USS William D. Porter měl v listopadu 1943 chránit bitevní loď Iowa s americkým prezidentem na palubě. Při cvičení proti ní vypustil ostré torpédo. Iowa se vyhnula zásahu, příběh jejího doprovodu ale postupně obrostl historkami, které mají slabší oporu než samotný incident.
Nejpodivnější na této události není jen totožnost ohroženého cestujícího. Torpédo připlouvalo od lodi, jejímž úkolem bylo pomáhat Iowu chránit. Franklin D. Roosevelt cestoval přes Atlantik na jednání se spojenci a nebezpečí tentokrát vytvořilo vlastní námořnictvo.
Z příběhu se snadno stane vyprávění o neschopné posádce a prezidentovi zachráněném na poslední vteřinu. Porovnání dobového záznamu cesty s pozdějšími námořními dějinami však ukazuje užitečnější hranici: omylem vypuštěné torpédo je doložený fakt, mnohé podrobnosti jeho slavné pověsti už tak pevné nejsou.
Cvičný útok s ostrým torpédem
William D. Porter byl torpédoborec třídy Fletcher, označený DD-579. Do služby vstoupil v červenci 1943. Už o několik měsíců později dostal místo v doprovodu prezidentovy lodi. Jeho stručnou služební historii zveřejňuje historické velitelství amerického námořnictva.
Dne 14. listopadu Iowa nacvičovala protiletadlovou obranu, zatímco její doprovod procvičoval torpédové útoky. Bitevní loď při nich představovala cíl. Z Williamu D. Portera však místo pouhého nácviku vyšlo skutečné torpédo a zamířilo k ní.
Iowa dostala varování, provedla úhybný manévr a zásahu unikla. Torpédo následně explodovalo za její zádí. Tady stojí pevné jádro události. Jak daleko přesně minulo loď, kdo jako první účinně varoval můstek a jak navazovaly jednotlivé zprávy, je při podrobném vyprávění nutné připsat konkrétním pramenům.
Nejde o slovíčkaření. Rozdíl mezi doloženou nehodou a téměř úspěšným atentátem vznikne už tím, že autor doplní úmysl, přesnou vzdálenost nebo poslední vteřinu, pro které nemá oporu. Podobně u nehody jaderného bombardéru nad Goldsboro záleží na tom, kterou část nebezpečného řetězce skutečně popisujeme.
Co zaznamenali lidé na prezidentově lodi
Záznam prezidentovy cesty, vydaný v americké diplomatické edici FRUS, zachycuje nedělní cvičení i nečekaný podvodní výbuch. Připisuje včasné rozpoznání stopy torpéda hlídkám Iowy a uvádí, že loď při manévrování zrychlila na 31 uzlů.
Stejný záznam píše o průjezdu torpéda přibližně 1 200 yardů za zádí. Stručná historie torpédoborce naproti tomu uvádí výbuch asi 3 000 yardů za Iowou. První údaj odpovídá zhruba 1,1 kilometru, druhý 2,7 kilometru. Popisují ovšem průjezd a výbuch, tedy nemusí označovat totožný okamžik. Udělat z nich jediné přesné číslo „o kolik torpédo minulo prezidenta“ by znamenalo tvrdit víc, než tyto formulace dovolují.
Rozdíl najdeme také u příčiny. Dobový záznam zachytil předběžné vysvětlení z torpédoborce: roli mohla hrát vlhkost po předchozím těžkém moři. Pozdější rozbor námořnictva mluví o chybě při přípravě cvičení. Předběžné hlášení a pozdější závěr se proto nemají slít do jedné technické verze bez uvedení jejich původu.
Právě zde má návrat k pramenům cenu. Událost nezpochybňuje; brání tomu, aby přesnost jejího popisu byla jen zdánlivá. Čtenář může přijmout základní průběh a současně vědět, že podrobná rekonstrukce má mezery.
Varování se ztratilo mezi světlem a rádiem
Pozdější rozbor Naval History and Heritage Command věnuje pozornost i spojení. Kvůli rádiovému tichu se William D. Porter nejprve pokoušel varovat Iowu signální lampou. Zprávy vyvolaly zmatek a velitel nakonec použil rádio.
Rádiové ticho mělo omezit prozrazení svazu. V této situaci se ale střetlo s potřebou rychle sdělit nečekané nebezpečí. Není nutné vymýšlet dialog na můstku, aby bylo rozhodnutí srozumitelné: příjemce potřeboval jednoznačné varování, zatímco dosavadní způsob jeho předání selhával.
Jako vysvětlení celého incidentu proto samotná chyba při vypuštění nestačí. Je třeba oddělit vznik nebezpečí a následnou reakci. První torpédo dostala do vody; druhá rozhodovala o tom, zda Iowa stihne změnit pohyb. To je přesnější otázka než hledání jediné osudové chyby celé posádky.
Také v jiném kontextu, při spojenecké operaci Fortitude, záleželo na tom, co se k příjemci zprávy skutečně dostane a jak jí porozumí. U prezidentova doprovodu ovšem nešlo o plánovaný klam. Námořníci potřebovali napravit neúmyslně vzniklé nebezpečí.
Z vyšetřování vznikla legenda o zatčené posádce
Námořnictvo incident vyšetřovalo a William D. Porter odplul na Bermudy. Populární podání k tomu přidávají zatčení celé posádky, konec velitelovy kariéry nebo Iowu mířící všemi děly na vlastní doprovod. Právě tyto příběhy prověřoval J. M. Caiella v článku Fact or Fiction? pro časopis Naval History.
Upozornil, že lodní deník Iowy nezaznamenává namíření děl na torpédoborec a oficiální historie nedokládá hromadné zatčení. Wilfred A. Walter navíc ve velení Williamu D. Portera zůstal do 30. května 1944 a později odešel do výslužby v admirálské hodnosti. Představa okamžitě zničené kariéry tedy neodpovídá doloženému pokračování služby.
Ani nepřítomnost zápisu ovšem automaticky nedokazuje, že se určitý jednotlivý úkon nemohl stát. Znamená, že ho nelze čtenáři předložit se stejnou jistotou jako samotné odpálení torpéda. Z doloženého vyšetřování se také nedá bez dalšího důkazu odvodit zatčení všech námořníků.
William D. Porter pokračoval ve válce v Pacifiku. Dne 10. června 1945 se potopil u Okinawy po útoku kamikaze; podle námořní historie všichni členové posádky přežili. Tento konec dává jeho příběhu vlastní váhu i bez dalších smyšlených nehod.
Na Iowu skutečně zamířilo americké torpédo a Roosevelt byl skutečně na palubě. To samo o sobě stačí na neobyčejný příběh. Jeho nejpůsobivější podoba nepotřebuje přidávat nedoložený atentát ani hromadně zatčenou posádku.
