Kdo nezažil první den v kasárnách, možná nikdy úplně nepochopí, co znamenalo být bažantem. Z mladého muže se během několika měsíců stal půlročák, později mazák a nakonec suprák. Tato nepsaná hierarchie ovlivňovala každodenní život vojáků často víc než samotné vojenské předpisy.
Na vojnu nastupovali mladí muži z různých prostředí. Někteří právě dokončili školu, jiní už pracovali, další měli za sebou učiliště, sportovní kariéru nebo první zaměstnání. V kasárnách se ale jejich předchozí život na čas upozadil. Všichni dostali uniformu, stejné povinnosti a přibližně stejný výhled: vydržet do civilu.
V Československu trvala základní vojenská služba až do roku 1990 dva roky. Po změně režimu se nejprve zkrátila na 18 měsíců, později na jeden rok. Základní vojenská služba byla definitivně zrušena v roce 2004. Přehled Ministerstva obrany o historii vojenské služby a materiál České televize k základní vojenské službě ukazují, jak se její délka v průběhu desetiletí měnila.
První týdny patřily bažantům
Nováček byl na vojně především bažant. Toto označení nebylo oficiální vojenskou hodností ani funkcí. Vycházelo z kasárenského slangu a označovalo člověka, který ještě neznal prostředí, pravidla ani každodenní rytmus útvaru.
Bažant se musel rychle naučit, kde má stát, jak má ustlat, jak správně nastoupit, co si připravit na kontrolu a jak reagovat na povely. Mnoho věcí se přitom nedozvídal z příruček. Učil se pozorováním starších vojáků, někdy radou, jindy nepříjemnou zkušeností.
První měsíce proto nebyly náročné pouze fyzicky. Nováček se ocitl v prostředí, kde se přesně hlídal čas, pořadí i způsob provedení zdánlivě jednoduchých úkonů. Zpoždění, špatně ustlaná postel nebo nedostatečně vyleštěné boty mohly znamenat další práci pro celý pokoj nebo družstvo.
Právě zde vznikala vzpomínka na vojnu, kterou si mnoho mužů nese dodnes. Nešlo vždy o velké události. Často se člověku vybaví ranní nástup, pach mokrých kanad, studená chodba, kovová skříňka, vojenská deka nebo hlas dozorčího.
Výraz bažant se používal v různých útvarech trochu odlišně, stejně jako další označení. Vojenský slang nebyl jednotným předpisem. Měnil se podle posádky, druhu vojska i místních zvyklostí.
Půlročák už věděl, jak to chodí
Po přibližně šesti měsících se z nováčka stal půlročák. Pořád ještě neměl postavení nejstarších vojáků, ale už znal chod útvaru a dokázal se v něm pohybovat bez neustálých chyb.
Půlročák měl proti bažantovi jednu zásadní výhodu. Věděl, co přijde. Tušil, kdy bude nástup, jak probíhá kontrola a jaké úkoly se opakují. Znal také nepsaná pravidla konkrétního oddílu.
Zároveň se od něj očekávalo, že bude pomáhat s výcvikem mladších. V ideálním případě měl nováčkům vysvětlit, co se od nich očekává. V praxi se však právě zde mohl systém zvrhnout. Někteří starší vojáci předávali zkušenosti, jiní si na mladších vybíjeli vlastní frustraci.
To je jeden z důvodů, proč se vzpomínky na vojnu tolik liší. Jeden muž si odnesl přátelství a pocit, že se naučil fungovat v kolektivu. Jiný si pamatuje hlavně ponižování, nesmyslné tresty a strach z toho, co přijde po večerce.
Odborné práce věnované prezenční službě za socialismu popisují nejen organizaci armády, ale také vztahy mezi jednotlivými ročníky. Jedna z dostupných akademických prací o vojenské službě za socialismu pracuje s pamětnickými výpověďmi a zachycuje právě výrazy jako bažant, půlročák, mazák nebo suprák.
Mazák nebyl hodnost, ale společenské postavení
Mazák byl voják, který už měl většinu služby za sebou. V systému založeném na dvouletém odvodu šlo obvykle o muže z druhého roku služby. Oficiálně se jeho hodnost změnit nemusela. V kasárenském kolektivu ale jeho postavení rostlo.
Mazák znal předpisy, místní zvyklosti i slabá místa každodenního provozu. Věděl, co se skutečně kontroluje a co je pouze formální. Věděl také, na koho se obrátit, když bylo potřeba něco vyřešit.
Neznamenalo to automaticky, že každý mazák šikanoval mladší. Někteří starší vojáci naopak pomáhali nováčkům přežít první týdny. Jiní však považovali za samozřejmé, že nováček musí projít stejným nepohodlím jako oni.
Právě tady vzniká rozdíl mezi nostalgií a skutečnou historickou zkušeností. Při vzpomínání se často mluví o kamarádství, společných zážitcích a humoru. To všechno na vojně existovalo. Vedle toho ale fungoval také silný tlak staršího ročníku na mladší a v některých útvarech i fyzické nebo psychické násilí.
Vojna tak nebyla jedinou zkušeností. Pro někoho znamenala první dlouhé odloučení od rodiny, pro jiného technickou praxi, pro dalšího ztrátu dvou let života. Záleželo na útvaru, velitelích, služebním zařazení i na tom, jaký kolektiv se právě sešel.
Podobně jako u techniky, například u Pragy V3S, která v armádě přežila několik generací, rozhodovala realita konkrétního provozu. Papírově stejná armáda mohla vypadat úplně jinak v posádce řidičů, u tankistů, spojařů nebo v týlu.
Suprák už odpočítával poslední měsíce
Nejstarší voják se označoval jako suprák. Slovo vzniklo z výrazu „supermazák“ a používalo se pro člověka, kterému do konce služby zbývalo jen několik měsíců.
Suprák už většinou přesně věděl, kolik dní mu zbývá do civilu. Čas se počítal na měsíce, týdny i jednotlivé nástupy. Každá dovolená, vycházka nebo návštěva doma měla v této fázi větší cenu než na začátku služby.
Jeho postavení bylo zvláštní. Na jednu stranu měl největší zkušenosti a mohl být autoritou pro mladší. Na druhou stranu už často neměl chuť řešit další konflikty. Mnozí se soustředili především na to, aby poslední část služby proběhla bez problémů.
Zároveň se mohl dostat do konfliktu s právě nastupujícím ročníkem. Starší vojáci odcházející do civilu předávali mladším nejen zkušenosti, ale někdy také zvyky, které se v útvaru opakovaly celé roky.
Tak vznikal uzavřený kruh. Každý ročník nejprve snášel tlak starších, poté získal určité výhody a nakonec měl možnost stejný model zopakovat. Právě proto nebylo mazáctví pouze otázkou několika jednotlivců. Šlo o neformální systém, který se mohl udržovat bez jediného písemného rozkazu.
To však neznamená, že jej armáda oficiálně uznávala. Vojenské předpisy stanovovaly povinnosti, režim, kázeň a vztahy mezi hodnostmi. Označení bažant nebo mazák do této struktury nepatřila. Vznikala zdola, uvnitř kolektivu základní služby.
Proč se na vojnu vzpomíná tak rozdílně
Vojna se v českých hospodách často popisuje jednou větou: „Byla to škola života.“ Takové shrnutí ale zakrývá příliš mnoho rozdílů.
Někteří muži se naučili starat o vlastní výstroj, fungovat v kolektivu, přijímat odpovědnost a zvládat únavu. Jiní získali hlavně schopnost mlčet, přizpůsobit se a přežít nesmyslný příkaz. Obojí mohlo být pravdou současně.
Rozdílné vzpomínky souvisejí také s tím, v jaké době člověk sloužil. Voják nastupující před rokem 1990 prožíval jiný systém než muž, který nastoupil po zkrácení služby na 18 měsíců. Záleželo také na tom, zda šlo o běžný útvar, technickou jednotku, pohraniční službu, letiště nebo obsluhu složité techniky.
Významnou roli hrála i samotná technika. Voják, který trávil dny u OT-64 SKOT, měl jiné zkušenosti než muž sloužící u automobilového praporu nebo v kanceláři. V každém případě ale musel fungovat podle pevného režimu a přijmout skutečnost, že jeho osobní čas přestal být na dlouhé měsíce jeho vlastnictvím.
Základní vojenská služba proto zanechala silnou stopu i u mužů, kteří na ni nevzpomínají rádi. Dva roky jsou dost dlouhá doba na to, aby se člověku vryly do paměti lidé, místa, povely i každodenní drobnosti.
Mazák, bažant a suprák nebyly hodnosti. Byly to role v uzavřeném světě, který fungoval podle vlastních pravidel. A právě proto těmto slovům ještě dnes rozumí i muž, který neopustil kasárna několik desítek let.
