Korejském poloostrově. Důvodem byl jediný třicetimetrový topol v demilitarizované zóně, brutální vražda dvou amerických důstojníků a následná blesková operace, při níž USA nasadily strategické bombardéry, letadlovou loď a desítky stíhaček jen proto, aby sporný strom skácely.
Krvavé ráno u Mostu bez návratu
Napětí v korejské demilitarizované zóně (DMZ) dosáhlo kritického bodu 18. srpna 1976. Ve Společné bezpečnostní oblasti (JSA) v Pchanmundžomu se nacházelo předsunuté kontrolní stanoviště sil OSN číslo 3 (CP 3). Toto stanoviště leželo u slavného Mostu bez návratu a v letních měsících na něj nebylo vidět z hlavní pozorovatelny (CP 5). Výhledu bránil mohutný třicetimetrový topol, jehož hustá koruna představovala pro vojáky OSN bezpečnostní riziko – severokorejské hlídky se v minulosti opakovaně pokoušely vojáky ze stanoviště obklíčit či unést.
Velení sil OSN proto vyslalo neozbrojenou pracovní skupinu pěti jihokorejských civilních dělníků, které doprovázelo dvanáct amerických a jihokorejských vojáků. Skupině veleli kapitán Arthur Bonifas a nadporučík Mark Barrett. Úkolem bylo pouze ořezat přebytečné větve, nikoli strom pokácet.
Krátce po zahájení prací dorazila na místo severokorejská hlídka čítající asi patnáct mužů vedená poručíkem Pak Chulem, kterému spojenečtí vojáci kvůli jeho agresivnímu chování přezdívali Poručík Buldok. Pak Chul tvrdil, že strom zasadil osobně vůdce Kim Ir-sen, a požadoval okamžité zastavení prací. Když kapitán Bonifas odmítl a nařídil pokračovat, dorazil na místo severokorejský náklaďák s dalšími dvaceti vojáky vyzbrojenými železnými tyčemi a holemi.
Pak Chul si sundal hodinky, zabalil je do kapesníku a vykřikl: Zabijte ty parchanty! Severokorejci vytrhli dělníkům sekery a vrhli se na spojence. Kapitán Bonifas byl okamžitě sražen k zemi a ubit k smrti. Nadporučík Barrett byl těžce zraněn v nedaleké strouze a zraněním podlehl během převozu do nemocnice. Celý incident trval pouhé čtyři minuty, ale jeho politický dopad byl okamžitý a drtivý.
Příprava drtivé odpovědi: Tři podmínky operace Paul Bunyan
V Bílém domě svolal prezident Gerald Ford a poradce pro národní bezpečnost Henry Kissinger krizový štáb. USA se nacházely v citlivém období – jen rok po pádu Saigonu a uprostřed prezidentské volební kampaně. Pchjongjang zjevně testoval americké odhodlání bránit spojence v Asii. Odpověď musela být nekompromisní, ale zároveň natolik přesně zacílená, aby automaticky nerozpoutala plnohodnotnou válku.
Americký velitel sil OSN v Koreji generál Richard G. Stilwell navrhl operaci pojmenovanou po mýtickém americkém obřím dřevorubci – Paul Bunyan. Cíl byl jasný a symbolický: vrátit se na místo tragédie a strom tentokrát kompletně pokácet před očima severokorejské armády. Pokud by Severokorejci vystřelili jediný náboj, spojenci měli připravený plán okamžitého zničení jejich dělostřelectva a kasáren v celém pohraničním pásmu.
Vojenské síly USA a Jižní Koreje byly poprvé v mírové historii uvedeny do stavu bojové pohotovosti DEFCON 3. Z Guamu a amerických základen byly okamžitě zahájeny masivní přesuny techniky směrem ke Korejskému poloostrovu.
42 minut napětí: Jak vypadala nejdražší dřevorubecká akce dějin
V sobotu 21. srpna 1976 v 7:00 ráno vjel do demilitarizované zóny konvoj 23 spojeneckých vozidel. Na samotném kácení se podílelo 16 amerických vojenských ženistů z 2. ženijního praporu vybavených motorovými pilami a sekerami. Chránily je dvě třicetičlenné čety pěchoty. Mezi nimi se pohybovalo 64 jihokorejských příslušníků speciálních sil, kteří byli mistry v taekwondo a pod uniformami měli navzdory přísným dohodám o demilitarizované zóně ukryté granáty a zbraně.
Za touto pozemní skupinou však stála bezprecedentní palebná síla:
- Vrtulníková podpora: Přímo za hranicí zóny kroužilo 20 transportních vrtulníků UH-1 Iroquois a 7 bitevních vrtulníků Bell AH-1G Cobra s plnou raketovou a kanónovou výzbrojí.
- Stíhací letectvo: Na obloze hlídkovaly letky stíhaček F-4 Phantom II z Kunsanu a moderní bombardéry F-111F přemístěné z USA.
- Strategické bombardéry: Přímo podél demilitarizované zóny v doprovodu jihokorejských stíhaček prolétaly tři těžké strategické bombardéry B-52 Stratofortress, jejichž pumovnice byly připraveny k okamžitému shozu.
- Námořní krytí: Do Japonského moře připlula celá úderná skupina letadlové lodi USS Midway (CV-41) s desítkami dalších letounů na palubě.
- Dělostřelectvo a obrněnci: Na přístupových cestách stály tanky M48 Patton a polní houfnice podél celé fronty měly otevřené závěry a zaměřovací souřadnice nastavené na severokorejské baterie.
Severokorejská armáda reagovala vysláním zhruba 150 až 200 vojáků v autobusech. Když však severokorejští velitelé dorazili k místu a spatřili připravenou sestavu, kroužící bitevní helikoptéry a obří bombardéry nad hlavami, zůstali v němém úžasu. Severokorejští vojáci pouze vystoupili z vozidel, postavili se podél cesty a bez jediného pohybu či výstřelu přihlíželi.
Ženisté pracovali s maximální rychlostí. Přesně za 42 minut byl třicetimetrový topol ořezán a pokácen na zhruba šestimetrový pahýl, který byl záměrně ponechán jako memento. Spojenecký konvoj poté bez jediného výstřelu spořádaně opustil zónu.
Důsledky pro Pchanmundžom: Konec společného pohybu v JSA
Operace Paul Bunyan skončila naprostým taktickým a psychologickým vítězstvím spojenců. Ještě téhož dne předal Kim Ir-sen prostřednictvím zástupců oficiální vzkaz, v němž vyjádřil politování nad incidentem. Ačkoliv nešlo o přímou omluvu, pro severokorejský režim to byl bezprecedentní krok, k němuž byl donucen nekompromisní demonstrací síly.
Incident zásadně změnil bezpečnostní uspořádání v Pchanmundžomu. Až do srpna 1976 se vojáci obou stran mohli uvnitř Společné bezpečnostní oblasti volně pohybovat a jejich kontrolní stanoviště se prolínala. Po operaci Paul Bunyan byla celá zóna fyzicky rozdělena demarkační linií vyznačenou betonovým prahem a betonovými sloupky, kterou žádná ze stran nesmí bez povolení překročit.
Americká základna Camp Kitty Hawk nacházející se v těsné blízkosti demilitarizované zóny byla na počest padlého důstojníka trvale přejmenována na Camp Bonifas. Událost z léta 1976 tak zůstává v učebnicích vojenské historie jako dokonalý příklad toho, jak precizní plánování, rozhodnost a masivní demonstrace síly dokázaly odvrátit hrozící válku a donutit protivníka k ústupu bez jediného výstřelu.
