Walter Christie byl závodní jezdec a samouk, který ve dvacátých letech postavil nejrychlejší tanky své doby. Vlastní armáda o ně příliš nestála. Jeho konstrukce se přesto dostala do dvou armád, které ji dál rozvíjely, a pokaždé k tomu byla potřeba nepravdivá celní deklarace.
John Walter Christie se proslavil jako konstruktér závodních automobilů. Po první světové válce se začal věnovat obrněným vozidlům a přinesl myšlenku, která byla na svou dobu neobvyklá. Tank měl být rychlý.
Jeho stroje dokázaly jezdit buď po pásech, nebo po sundání pásů přímo po silničních kolech. Na silnici tak dosahovaly rychlosti kolem 64 kilometrů v hodině, což bylo víc než dvojnásobek tehdy běžných tanků. Jeden svůj prototyp z roku 1928 si Christie sám označil jako model 1940, protože byl přesvědčený, že předběhl dobu.
Klíčem k té rychlosti byl podvozek s velkými pojezdovými koly, každé na vlastní svislé pružině. Dnes se mu říká Christieho podvozek.
Proč ho doma odmítli
Americká armáda jeho konstrukce zkoušela opakovaně. Jeden z raných typů odmítla s odůvodněním, že je nespolehlivý a má málo místa uvnitř.
S modelem 1931 to vypadalo nadějněji. Armáda si objednala jeden kus a po několika měsících dalších sedm. Nakonec ale i tahle konstrukce narazila. Pancíř o síle kolem šestnácti milimetrů byl na podporu pěchoty příliš slabý. K tomu se přidaly spory s armádním zbrojním úřadem, vysoká cena a to, že Christie sám byl podle dobových svědectví obtížný obchodní partner.
Je fér říct, že odmítnutí nebylo jen projevem krátkozrakosti. Tank jako celek měl skutečné slabiny. Slabý pancíř, malou věž a složitý systém přechodu mezi koly a pásy, který se v praxi ukázal spíš jako komplikace než výhoda.
Poprvé traktorem přes oceán
V dubnu 1930 uzavřela Christieho firma smlouvu se sovětskou obchodní organizací v USA. Prodala jí dva tanky za 60 000 dolarů, k nim náhradní díly za dalších 4 000 dolarů a práva na jejich výrobu v Sovětském svazu na deset let.
Stroje odjely bez věží a v dokumentech byly vedené jako zemědělské traktory. Prodej proběhl bez předchozího souhlasu americké armády i ministerstva zahraničí.
Oba kusy skončily v charkovském závodě na lokomotivy. Sovětští konstruktéři je označili jako rychlé tanky, rusky bystrochodnyje, zkráceně BT. Na jejich základě vznikla řada tanků BT, která se od roku 1932 vyráběla ve velkém.
Stejným zájmem se mimochodem zabývala i polská armáda, která Christiemu zaplatila zálohu. On ale smlouvu nesplnil a peníze nakonec vrátil.
Podruhé traktorem přes oceán
Druhá cesta přišla o šest let později a vedla přes sovětské manévry.
V září 1936 se britský důstojník Giffard Martel zúčastnil podzimního cvičení sovětské armády a viděl tam tanky BT v akci. Jejich rychlost ho ohromila. Po návratu přesvědčoval britské ministerstvo války, že tohle je směr, kterým je potřeba jít.
Neměl ale pravomoc jednat za ministerstvo, a tak se obrátil na průmyslníka lorda Nuffielda. Ten s Christiem telefonicky dojednal koupi jednoho tanku. Stroj dorazil do Británie v listopadu 1936, opět bez věže, a podle podrobného rozboru historika obrněné techniky byl v dokumentech veden jako traktor.
Britské zkoušky ukázaly totéž, co předtím americké. Trup byl příliš úzký a krátký na to, aby do něj šla usadit jakákoli britská věž. Přepínání mezi koly a pásy vyhodnotili jako zbytečnou komplikaci.
Poměr výkonu k hmotnosti byl ale zhruba dvaapůlkrát lepší než u nejlepšího tehdejšího britského stroje.
Z celého tanku přežila jedna součástka
Tady je jádro celého příběhu, které se v převyprávěních o nedoceněném géniovi obvykle ztrácí.
Ani Sověti, ani Britové si od Christieho ve skutečnosti nevzali tank. Vzali si podvozek.
Britové postavili nový, širší a delší trup, dali mu vlastní věž s dvouliberním kanonem a kolový pojezd vypustili úplně. Sovětská řada se vyvíjela stejným směrem. Z tanků BT postupně vyrostly typy A-20 a T-32 a z nich tank T-34, na jehož vývoji pracoval tým Michaila Koškina v tomtéž charkovském závodě. Přechod na kola z konstrukce postupně zmizel. Podvozek zůstal.
Americká armáda tedy neodmítla génia. Odmítla nehotové vozidlo, ve kterém byla jedna mimořádně dobrá součást. A ti, kdo s ní uspěli, pochopili, že kupují součástku, ne tank.
Podobný osud potkal i československý tank LT vz. 38, jehož podvozek přežil samotný tank o celou válku. Konstrukce, kterou armáda odloží, nemusí být špatná. Může jen obsahovat něco, co bude cennější v jiném celku.
Kam to vedlo
Britský tank, který z pokusů vzešel, dostal označení A13 a stal se prvním britským tankem s Christieho podvozkem. Podle Tankového muzea v Bovingtonu, které jeden z těchto strojů vlastní, bylo mezi prosincem 1938 a listopadem 1939 dodáno pětašedesát kusů.
Z něj vyrostla celá řada britských takzvaných křižníkových tanků, tedy rychlých strojů, které měly nepřítele obcházet místo čelního střetu. Na sovětské straně vedla linie až k tanku T-34, který se stal jedním z nejvyráběnějších tanků druhé světové války.
Konstrukce jednoho amerického vynálezce tak nakonec jezdila ve dvou armádách, ale v té jeho vlastní se nikdy výrazněji neuplatnila. A na začátku obou těch cest stála celní deklarace, podle které šlo o traktor.
