Osm kilometrů od Southendu a dva a půl kilometru od města Sheerness leží na dně vrak nákladní lodi. Z hladiny z něj za každého stavu přílivu trčí tři stožáry. Uvnitř je přibližně 1 400 tun munice, která tam zůstala od druhé světové války.
Loď SS Richard Montgomery byla jednou z více než čtyř tisíc nákladních lodí typu Liberty, které Spojené státy stavěly ve velkých sériích. Postavena byla v roce 1943 v loděnici na Floridě.
V létě 1944 vyplula přes Atlantik s nákladem munice, určeným pro Evropu. Do ústí Temže dorazila 20. srpna 1944. A dál už se nedostala.
Mělčina, kotva a jeden špatný pokyn
Loď dostala pokyn zakotvit v prostoru Great Nore u Sheernessu.
Problém byl, že pro takto naložené plavidlo bylo v místě málo vody. Když začal odliv, kotva se usmýkla a loď najela na písečnou lavici táhnoucí se od ostrova Grain.
Ještě téhož večera bylo hlášeno, že se trup prohýbá, a bylo slyšet zvuk připomínající výbuch. Byly to praskající ocelové plechy trupu před můstkem.
Zlomila se v místě, které bylo u té třídy slabé
Britská vládní zpráva o vraku konstatuje jednu věc přímo, a je to detail, který spojuje tenhle případ s obecnějším příběhem.
Loď najela na hřeben lavice středem trupu a krátce nato si zlomila páteř, přičemž zpráva výslovně uvádí, že šlo o slabé místo tohoto konstrukčního typu.
To není náhoda. Lodě typu Liberty se stavěly svařováním místo nýtování, aby se daly vyrábět dostatečně rychle, a právě u nich se ukázalo, že spojitý svařovaný trup se chová při vzniku trhliny jinak než nýtovaný.
Vykládka nákladu začala 23. srpna. Než ji stačili dokončit, loď se rozlomila a zatopila. Část munice se zachránit podařilo, přibližně 1 400 tun jí zůstalo v přední části vraku.
Osmdesát let sledování
Vrak není zapomenutý ani opuštěný. Naopak, patří k nejsledovanějším objektům svého druhu na světě.
Je zařazen mezi nebezpečné vraky podle britského zákona o ochraně vraků z roku 1973 a je kolem něj vyhlášena zakázaná zóna. Prostor je nepřetržitě sledován radarem, aby do něj nikdo nevplul.
Podle průzkumných zpráv britské námořní a pobřežní správy se na vraku pravidelně provádí měření, a to vícepaprskovým sonarem a laserovým skenováním částí nad hladinou. Data se pořizují tak, aby je bylo možné přímo srovnávat se staršími měřeními.
To je podstatnější, než se zdá. Jednotlivé měření řekne, jak vrak vypadá. Teprve porovnatelná řada měření řekne, jestli se něco mění a jak rychle.
Vrak leží v hloubce zhruba patnácti metrů, hned vedle plavební dráhy do řeky Medway. Všechny tři stožáry jsou vidět za každého stavu přílivu.
Proč se to prostě neodstraní
Nabízí se otázka, proč se munice nevyveze.
Odpověď dala jiná podobná loď. Polská Kielce, dřívější americký nákladní parník s municí, se v roce 1946 po srážce potopila v Lamanšském průlivu u Folkestonu. Při pokusu vrak v roce 1967 odstranit se pracovalo s trhacími náložemi na uvolnění zborcených plechů trupu. První dvě proběhly bez následků. Při té třetí, 22. července 1967 v jedenáct hodin padesát devět minut, došlo k velkému výbuchu, který ve Folkestonu vyvolal paniku a poškodil okna a komíny ve městě. Nikdo naštěstí nebyl zraněn.
Průzkumy navíc opakovaně zjišťují pohyb trosek převislých přes boky vraku. Z toho zprávy vyvozují, že jakýkoli zásah vyžadující práci lidí přímo na vraku by byl mimořádně nebezpečný.
Zůstává tedy řešení, které nevypadá jako řešení. Nechat vrak ležet, hlídat prostor a každý rok změřit, jestli se něco změnilo. Je to stejný typ úvahy jako u posuzování bezpečnostní rezervy po jiných nehodách. Otázka nezní, zda se zatím nic nestalo, ale jak velká rezerva zbývá.
Stožáry, které brzy zmizí
Situace se ale mění. Britské ministerstvo dopravy vyčlenilo prostředky na odstranění stožárů a na jaře 2026 byla vybrána firma, která práci provede. V dubnu 2026 byla podepsána smlouva v hodnotě 9,5 milionu liber a samotné práce mají podle plánu začít v září 2026. Sundané stožáry mají skončit v muzeu loděnice Chatham Historic Dockyard. Důvodem odstranění je obava, že stožár při případném zhroucení přenese energii do konstrukce vraku.
Znamená to, že jediná viditelná část celého případu zmizí. Náklad zůstane tam, kde je.
Z ústí Temže tedy nejspíš brzy přestane trčet cokoli, co by kolemjdoucímu připomnělo, co je pod hladinou. Zbyde zakázaná zóna, radar a každoroční měření.
