Západoněmecká zbrojovka Heckler & Koch vyvíjela přes dvacet let revoluční útočnou pušku G11. Zbraň na beznábojnicové střelivo dokázala v tříranné dávce vystřelit rychlostí 2 100 ran za minutu, takže všechny projektily opustily hlaveň dříve, než střelec ucítil zpětný ráz. Projekt s hodinářským mechanismem však v roce 1990 pohřbil konec studené války.
V 60. letech dospěli vojenští analytici NATO k závěru, že řadový pěšák pod palbou střílí velmi nepřesně a šance na zásah se prudce snižuje s každým výstřelem v dávce, protože zbraň kvůli zpětnému rázu nekontrolovatelně skáče v rukou. Západoněmecké ministerstvo obrany proto zadalo zbrojovce Heckler & Koch v Oberndorfu úkol sestrojit pušku, která by pravděpodobnost zásahu zdvojnásobila. Podle technické dokumentace v katalogu WeaponSystems.net tak od roku 1968 vznikal projekt Gewehr 11, který odmítl klasické kovové nábojnice a vsadil na technologii, jaká v dějinách pěchotních zbraní neměla obdoby.
Tradiční nábojnice z mosazi nebo oceli má dvě hlavní nevýhody: tvoří většinu hmotnosti nesené munice a zbraň musí po každém výstřelu mechanicky vytáhnout prázdné pouzdro ven. Pokud se nábojnice zcela zbavíte, ušetříte vojákům kila zátěže a zbraň se může zbavit vyhazovacího okénka. Firma Dynamit Nobel proto pro pušku vyvinula beznábojnicový náboj DM11 ráže 4,73×33 milimetrů, kde byla olověná střela s ocelovým pláštěm vlepena přímo do kompaktního kvádříku lisovaného střelného prachu.
Hodinářský otočný závěr a kadence 2 100 ran za minutu
Absence vyhazování nábojnic umožnila konstruktérům vytvořit naprosto unikátní závěr. Jak uvádí odborný přehled portálu Military Factory, hlaveň pušky se nepohybovala v klasickém podélném rámu, ale tvořila celek s otočnou válcovou komorou, která se při každém natažení pootočila o devadesát stupňů svisle dolů, přijala shora náboj z padesátiranného zásobníku a otočila se zpět do osy hlavně k výstřelu.
Skutečný zázrak mechaniky se však projevil při tříranné dávce. Celý vnitřní mechanismus včetně hlavně a zásobníku byl uložen na vodicích lištách a při střelbě couval uvnitř vnějšího polymerového pouzdra. Během tohoto jediného zákluzu stihl otočný závěr nabít a odpálit tři náboje za sebou teoretickou kadencí 2 100 ran za minutu. Všechny tři kulky tak opustily hlaveň dříve, než dorazový mechanismus narazil do zadní části pouzdra. Střelec ucítil v rameni jediný měkký impuls zpětného rázu a na vzdálenost tři sta metrů dopadly všechny tři střely do kruhu o průměru pouhých deseti centimetrů.
Pro srovnání, když vojáci v plné dávce pálili ze zbraní jako československý kulomet vz. 59 nebo běžných útočných pušek, druhá a třetí rána už obvykle letěly vysoko nad terč. Inženýři z Oberndorfu tak vyřešili problém, se kterým bojovaly armády po celém světě po celá desetiletí.
Samovznícení v komoře a rébus s prachem HITP
Cesta k funkční zbrani však byla posetá těžkými překážkami. V raných fázích vývoje trápil německé inženýry fenomén známý jako samovznícení (cook-off). Klasická mosazná nábojnice totiž funguje jako tepelný štít: pohltí část tepla a při vyhození ho odnese pryč z komory. U beznábojnicového střeliva však veškeré teplo zůstávalo ve stěnách ocelové komory. Po několika desítkách ran se komora rozpálila natolik, že nově podaný náboj okamžitě samovolně explodoval ještě před uzamčením závěru.
Tento rébus vyřešila chemička Dynamit Nobel až v polovině 80. let vývojem speciální prachové směsi HITP (High Ignition Temperature Propellant) na bázi hexogenu. Tento materiál odolával teplotám až do tří set stupňů Celsia, což samovznícení zcela eliminovalo. Povrch hranolku byl navíc potažen ochranným lakem, takže munice odolávala vlhku a snesla i nešetrné zacházení v polních podmínkách.
S beznábojnicovými náboji nesl německý voják dvě stě deset kusů munice při poloviční hmotnosti oproti munici 7,62×51 milimetrů do pušky G3. Zásobník ležel vodorovně nad hlavní a podával náboje svisle dolů. Na pušce navíc mohly být nacvaknuté další dva rezervní zásobníky, takže střelec měl okamžitě k dispozici sto padesát nábojů připravených k boji bez sahání do sumek.
Pád Berlínské zdi a definitivní tečka za futuristickým snem
V roce 1990 měla zbrojovka Heckler & Koch v rukou hotový, plně funkční a otestovaný zbraňový systém označený jako G11 K2. Bundeswehr dokončil vojskové zkoušky a oficiálně schválil pušku k zavedení do prvoliniové výzbroje. Podle historického shrnutí v encyklopedii Wikipedia armáda plánovala nakoupit přes tři sta tisíc kusů, přičemž první dodávky měly začít ještě téhož roku.
Jenže dějiny rozhodly jinak. V listopadu 1989 padla Berlínská zeď a v říjnu 1990 došlo ke sjednocení Německa. Bonnská vláda náhle stála před obrovskými finančními výdaji na obnovu východních spolkových zemí a integraci rozpadající se východoněmecké lidové armády. Sovětská hrozba ze dne na den zmizela a financování nákladného přezbrojení se stalo politicky neprůchodné.
Kromě toho zbraň narážela na standardizaci v rámci NATO, kde se prosadil běžný náboj 5,56×45 milimetrů. Zavedení zcela nového beznábojnicového střeliva by znamenalo vybudovat novou logistiku a muniční továrny. Německá armáda proto v roce 1993 projekt definitivně zrušila a místo technologického zázraku G11 nakonec přijala podstatně jednodušší a levnější pušku Heckler & Koch G36. Zbraň, která předběhla svou dobu o desítky let, tak skončila jako nejdokonalejší hodinářská kuriozita vojenských muzeí.
