V šedesátých letech investovala americká CIA miliony dolarů do bizarního pokusu proměnit obyčejnou kočku v chodící odposlechové zařízení. Přestože inženýři dokázali do těla zvířete voperovat mikrofon, vysílačku i anténu, projekt ztroskotal na banální překážce: kočičí povahu nešlo naprogramovat.
V éře vrcholící studené války stála americká rozvědka před zdánlivě neřešitelným problémem. Sovětští diplomaté a zpravodajci v zahraničí si byli dobře vědomi, že zdi jejich ambasád a konzulátů mohou ukrývat citlivé mikrofony. Zásadní rozhovory a tajné porady proto přesouvali do otevřeného venkovního prostoru. Procházeli se po veřejných parcích, usedali na lavičky pod stromy a spoléhali na to, že šumění větví a přirozený ruch města znemožní jakýkoliv dálkový směrový odposlech.
Právě tehdy se v hlavách vývojářů Ředitelství pro vědu a techniku CIA (Directorate of Science and Technology) zrodila myšlenka, která dodnes zní jako zápletka z parodické špionážní komedie. Co kdyby odposlechové zařízení k cíli nepřišlo v aktovce ani nebylo pevně zabudované v lavičce, ale přikradlo se k nim samo po čtyřech tlapkách?
Odposlech v parku a ambice vědeckého ředitelství
V šedesátých letech zažívalo technické oddělení CIA zlatý věk technologického optimismu. Byl to stejný úřad, který vyvíjel přísně tajné výškové letouny U-2, jejichž lety armáda kryla i před veřejností (podobně jako v dobových hlášeních popsaných v článku o pozorováních UFO a projektu Blue Book), a stál u zrodu legendárního stroje A-12 Oxcart, předchůdce slavného průzkumného letounu SR-71 Blackbird. Inženýři z Úřadu technických služeb (Office of Technical Service) měli velkorysý rozpočet a mandát přicházet s nekonvenčními řešeními pro sběr informací za železnou oponou.
Koncept mobilního zvířecího odposlechu vycházel ze zcela logického předpokladu: cizí člověk postávající u lavičky nebo velký pes okamžitě vzbudí pozornost tělesných strážců, ale obyčejná toulavá kočka je v městské zástavbě prakticky neviditelná. Kočky se pohybují tiše, přirozeně vyhledávají přítomnost lidí, mohou hodiny nehybně odpočívat pod keřem nebo na zídce a nikoho nenapadne, že by mohly pracovat pro cizí zpravodajskou službu. Projekt dostal neoficiální kódové označení Acoustic Kitty a práce na něm trvaly více než pět let.
Miniaturní elektronika pod kůží: Chirurgická improvizace
Proměnit živé zvíře ve funkční rádiový vysílač představovalo v první polovině šedesátých let mimořádný inženýrský výkon. Polovodičová mikroelektronika byla teprve na svém počátku a technici museli navrhnout součástky tak malé a lehké, aby zvířeti nebránily v přirozeném pohybu a nezpůsobily mu zranění.
Tým najal špičkové veterinární chirurgy, kteří provedli sérii náročných operačních zákroků. Do zvukovodu zvířete byl zaveden miniaturní mikrofon o průměru pouhých několika milimetrů, který využíval přirozený tvar kočičího ucha jako směrový zvukovod. Samotný rádiový vysílač o rozměrech kolem dvou centimetrů byl voperován do svalové tkáně na bázi lebky a pečlivě izolován proti tělesným tekutinám.
Největší technický oříšek představovalo napájení a anténa. Běžné dráty by z těla trčely a kočka by se jich okamžitě pokoušela zbavit škrábáním. Inženýři proto vyvinuli tenký měděný vodič, který chirurgicky protáhli podkožím podél páteře a vetkali jej hluboko do podsady srsti v oblasti ocasu. Miniaturní rtuťová baterie, uložená v hrudní dutině, dokázala udržet vysílač v chodu pouze po omezenou dobu několika desítek minut. Projekt podle pozdějších svědectví spolykal odhadem 10 až 20 milionů dolarů v tehdejší hodnotě měny, což zahrnovalo laboratorní vývoj zakázkových součástek i dlouhodobé veterinární zázemí.
Biologie proti technice: Proč nelze naprogramovat kočku
Zatímco elektronika a chirurgické postupy fungovaly podle očekávání, celý záměr narazil na nepřekonatelnou překážku: biologii a povahu samotného tvora. Na rozdíl od psů nejsou kočky domestikovaná smečková zvířata s vrozenou touhou plnit lidské povely nebo poslouchat autoritu cvičitele.
Při cvičeních v uzavřených laboratorních prostorách se zdálo, že kočka dokáže přeběhnout místnost k určenému bodu. Jakmile se však zvíře ocitlo venku v otevřeném prostoru, začalo se řídit výhradně vlastními instinkty. Zvíře ignorovalo pokyny operátorů, toulalo se v kruzích a kdykoliv ucítilo v okolí potravu, okamžitě opustilo sledovaný cíl a vydalo se hledat něco k snědku. Vědci se pokoušeli vyřešit rozptylování hladem dokonce dalším zásahem regulujícím pocit sytosti, ale ani to nepomohlo. Kočičí zvědavost a svéhlavost zkrátka nešlo ovládnout žádným technickým trikem.
Taxík, který ji nesrazil: Jak vznikl slavný mýtus
Kolem ukončení projektu Acoustic Kitty vznikla jedna z nejznámějších městských legend studené války. V roce 2001 vydal bývalý důstojník CIA Victor Marchetti svědectví, podle něhož byl prototyp nasazen k prvnímu ostrému testu v terénu. Operační tým v dodávce údajně zaparkoval naproti sovětskému diplomatickému komplexu na Wisconsin Avenue ve Washingtonu. Vypustili kočku s úkolem přiblížit se ke dvěma mužům na lavičce v přilehlém parku. Podle Marchettiho však kočka stihla ujít sotva pár kroků přes silnici, kde ji okamžitě srazil projíždějící taxík.
Tato historka sice obletěla svět jako ukázka absurdity tajných služeb, dochované historické prameny a přímí účastníci ji však vyvracejí. V roce 2001 bylo díky zákonu FOIA organizací National Security Archive odtajněno závěrečné memorandum CIA z března 1967 s názvem Views on Trained Cats. Ačkoliv je zpráva z velké části redigovaná, obsahuje jednoznačný závěr: inženýři sice prokázali, že kočky lze vycvičit k pohybu na krátké vzdálenosti, avšak bezpečnostní rizika a vlivy nekontrolovaného prostředí činí metodu pro reálné operace nepraktickou.
Rozpor s legendou o taxíku navíc potvrdil Robert Wallace, bývalý ředitel Úřadu technických služeb CIA a spoluautor monografie Spycraft. Podle Wallaceových záznamů kočka při testu nezahynula. Tým ji po neúspěšné zkoušce bezpečně odchytil, chirurgové z ní odposlechové zařízení šetrně vyoperovali a zvíře následně prožilo spokojený život jako běžný domácí mazlíček.
Od zvířecích kuriozit k mikročipům
Projekt Acoustic Kitty nebyl ojedinělým pokusem zapojit živé tvory do vojenských a špionážních operací. Během studené války armády experimentovaly s poštovními holuby nesoucími automatické fotoaparáty, s delfíny cvičenými k detekci podhladinových diverzantů i s dravými ptáky. Stejně jako u jiných extrémních projektů té doby (jakým byl například bizarní atomový pohon popsaný v článku o jaderné střele s plochou dráhou letu Projekt Pluto) však konstruktéři naráželi na limity spolehlivosti.
Živé zvíře podléhá stresu, počasí, únavě a přirozeným pudům. Jakmile koncem šedesátých a v průběhu sedmdesátých let nastoupila éra integrovaných obvodů a dálkového laserového snímání vibrací okenních tabulí, podobné experimenty ztratily opodstatnění. Projekt Acoustic Kitty tak zůstává připomínkou doby, kdy inženýři věřili, že technika dokáže přelstít i zákony přírody – než je jedna obyčejná kočka přesvědčila o opaku.
