Británie po roce 1940 nepotřebovala nejhezčí samopal, ale konstrukci, kterou dokázaly ve velkém vyrábět také podniky bez puškařské tradice. Sten tento úkol splnil pomocí trubek, lisovaného plechu a svarů. Stejná úspornost však přinesla i potíže, které vojáci dobře znali.
Sten byl britský samopal ráže 9 mm vyvinutý v době, kdy se nehrálo o dokonalost, ale o čas. Jeho trubkové tělo, kovová pažba a zásobník vyčnívající do strany působily ve srovnání s tradiční puškou skoro nedokončeně.
Nebyl to důsledek špatného vkusu konstruktérů. Každý odstraněný díl znamenal méně materiálu, kratší obrábění a jednodušší zapojení dalších továren. Vzhled Stenu byl vlastně výrobní plán převedený do kovu.
Po Dunkerku rozhodoval čas víc než elegance
Evakuace britských a spojeneckých vojáků z Francie v roce 1940 zachránila statisíce lidí, většina těžkého vybavení však zůstala na kontinentu. Národní armádní muzeum v Londýně uvádí mezi ztraceným materiálem 64 000 vozidel, 20 000 motocyklů a 2 500 děl.
Británie současně rozšiřovala armádu, vyzbrojovala domobranu Home Guard a připravovala se na možnost invaze. Potřebovala proto zbraně, které by bylo možné vyrábět rychle a v obrovských sériích. Čekání na složitější konstrukci nepřipadalo v úvahu.
Podle záznamu Imperial War Museums vznikl Sten v roce 1940 v Royal Small Arms Factory Enfield. Na jeho vývoji pracovali Reginald Shepherd a Harold Turpin. Název spojil počáteční písmena jejich příjmení s písmeny „En“ odkazujícími na Enfield.
Britové přitom uměli vyrábět i výrazně propracovanější zbraně. Dokládá to například příběh kulometu Bren a jeho československého předchůdce ZB 26. Bren však plnil jinou úlohu a vyžadoval podstatně náročnější výrobu. Sten vznikal podle opačného zadání: dodat co nejrychleji velké množství kompaktních automatických zbraní.
Konstrukce odstranila téměř vše, co výrobu zdržovalo
Základem Stenu se stala jednoduchá konstrukce s neuzamčeným závěrem. Zbraň používala rozšířený pistolový náboj 9 × 19 mm a krabicový zásobník zasunutý z levé strany.
Tělo tvořila převážně kovová trubka. Dřevěné části, složité tvarování a rozsáhlé obrábění ustoupily lisovanému plechu a svařování. Voják tak nedostal výrobek, který by působil vytříbeně, ale zbraň přizpůsobenou možnostem válečného průmyslu.
Podstatné bylo, že na výrobě nemusely pracovat jen tradiční zbrojovky. Jednotlivé díly mohly dodávat menší kovodílny a podniky, které před válkou vyráběly úplně jiné zboží. Přesně tuto výhodu ukázala jedna z nejslavnějších výrobních kapitol Stenu.
Hračkářská továrna zvládla Sten za pět a půl hodiny
Společnost Lines Brothers byla známá hlavně hračkami prodávanými pod značkou Tri-ang. Její továrna uměla ve velkém lisovat díly z ocelového plechu, což se za války ukázalo jako mimořádně užitečná zkušenost.
Walter Lines navrhl úpravu Stenu přizpůsobenou strojům a postupům svého podniku. Výsledkem se stal Sten Mk III. Royal Armouries uvádějí, že výroba jednoho kusu zabrala přibližně pět a půl hodiny.
Mk III měl delší lisované tělo a řadu součástí spojených napevno. Zjednodušení šetřilo čas, zároveň však omezilo možnosti oprav. Hlaveň například nebylo možné po opotřebení jednoduše vyměnit. Levnější výroba tedy nemusela znamenat nižší náklady během celé životnosti zbraně.
První objednávku na 500 000 kusů továrna splnila včas díky nepřetržitému provozu na tři směny. Do ukončení výroby na podzim 1943 vzniklo v Mertonu 876 886 samopalů Mk III. Na svařování a konečné montáži pracovaly ve značné míře ženy povolané do válečného průmyslu.
Nízká cena se platila zásobníkem a bezpečností
Lisovaný plech ani svařování samy o sobě neznamenají nespolehlivý výrobek. U Stenu však záleželo na kvalitě konkrétní výrobní série, přesnosti součástí a stavu zásobníku. Při tak rychlém rozšiřování výroby nebyla úroveň všech kusů stejná.
Národní armádní muzeum u svého Stenu Mk II připomíná dvě vážné výhrady vojáků. Zásobník mohl způsobovat poruchy při podávání nábojů a zbraň měla sklon k nechtěnému výstřelu při pádu.
Podobně opatrně hodnotí Sten Mk III také Royal Armouries. Část těchto samopalů přednostně směřovala k jednotkám Home Guard, kde nebyly tolik vystaveny písku, blátu a tvrdému zacházení jako zbraně na frontě.
Pověst Stenu proto nelze jednoduše odbýt jako poválečný vtip. Konstrukce skutečně měla slabá místa. Stejně zavádějící by ale bylo označit ji za naprostý neúspěch. Británie nepožadovala přesnou a nákladnou zbraň pro několik vybraných jednotek. Potřebovala samopal, který dokáže dodat po statisících.
Miliony kusů změnily nouzové řešení v symbol výroby
Imperial War Museums evidují nejméně 2,6 milionu vyrobených Stenů. Jiné prameny uvádějí vyšší počty podle toho, které varianty a zahraniční výrobce zahrnují. Jisté je, že produkce dosáhla milionových sérií.
Steny používaly britské a další jednotky Commonwealthu. Část samopalů Mk III byla shazována také odbojovým skupinám v okupované Evropě. Jednoduchá konstrukce, která v pravidelné armádě vyvolávala výhrady, zde přinášela výhodu v podobě dostupnosti a nenáročného zásobování běžným nábojem.
Sten tak připomíná, že techniku nelze hodnotit pouze podle vzhledu nebo pohodlí obsluhy. Podobnou lekci nabízí také Praga V3S, jejíž jednoduchost a snadná údržba převážily nad rychlostí i pohodlím.
Britský samopal nebyl vytříbenou konstrukcí bez chyb. Byl především úspěšnou odpovědí průmyslu na situaci, ve které mohl být dostatečně dobrý výrobek dodaný včas cennější než mnohem lepší zbraň, která by přišla pozdě.
