Vojáci německého Wehrmachtu na východní frontě jim s posvátnou hrůzou přezdívali Noční čarodějnice. Sovětský 588. noční bombardovací letecký pluk tvořily výhradně mladé ženy, které usedaly do křehkých cvičných dvouplošníků Polikarpov Po 2 vyrobených z překližky a plátna. Tyto stroje neměly pancíř, radiostanice ani padáky a létaly rychlostí sotva sto třicet kilometrů v hodině. Přesto se staly noční můrou německých základen. Pilotky před cílem vypínaly motory, klouzaly tmou v absolutním tichu a těžké bomby shazovaly s chirurgickou přesností, zatímco moderní německé stíhačky proti nim byly bezmocné.
Když se v temných nocích roku 1942 nad německými zákopy na jižním úseku východní fronty náhle rozhostilo hrobové ticho, vojáci Wehrmachtu věděli, že mají jen několik vteřin na záchranu života. Z nebe se neozýval řev silných motorů, ale pouze tiché, mrazivé svištění větru mezi napnutými dráty křídel. Tento zvuk připomínal šelest koštěte zametajícího podlahu a v německých vojácích vyvolával hysterii. Než stihla protiletadlová obrana rozsvítit světlomety, dopadly do muničních skladů a štábních ubikací ničivé pumy. Útoky vedl 588. noční bombardovací letecký pluk, jehož příslušnicemi byly výhradně dobrovolnice ve věku mezi sedmnácti a pětadvaceti lety. Stroje, které měly k dispozici, přitom všichni vojenští teoretici té doby pokládali za beznadějně zastaralé. Autentické snímky bojového nasazení a pilotek z východní fronty uchovávají fotografické archivní materiály v U.S. National Archives.
Překližka a plátno: Fenomén letounu Polikarpov Po 2
Základní zbraní pluku byl lehký dvouplošník Polikarpov Po 2, původně označovaný jako U 2 a známý pod lidovou přezdívkou Kukuruznik. Tento stroj vznikl již na konci dvacátých let minulého století z rýsovacího prkna konstruktéra Nikolaje Polikarpova jako cvičný letoun pro začínající piloty a jako zemědělský letoun pro práškování polí. Celý trup tvořila lehká kostra ze smrkového a borovicového dřeva potažená tenkou překližkou a impregnovaným bavlněným plátnem. O pohon se staral jednoduchý vzduchem chlazený pětiválcový hvězdicový motor Švecov M 11 o výkonu pouhých sto koňských sil. Vzácný a plně restaurovaný exemplář tohoto legendárního stroje uchovává také Letecké muzeum Kbely Vojenského historického ústavu v Praze.
Když slavná sovětská letkyně Marina Raskova prosadila na podzim roku 1941 zformování tří čistě ženských leteckých pluků, byl nedostatek moderní techniky tak zoufalý, že 588. pluk pod velením Jevdokie Beršanské nafasoval právě tyto archaické dvouplošníky. Letadla neměla žádné pancéřování chránící posádku, chyběly jim radiostanice a pilotky se musely spoléhat na mapy položené na kolenou a obyčejné kapesní svítilny. Tento zdánlivý hendikep se však v podmínkách nočního vzdušného boje proměnil v drtivou asymetrickou výhodu.
Fyzika nemožného sestřelu: Proč německé stíhačky selhávaly
Německé velení zpočátku pokládalo nálety dřevěných dvouplošníků za bezvýznamné obtěžování. Brzy však zjistilo, že jejich likvidace je pro moderní noční stíhače Luftwaffe téměř neřešitelným oříškem. Důvodem byla paradoxní fyzika extrémně nízkých rychlostí. Zatímco moderní stíhačky Messerschmitt Bf 109 nebo Focke Wulf Fw 190 létaly rychlostmi přesahujícími šest set kilometrů v hodině, maximální rychlost Kukuruzniku stěží dosahovala sto padesáti kilometrů. Pádová rychlost dvouplošníku Po 2 činila neuvěřitelných šedesát kilometrů v hodině, což znamenalo, že stroj dokázal bezpečně kličkovat těsně nad korunami stromů a kopírovat terénní vlny.
Německý stíhací pilot potřeboval k udržení svého těžkého kovového stroje ve vzduchu rychlost alespoň sto šedesát kilometrů v hodině. Pokud se pokusil zpomalit a zamířit na křehký dvouplošník před sebou, jeho stroj okamžitě ztratil vztlak a zřítil se, protože přesně takto fungují pádová rychlost a aerodynamika křídel. Stíhačky kolem pomalých Kukuruzníků pouze bezmocně prolétaly a pilot měl na zamíření pouhý zlomek vteřiny. Dřevěná a plátěná konstrukce navíc téměř neodrážela radarové paprsky a projektily automatických kanonů s nárazovými roznětkami prolétaly plátěnými křídly skrz, aniž by došlo k iniciaci trhaviny.
| Sledovaný parametr | Polikarpov Po 2 (Noční čarodějnice) | Messerschmitt Bf 109G (Luftwaffe) | Taktický důsledek pro noční boj |
|---|---|---|---|
| Maximální rychlost v letu | kolem 150 km/h | přes 620 km/h | Německý stíhač měl pouze zlomek vteřiny na spatření cíle a míření |
| Minimální pádová rychlost křídel | kolem 60 km/h | kolem 165 km/h | Po 2 stabilně letěl v rychlostech při kterých moderní stíhačka padala do vývrtky |
| Konstrukční materiál draku | Borovicové dřevo a impregnované plátno | Celokovová duralová skořepina | Plátno neodráželo radarové paprsky a granáty jím prolétaly bez exploze |
| Taktika provedení útoku | Bezhlučný klouzavý let s vypnutým motorem | Rychlý přepad s motorem na plný výkon | Zvuk větru ve vzpěrách varoval obránce až vteřinu před dopadem pum |
Taktika tichého klouzání a psychologický teror
Skutečná genialita Nočních čarodějnic spočívala v propracované taktice přiblížení k cíli. Letouny startovaly za naprosté tmy z provizorních polních letišť umístěných jen několik kilometrů za frontovou linií. Pilotka nastoupala do výšky kolem jednoho tisíce metrů a zamířila k nepřátelskému táboru. Zhruba dva kilometry před cílem stáhla plynovou páku a vypnula zapalování motoru Švecov M 11. Dvouplošník přešel do tichého klouzavého letu. Tento princip tichého přiblížení demonstruje, jak zásadní roli hrají ve vojenské historii tiché přepady a moment překvapení.
Když se letoun bezhlučně snesl do výšky pouhých sto až dvě stě metrů nad německé ležení, navigátorka v zadním kokpitu ručně odjistila závěsníky a svrhla pumy. Letoun mohl nést dvě až čtyři bomby o celkové váze až tři sta kilogramů. Po odhození nákladu pilotka prudkým trhnutím znovu nastartovala motor a v přízemním letu zmizela do tmy dříve, než stačily německé světlomety proříznout oblohu. Podobně jako při operacích jiných nočních es vyžadovalo takové létání dokonalý zrak a orientaci bez moderních přístrojů, což připomínají i slavné noční útoky bez radaru v podání Karla Kuttelwaschera.
Létání bez padáků a osmnáct vzletů za jedinou noc
Podmínky, ve kterých mladé ženy bojovaly, hraničily s lidskými možnostmi. Kokpity dvouplošníků byly zcela otevřené a v zimních měsících klesala teplota za letu pod minus třicet stupňů Celsia. Vítr vháněl pilotkám do tváří sníh a omrzliny byly na denním pořádku. Aby letoun unesl co nejvíce pum a paliva, odmítaly posádky nosit padáky. Váha padáku činila zhruba dvanáct kilogramů na osobu a letkyně tuto hmotnost raději vyměnily za další padesátikilogramovou tříštivou pumu. Pokud byl Kukuruznik ve vzduchu zasažen zápalnou municí a začal hořet, posádka neměla žádnou naději na přežití.
Nejničivější zbraní pluku však nebyla tonáž bomb, ale naprosté vyčerpání protivníka. Letouny létaly takzvaným kyvadlovým systémem. Jakmile stroj přistál na základně, pozemní mechanici a zbrojířky, opět výhradně ženy, během pěti minut dotankovaly palivo ručními pumpami, podvěsily nové bomby a letoun okamžitě startoval zpět nad frontu. Během dlouhých zimních nocí absolvovala jediná posádka deset až osmnáct bojových vzletů za sebou. Němečtí vojáci v zákopech nemohli spát, rozsvítit světlo ani rozdělat oheň na zahřátí. Neustálý strach z neslyšného přilétajícího dvouplošníku vedl k těžkým psychickým kolapsům. Za celou válku provedl tento legendární pluk přes dvacet tři tisíc bojových misí a dvacet tři jeho příslušnic bylo vyznamenáno titulem Hrdina Sovětského svazu. Noční čarodějnice dokázaly, že odvaha, dokonalá znalost fyziky a promyšlená taktika mohou zcela paralyzovat i technicky nejvyspělejší armádu světa.
