Ruský těžký plamenometný systém TOS-1A Solncepjok patří k nejobávanějším zbraním na ukrajinském bojišti. Zbraň postavená na podvozku tanku T-72 nevystřeluje klasické plameny, ale salvu čtyřiadvaceti těžkých raket s termobarickou hlavicí. Výbuch aerosolového mraku vytvoří ohnivou kouli o teplotě tří tisíc stupňů a následné brutální vakuum, které ničí vnitřní orgány vojáků i v hlubokých bunkrech a zákopech. Přestože ruská propaganda označuje Solncepjok za zbraň hromadného ničení bez atomu, moderní válka odhalila jeho fatální slabinu. Kvůli krátkému dostřelu se musí kolos přiblížit na dohled nepříteli, kde se stává snadnou kořistí ukrajinských FPV dronů – a zásah plného zásobníku vede k apokalyptické explozi.
Peklo zvané termobarická munice: Jak funguje aerosolová zkáza
Ačkoliv v ruské vojenské terminologii nese zbraň označení „těžký plamenomet“, se středověkými či zákopovými plamenomety z první světové války nemá nic společného. Systém nestříká hořící kapalinu, nýbrž odpaluje neřízené rakety ráže 220 mm naplněné speciální termobarickou směsí, často označovanou jako palivo-vzdušná trhavina (FAE – Fuel-Air Explosive).
Rozdíl oproti klasickým dělostřeleckým granátům je zásadní. Běžná trhavina, jako je TNT, musí obsahovat vlastní oxidační činidlo, které tvoří až 75 procent hmotnosti výbušniny. Termobarická hlavice žádné okysličovadlo nepotřebuje – nese téměř stoprocentní podíl hořlavého paliva a potřebný kyslík si bere přímo z okolní atmosféry. To jí dává mnohonásobně vyšší energetický účinek na jednotku hmotnosti než srovnatelně velký konvenční dělostřelecký granát.
Destrukční proces probíhá ve dvou fázích během zlomku sekundy:
- Rozptyl aerosolu: Malá primární nálož nejprve roztrhne plášť rakety a rozptýlí těkavou směs do vzduchu v podobě jemného aerosolového oblaku. Tento mrak plynů pronikne všude – do klikatých zákopů, podzemních bunkrů, sklepů budov i ventilačních otvorů obrněné techniky.
- Zážeh a vakuum: Sekundární roznětka následně oblak zažehne. Vznikne obří ohnivá koule o teplotě mezi 2 500 až 3 000 °C, která spálí veškerý vzdušný kyslík. Po masivní tlakové vlně následuje prudký pokles tlaku – vzniká hluboký podtlak (vakuum).
Právě tento extrémní podtlak je pro lidské tělo nejničivější. Zatímco před střepinami klasického granátu se lze schovat za betonovou zeď nebo do zákopu, termobarickému podtlaku neunikne nikdo. Rozdíl tlaků okamžitě trhá ušní bubínky, plicní sklípky, způsobuje masivní vnitřní krvácení a prasknutí očí. Lidé v zasažené oblasti umírají udušením a kolapsem vnitřních orgánů, i když na jejich těle není jediný viditelný šrám po střepinách.
Od afghánského Buratina k modernímu Solncepjoku
Vývoj systému začal koncem 70. let v konstrukční kanceláři Omsktransmaš. Sovětská armáda tehdy potřebovala zbraň schopnou vyčistit nepřístupné horské soutěsky a jeskynní komplexy v Afghánistánu, kde běžné dělostřelectvo selhávalo. Výsledkem byl systém TOS-1 „Buratino“, který nesl masivní odpalovací blok pro 30 raket. Poprvé byl v přísném utajení nasazen v údolí Pandžšír na přelomu let 1988 a 1989 během operace Tajfun.
V roce 2001 prošel systém modernizací na verzi TOS-1A Solncepjok (v překladu „Úpal“ či „Sluneční žár“). Počet vodicích trubic byl snížen z 30 na 24, což umožnilo zesílit pancéřovou ochranu odpalovacího modulu proti průbojným střelám z pěchotních zbraní. Odpalovací zařízení je usazeno na osvědčeném podvozku hlavního bojového tanku T-72, poháněném dvanáctiválcovým vznětovým motorem V-84 o výkonu 618 kW (840 koní).
Zajímavostí je, že Solncepjok v ruských ozbrojených silách nespadá pod raketové vojsko a dělostřelectvo, ale pod Vojska radiační, chemické a biologické ochrany (RChBO). Důvodem je právě historické zařazení plamenometných zbraní, které měly v sovětské doktríně za úkol vytvářet rozsáhlé požáry a likvidovat opevněné pozice nepřítele plošným tepelným a tlakovým účinkem.
Smrtící past: Proč krátký dostřel nahrává FPV dronům
Na papíře působí Solncepjok nepřekonatelně: celou salvu 24 raket dokáže vychrlit během pouhých 6 až 12 sekund a pokrýt plochu o rozloze až 40 000 čtverečních metrů (odpovídající zhruba šesti fotbalovým hřištím). Reálné nasazení na Ukrajině však naplno odhalilo zásadní konstrukční slabinu celého konceptu – extrémně krátký dostřel.
Původní rakety MO.1.01.04 měly maximální dosah pouhých 3,6 kilometru. Modernizované střely MO.1.01.04M sice dostřel prodloužily na 6 kilometrů, i to je však na moderním bojišti žalostně málo. Zatímco moderní houfnice pálí z bezpečné vzdálenosti 30 až 40 kilometrů, jako je tomu u těžkého dělostřelectva ráže 203 mm, posádka Solncepjoku musí přijet téměř na dohled ukrajinských linií.
Vzdálenost 4 až 6 kilometrů od fronty je v dnešní válce zónou absolutní smrti. Vzdušný prostor je nepřetržitě prošpikován průzkumnými bezpilotními letouny a nasazení moderních FPV dronů znamená, že jakýkoliv pohyb takto velkého a těžkého cíle je okamžitě odhalen. Tříčlenná posádka sedící v korbě tanku T-72 je sice chráněna silným pancířem, ale samotný odpalovací kontejner na střeše je zranitelný i lehkou kumulativní náloží.
Apokalyptická sekundární exploze
Pokud ukrajinský dron nebo dělostřelecký granát zasáhne Solncepjok s plným zásobníkem raket, nastává katastrofa biblických rozměrů. Čtyřiadvacet těžkých termobarických hlavic obsahuje tuny vysoce těkavých hořlavých směsí a tuhého raketového paliva. V okamžiku proražení pláště raket dojde k okamžité řetězové detonaci celého nákladu.
Tlaková vlna sekundárního výbuchu je tak masivní, že doslova roztrhá těžký ocelový tankový podvozek na kusy, odtrhne masivní věž a odhodí ji desítky metrů daleko. Ohnivý hřib stoupá do výšky stovek metrů a je viditelný z desítek kilometrů. Podle nezávislého analytického serveru Oryx ztratila ruská armáda na Ukrajině desítky těchto systémů – většina z nich byla zničena právě levnými sebevražednými FPV drony při přesunu na palebné postavení nebo během doplňování munice z nabíjecího vozidla TZM-T.
Nástupci TOS-2 Tosočka a TOS-3 Drakon
Těžké ztráty donutily ruské velení taktiku změnit. Výrobci se pokoušejí odstranit hlavní neduhy systému novými generacemi zbraní, jak uvádějí materiály ruských vojensko-technických zdrojů:
- TOS-2 Tosočka: Místo těžkého pásového tanku využívá třínápravový kolový podvozek Ural-63706. Vozidlo je mnohem rychlejší na zpevněných komunikacích, má vlastní hydraulický jeřáb pro samostatné nabíjení a především nové rakety s dosahem až 15 až 20 kilometrů, což posádce umožňuje střílet mimo přímý dosah běžných FPV dronů.
- TOS-3 Drakon: Nejnovější prototyp představený v roce 2024. Vrací se sice k pásovému podvozku tanku T-72/T-90, ale počet raketnic byl zredukován na pouhých 15. Zbraň je od výroby vybavena masivními ochrannými mřížemi proti dronům a využívá munici s prodlouženým doletem.
Příběh Solncepjoku ukazuje krutou realitu moderního válčení. Zbraň, která byla původně navržena k rozsévání hrůzy a totální destrukce opevněných pozic, se kvůli rozvoji levných dronových technologií a transparentnímu bojišti stala sama lovenou kořistí. Na ukrajinské frontě dnes nerozhoduje jen to, jak ničivý je výbuch v cíli, ale především to, zda zbraň dokáže zasáhnout nepřítele dříve, než se sama promění v obří ohnivou kouli.
