Když československá armáda v květnu 1952 zavedla do výzbroje lehký kulomet vz. 52, zdálo se, že zbrojovka v Brně našla svatý grál pěchotní výzbroje. Zbraň z rýsovacího prkna Václava Holka dokázala bez jakýchkoli úprav či výměny součástek střílet jak z horního schránkového zásobníku na 25 nábojů, tak z kovového nábojového pásu. Geniální konstrukční pokus o univerzální zbraň družstva však v armádní službě vydržel jen několik let: mechanická složitost podavače, unifikace střeliva v rámci Varšavské smlouvy a příchod modernějšího univerzálního kulometu vz. 59 jej rychle odkázaly do skladů a historie.
Ve vojenské teorii i laickém povědomí představují zásobník a nábojový pás dva zcela odlišné světy. Schránkový zásobník si spojujeme s lehkou, obratnou zbraní jednotlivce či pěchotního družstva. Střelec s ním může bleskově zalehnout, měnit palebné pozice za pohybu a zbraň nevisí na dlouhém pásu, který by se v trávě či blátě mohl zachytit o kořeny. Daň za tuto mobilitu je však krutá: kapacita zásobníku bývá omezena na dvacet až třicet nábojů a při vysoké kadenci je munice pryč během několika málo sekund. Nábojový pás naopak nabízí ničím nepřerušovanou palebnou stěnu nezbytnou pro krytí v obraně, vyžaduje však stacionární postavení, pomocníka a rozměrnější obslužný prostor.
Českoslovenští vojenští plánovači po druhé světové válce dospěli k závěru, že pěchota potřebuje obojí v jediném těle. Z tohoto smělého požadavku se zrodil 7,62mm lehký kulomet vz. 52. Geniální konstruktér Václav Holek dokázal do jediné zbraně vtěsnat mechanismus, který umožňoval krmit kulomet shora zakřiveným segmentovým zásobníkem i ze strany nerozpadavým článkovým pásem. Přestože šlo o technické mistrovské dílo, polní praxe brzy ukázala, proč se k tomuto kompromisu světové armády vracejí jen zřídka.
Od meziválečné legendy k poválečnému rébusu: Proč armádě nestačil osvědčený vzor 26
Abychom pochopili vznik kulometu vz. 52, musíme se vrátit k meziválečnému klenotu československého průmyslu. Tím byl bezesporu lehký kulomet ZB vz. 26, jehož konstrukci vytvořil rovněž Václav Holek a který proslavil brněnskou Zbrojovku doslova po celém světě. Jak ve svých studiích podrobně dokládá Vojenský historický ústav Praha, vzor 26 vynikal spolehlivostí, snadnou výměnou rozpálené hlavně a vynikající ergonomií. Měl však jednu vrozenou taktickou slabinu: spoléhal výhradně na schránkový zásobník na 20 nábojů ráže 7,92 × 57 mm Mauser, nasazovaný z horní strany pouzdra závěru.
Při teoretické kadenci 600 ran za minutu vystřílel střelec obsah zásobníku během dvou vteřin. V útočném boji to postačovalo na krátké cílené dávky při přískocích, ale v defenzivě byla situace zoufalá. Druhý člen kulometné obsluhy nedělal prakticky nic jiného, než že horečně vytahoval prázdné schránky a zasouval nové. Jakékoli zdržení znamenalo hluché místo v palebné cloně. Už v průběhu roku 1940 proto brněnská zbrojovka experimentovala s adaptací vzoru 26 na pás německého kulometu MG 34, tyto pokusy však zůstaly pouze ve stadiu prototypových vzorků.
Když po roce 1945 začala obnova československé armády, stáli generálové před zásadní doktrinální otázkou. Poválečný pěší boj vyžadoval radikální zvýšení hustoty palby družstva. Zároveň se na scéně objevil nový fenomén: náboj střední balistické výkonnosti. V téže době armáda řešila přezbrojení na všech frontách a zmatky kolem nomenklatury i utajování nabíraly na síle; podobně jako u lehkých zbraní z Uherského Brodu, kde samopaly vz. 48 změnily označení na 23 a 25, vypsalo Ministerstvo národní obrany v roce 1948 soutěž na zcela nový lehký kulomet pro národní střední náboj.
Konstrukční triumf Václava Holka: Jak fungovalo obojživelné podávání
Do armádní soutěže vstoupilo několik domácích konstrukcí, suverénním vítězem se však stal projekt ZB 491 Václava Holka. Konstruktér vyšel vstříc armádnímu požadavku na zbraň „dva v jednom“. Původně byl kulomet komorován pro vyvíjený náboj 7,5 × 45 mm, avšak v důsledku politických tlaků na sjednocení ráží musel být na podzim 1950 narychlo překonstruován na nový československý náboj 7,62 × 45 mm vz. 52. Tento vylepšený prototyp nesl označení ZB 501.
Po náročných továrních i vojskových zkouškách byl kulomet oficiálním výnosem MNO v květnu 1952 přijat do výzbroje jako 7,62mm lehký kulomet vz. 52. V témže měsíci zažívala armáda překotné chvíle i v jiných segmentech pěchoty; paradoxem doby bylo, že ve stejný okamžik byla do výzbroje zavedena pistole vz. 52, jejíž náhradu začalo ministerstvo tajně plánovat ještě týž den.
Klíčové kouzlo kulometu vz. 52 spočívalo v jeho podávacím ústrojí. Václav Holek vyřešil mechanismus tak, že střelec nepotřeboval žádné nářadí, výměnné adaptéry ani přestavbu závěru. Pokud zbraň operovala v útoku, nasadil střelec shora segmentový schránkový zásobník na 25 nábojů. Gravitace a pružina tlačily náboje přímo před čelo závorníku a boční podávací mechanismus zůstával odpojený a nečinný.
Jakmile však družstvo přešlo do obrany, stačilo prázdný zásobník vyjmout, odsuvnou prachovou krytku šachty uzavřít a z pravé strany zasunout kovový článkový pás. Podávací páka napojená na pohyb nosiče závorníku automaticky převzala posuv pásu a zasouvala náboje do nábojové komory. Pro pás na 50 nábojů byla k dispozici lehká plechová schránka, která se zavěšovala přímo na pravý bok zbraně, takže střelec mohl i s pásem měnit palebné postavení bez rizika zamotání střeliva. Pro těžší obrannou palbu se pak spojovaly dva pásy do stogramové kapacity.
Zbraň si zachovala typické znaky brněnské školy: uzamčení vertikálně sklopným závorníkem, odběr plynů z hlavně pod hlavní, rychle vyměnitelnou hlaveň se sklopnou rukojetí a charakteristickou dělenou spoušť, kde stisk horní části znamenal jednotlivé výstřely a stisk spodního vybrání automatickou dávku. V letech 1952 až 1953 vyrobila Zbrojovka Brno celkem 24 392 kusů tohoto typu.
Srovnání tří generací: Od vzoru 26 přes vzor 52 po vzor 59
Konstrukční vývoj československých kulometů v rozmezí třiceti let ukazuje fascinující proměnu požadavků na palebnou sílu pěchoty:
| Parametr | Lehký kulomet vz. 26 | Lehký kulomet vz. 52 | Univerzální kulomet vz. 59 |
|---|---|---|---|
| Období zavedení | 1926 (první dodávky 1928) | Květen 1952 | Listopad 1960 |
| Ráže a náboj | 7,92 × 57 mm Mauser | 7,62 × 45 mm vz. 52 (později 7,62 × 39 mm) | 7,62 × 54 mm R vz. 59 |
| Způsob zásobování | Výhradně schránkový zásobník | Kombinovaný: zásobník i článkový pás | Výhradně kovový nábojový pás |
| Kapacita podávání | 20 nábojů (shora) | 25 nábojů (zásobník) / 50–100 (pás) | 50 nábojů (schránka) / 250 (pás) |
| Hmotnost zbraně | cca 9,28 kg (prázdná) | cca 8,03 kg (s dvojnožkou) | cca 8,67 kg (lehká verze UK-L) |
| Teoretická kadence | cca 600 ran/min | cca 950–1000 ran/min | cca 700–800 ran/min |
| Hlavní taktická role | Podpůrná zbraň pěšího družstva | Univerzální lehký kulomet družstva | Univerzální kulomet družstva i praporu |
Při pohledu do srovnávací tabulky je patrné, oč se Holek pokusil. Vzor 52 byl lehčí než jeho předchůdce vzor 26, měl podstatně vyšší kadenci a nabídl čtyřnásobnou okamžitou palebnou kapacitu z pásu. Přesto se jeho éra stala nejkratší v moderních dějinách československého vojska.
Střední náboj v úzkých a konec iluze: Proč vzor 52 v armádě neuspěl
První rána pro vzor 52 přišla z geopolitiky. V květnu 1955 vznikla Varšavská smlouva a Sovětský svaz začal nekompromisně vyžadovat unifikaci munice. Vynikající československý náboj 7,62 × 45 mm musel být zrušen ve prospěch sovětského náboje 7,62 × 39 mm vz. 43. Václav Holek v prosinci 1954 zemřel, a tak úkol rekonstruovat kulomet převzal tým Zbrojovky Brno pod vedením Ing. Jaroslava Myslíka.
Výsledkem byl modernizovaný kulomet vz. 52/57. Úprava si vyžádala výměnu hlavně, úpravu podavače a závěru. Tím však potíže teprve začaly. Ukázalo se, že střední náboj sice exceluje u samopalu či útočné pušky (jak o pár let později potvrdil slavný samopal vz. 58), ale pro kulomet představuje těžký kompromis. Na vzdálenostech nad 500 až 600 metrů ztrácela lehká střela energii a nedokázala účinně prostřelovat polní kryty ani zastavovat lehká vozidla.
Druhým kamenem úrazu byla samotná mechanická univerzálnost. Mechanismus, který musí bezchybně podávat náboje ze svislé šachty pod tlakem pružiny a současně bez zaseknutí protahovat těžký ocelový pás pomocí složité soustavy pák a západek ve víku pouzdra závěru, byl výrobně náročný a nesmírně choulostivý. V prašném prostředí vojenských cvičišť a v polním bahně docházelo k zádržkám častěji, než bylo velení ochotno tolerovat.
Definitivní tečku za koncepcí duálního zásobování napsal vývoj nové univerzální zbraně. Vojenská správa pochopila, že armáda nepotřebuje kompromisní lehký kulomet na střední náboj, ale plnohodnotný univerzální kulomet komorovaný na výkonný puškový náboj 7,62 × 54 mm R. Tímto strojem se stal univerzální kulomet vz. 59 z Konstrukty Brno, vyráběný ve Vsetíně. Zaveden byl rozkazem ministra národní obrany v listopadu 1960. Univerzální vzor 59 již žádné zásobníky shora nepotřeboval: spolehl se výhradně na nábojový pás, nabídl dvě délky hlavní (lehkou pro družstvo s dvojnožkou a těžkou pro trojnožku) a stal se oporou ČSLA na další desetiletí.
Kulomety vz. 52 a 52/57 byly z prvoliniových jednotek bleskově staženy. Část jich skončila u jednotek Lidových milicí, zbytek putoval do skladů a následně na zahraniční export do spřátelených zemí třetího světa, mimo jiné na Blízký východ či na Kubu. V historii československého zbrojnictví přesto zůstává vzor 52 mimořádným pomníkem konstrukční odvahy: dokázal, že spojit pás se zásobníkem v jediné funkční zbrani je technicky možné, i když válečná realita nakonec dala přednost specializované jednoúčelovosti.
