V srpnu 1942 zařadilo americké námořnictvo do služby jedno z nejpozoruhodnějších plavidel druhé světové války. Výcviková letadlová loď USS Wolverine vznikla bleskovou přestavbou luxusního kolesového parníku Seeandbee a jejím úkolem bylo připravovat námořní piloty na hladině Michiganského jezera. Improvizovaný nosič poháněný obřími lopatkovými koly a spalující uhlí uvolnil moderní oceánské lodě pro bojové operace a ukázal, jak může zdánlivě zastaralá technika vyřešit kritický logistický problém.
V prvních měsících roku 1942 procházelo americké námořnictvo nejtěžší zkouškou svých moderních dějin. Zkáza bitevních lodí v Pearl Harboru přesunula hlavní tíhu tichomořské války na paluby letadlových lodí. Bitvy v Korálovém moři a u atolu Midway sice zastavily japonský postup, ale za cenu těžkých materiálních ztrát. Ztráta nosičů USS Lexington a USS Yorktown spolu s těžkými poškozeními lodí Saratoga a Enterprise znamenala, že Spojené státy v určitých fázích roku 1942 disponovaly v celém Tichém oceánu jedinou plně bojeschopnou flotilovou letadlovou lodí.
V téže době však americký průmysl chrlil tisíce nových palubních letounů a námořní letecké školy nabíraly desetitisíce mladých dobrovolníků. Vzniklo zásadní logistické úzké hrdlo: jak vycvičit nováčky v extrémně náročném umění přistávání na pohybující se palubě, aniž by námořnictvo muselo stahovat drahocenné frontové letadlové lodě z bojových operací? Každý den, kdy moderní válečná loď sloužila jako plovoucí škola u amerického pobřeží, znamenal citelné oslabení bojové sestavy v Pacifiku. Navíc u celého východního pobřeží USA v té době operovaly německé ponorky v rámci operace Paukenschlag, které představovaly pro pomalu manévrující výcviková plavidla smrtelné nebezpečí.
Krize v Pacifiku a luxusní parník: Proč námořnictvo sáhlo po kolesovém pohonu
S neortodoxním, ale geniálně prostým řešením přišel korvetní kapitán Richard F. Whitehead. Navrhl přesunout celý námořní výcvik přistávání na palubě mimo dosah nepřátelských ponorek – do vnitrozemí, na rozlehlou a klidnou hladinu Michiganského jezera. Jezero nabízelo stovky kilometrů otevřené vodní plochy a v jeho bezprostřední blízkosti navíc ležela velká námořní letecká základna NAS Glenview severně od Chicaga. Zbývalo vyřešit jediný problém: kde v čase totálního nedostatku oceli a přetížených loděnic vzít vhodnou letadlovou loď, kterou by navíc bylo možné na izolovaná Velká jezera dopravit přes úzká zdymadla?
Odpověď ležela přímo u jezerních mol. Byla jí luxusní výletní loď SS Seeandbee, postavená v roce 1913 v loděnici American Ship Building Company pro společnost Cleveland and Buffalo Transit Company. Šlo o největší boční kolesový parník na světě. Trup měřil na délku 152 metrů (500 stop) a jeho šířka přes boční kolesa dosahovala bezmála 30 metrů. V mírových dobách nabízel parník pět set honosných kajut, banketní sály pro tisíce pasažérů a přepychové promenády. V důsledku válečných omezení a hospodářských potíží provozovatele však plavidlo od roku 1939 nečinně kotvilo.
Námořnictvo parník v březnu 1942 odkoupilo za 756 000 tehdejších dolarů a poslalo jej do loděnice v Buffalu ve státě New York. Jak dokládají dochované záznamy velitelství námořní historie NHHC, přestavba na pomocnou letadlovou loď s označením USS Wolverine (IX-64) trvala pouhé čtyři měsíce. Z lodi dělníci bez milosti odřezali všechna čtyři patra dřevěných nástaveb, salónů a kajut, až zbyl pouze holý ocelový trup se strojovnou.
Ořezat salóny a položit prkna: Jak vznikla 167 metrů dlouhá dřevěná paluba
Konstrukční proměna parníku byla radikální, ale účelná. Přímo nad ocelový trup a obří kolesové bubny vztyčili dělníci síť ocelových nosníků a na ně položili rovnou letovou palubu z prken douglasky tisolisté (Douglas fir). Nová paluba měřila na délku 167 metrů (550 stop) a na šířku měla 30 metrů (98 stop). Letová plocha záměrně přesahovala obrys trupu tak, aby zcela zakrývala a chránila postranní lopatková kolesa. Na pravoboku vyrostl kompaktní ostrovní můstek s navigačními stanovišti a řízením letového provozu.
USS Wolverine však byla lodí s jediným specifickým úkolem, čemuž odpovídalo i její spartánské vybavení. Neměla žádný hangár, žádné podpalubní výtahy pro letadla a nenesla jediné dělo ani kulomet pro vlastní obranu. Všechny tyto prvky byly pro sladkovodní školu přistávání zcela zbytečné. Plavidlo operovalo v kyvadlovém režimu: ráno vyplulo z kotviště u mola Navy Pier v Chicagu na otevřené jezero a zaujalo kurz proti větru. Cvičné a bojové letouny odstartovaly z pevninské základny NAS Glenview, přiletěly nad jezero, zařadily se do přistávacího okruhu a piloti prováděli jednotlivá přistání.
Letová paluba byla vybavena standardním záchytným zařízením s hydraulickými brzdami a osmi ocelovými lany, která zachycovala přistávací hák letounu. Nechyběla ani záchytná síťová bariéra, která chránila přední část paluby v případě, že hák lana minul. Jakmile pilot úspěšně dosedl a byl odpojen z lana, stroj byl naveden na příď, pilot znovu přidal plyn a odstartoval zpět k základně Glenview, nebo provedl další okruh. Za jediný den dokázala posádka lodi odbavit stovky takových cyklů, což bylo tempo, jakého frontové lodě v bojových zónách nikdy nemohly dosáhnout.
Past bezvětří a černý kouř: Fyzikální limity kolesového kolosu na sladké vodě
Použití civilního kolesového pohonu představovalo geniální logistickou zkratku, ale přinášelo s sebou tvrdé fyzikální limity. Loď poháněl původní parní stroj se třemi šikmými válci, který odebíral páru ze šesti uhelných kotlů typu Scotch. Dvě mohutná boční kolesa o průměru 9,7 metru vážila každé přibližně sto tun. Tento pohonný systém dokázal plavidlu o výtlaku přes 7 000 tun udělit maximální rychlost pouhých 18 uzlů (přibližně 33 km/h).
V námořním letectví je přitom rozhodujícím parametrem takzvaný vítr přes palubu (wind over deck). Moderní palubní letouny jako stíhací Grumman F6F Hellcat nebo torpédový Grumman TBF Avenger měly vysokou přistávací hmotnost a pádovou rychlost kolem 60 až 70 uzlů. Aby mohly bezpečně dosednout na krátkou palubu se záchytnými lany, potřebovaly protivítr vanoucí přes palubu rychlostí alespoň 25 až 30 uzlů. Oceánské válečné nosiče třídy Essex to řešily jednoduše: díky parním turbínám o výkonu 150 000 koní dokázaly plout rychlostí 33 uzlů a potřebný vichr si proti bezvětří vyrobily samy.
Kolesová Wolverine to nedokázala. Když na Michiganském jezeře panovalo letní bezvětří a hladina připomínala zrcadlo, plavidlo ani při plném výkonu strojů nedokázalo potřebný proud vzduchu vygenerovat. V takových dnech muselo velení výcvik těžkých bojových strojů zcela zastavit, nebo jej omezit na lehčí cvičné letouny North American SNJ Texan. Piloti a posádka museli často trpělivě vyčkávat na jezeře, dokud se nezvedl přirozený vítr. Podobné limity konstrukčních kompromisů provázely v dějinách i další odvážné projekty, jak ukázaly například dobové pokusy při zkouškách pružné paluby letadlových lodí nebo britské úvahy při vývoji alternativních letadlových lodí.
Další výzvou bylo palivo. Uhelné kotle produkovaly při plném tahu hustý černý dým. Kapitán lodi a důstojník řízení letového provozu museli nepřetržitě manévrovat tak, aby kouřová vlečka z komína nepadala přímo do přistávací osy a neoslepovala přilétající piloty i důstojníka navádění (LSO – Landing Signal Officer), který stál na malé plošině na zádi a s praporky v rukou navigoval nezkušené letce na palubu.
Sladkovodní pokladnice na dně: Nehody, které zachránily historii
Výcvik na Michiganském jezeře nebyl žádnou poklidnou rekreací. Zelenáči, kteří na jezero přilétali, měli za sebou desítky hodin v kokpitu pozemních letadel, ale pohled na úzkou, pohupující se dřevěnou desku uprostřed šedé vody byl pro většinu z nich šokem. Každý letec musel pro získání kvalifikace zvládnout předepsanou sérii bezchybných přistání a startů – zpravidla osm úspěšných zachycení lana. V září 1943 zde svou kvalifikaci na torpédovém bombardéru Avenger úspěšně složil i tehdy devatenáctiletý George H. W. Bush, který se stal jedním z nejmladších námořních pilotů v celé americké historii.
Nervozita, poryvy větru a nezkušenost si však vybíraly daň. Během tří let intenzivního provozu došlo na Wolverine a její sesterské lodi USS Sable (IX-81, přestavěný parník Greater Buffalo, který disponoval ocelovou palubou) ke stovkám dramatických incidentů. Letouny přepadávaly přes okraj paluby do vody, narážely podvozkem do záďové hrany nebo lámaly vrtule o záchytné sítě. Díky nepřetržité přítomnosti záchranných motorových člunů a sladké vodě však byla většina posádek okamžitě vytažena a ztráty na životech zůstaly překvapivě nízké.
Stroje, které sklouzly pod hladinu, klesly na dno jezera do hloubek mezi třiceti a osmdesáti metry. Odhaduje se, že na dně Michiganského jezera skončilo přes sto třicet letounů. Z historického hlediska však šlo o nechtěné požehnání. Studená, temná sladká voda bez přístupu kyslíku a bez korozivní mořské soli vytvořila dokonalé konzervační prostředí. Na rozdíl od vraků v Tichém oceánu letadla v jezeře nesežraly korýši ani elektrolýza. Od 80. let 20. století vyzvedávají týmy Národního muzea námořního letectva (NNAM) ze dna desítky neuvěřitelně zachovalých strojů Wildcat, Dauntless, Avenger či vzácných Vought SB2U Vindicator, v jejichž pneumatikách zůstal původní vzduch z roku 1943 a na přístrojových deskách čitelné popisy.
Český úhel a lekce pro moderní armády: Proč high-low mix dává smysl
Celková bilance obou kolesových nosičů na Velkých jezerech je ohromující: za dobu války vycvičily 17 820 námořních pilotů a zaznamenaly více než 116 000 úspěšných přistání na palubě, jak podrobně dokumentuje fotografický archiv NavSource Online. Bez této dvojice by americké námořnictvo nemohlo tak rychle nasadit masivní letecké údery v bitvách ve Filipínském moři či u Leyte.
Příběh USS Wolverine však nabízí i hlubší vojensko-teoretickou lekci, která je mimořádně aktuální pro moderní armády včetně Armády České republiky. Představuje totiž dokonalou demonstraci principu účelové specializace a takzvaného high-low mixu. Když ozbrojené síly nutí nejdražší, technologicky nejvyspělejší techniku provádět rutinní elementární úkony, dochází k drastickému a nehospodárnému odčerpávání jejich technické životnosti.
Podobně jako v českém letectvu nikdo neučí základní pilotáž na nadzvukovém bojovém letounu JAS-39 Gripen nebo budoucím F-35, ale k tomuto účelu slouží specializovaná cvičná letadla – od pístových Zlínů přes legendární L-29 Delfín a L-39 Albatros až po moderní L-39NG z Aero Vodochody –, byla USS Wolverine přesně takovým jednoúčelovým trenažérem. Kolesový parník na uhlí nebyl anachronismem ze zaostalosti, ale chladnokrevně vykalkulovanou úsporou. Loď nepotřebovala drahou protitorpédovou obšívku, radary řízení palby ani oceánský dosah. Splnila jediný úkol, uvolnila bojové nosiče pro frontu a po vítězství v roce 1945 mohla být bez lítosti vyřazena a sešrotována.
USS Wolverine tak zůstává trvalým důkazem, že vítězství ve válce nerozhoduje pouze to, kdo vyrobí nejsložitější zbraň, ale také schopnost použít zdánlivě zastaralou techniku přesně tam, kde její kompromisy nevadí a uvolní ruce rozhodujícím silám.
