Měli satelitní spojení a podporu amerického letectva. Při přesunech s afghánskými spojenci však příslušníci speciálních sil v říjnu 2001 potřebovali také koně. Na horských stezkách se učili jezdit, opravovali sedla a žádali, aby jim letadla shazovala krmení.
Deset ze dvanácti mužů nemělo významnější jezdeckou zkušenost. Tak na svůj tým po letech vzpomínal Mark Nutsch, velitel jedné ze skupin amerických speciálních sil, které na podzim 2001 zamířily do severního Afghánistánu. Sám vyrůstal na ranči v Kansasu a závodil v rodeu. Dovednost, která vypadala jako osobní záliba, najednou pomáhala celé skupině.
Podle Nutschova rozhovoru pro High Plains Journal se o potřebě jezdit na koních dozvěděli zhruba dva dny před vysazením. Na klidné seznamování se sedlem už mnoho času nezbývalo.
Vrtulník je dopravil do země, koně ke spojencům
Po útocích z 11. září připravily Spojené státy operaci proti Tálibánu a al-Káidě. Do Afghánistánu měly proniknout malé týmy, spojit se s místními odpůrci Tálibánu a pomáhat jim se zásobováním, výcvikem a koordinací americké letecké podpory. Jak popisuje historická reportáž americké armády, jejich partnery byly skupiny známé společně jako Severní aliance.
Už samotná cesta představovala obtížný úkol. Speciální vrtulníky Chinook přelétávaly z Uzbekistánu přes hory a počasí první vysazení zdrželo. Posádky se potýkaly s prachem, oblačností i zimními podmínkami ve výškách. Schopnost dopravit vojáky na místo ale ještě neřešila jejich každodenní pohyb po přistání.
Nutschův dvanáctičlenný tým s označením ODA 595 se připojil k mužům generála Abdula Rašída Dostúma. Ti se po horských cestách pohybovali na koních. Američané potřebovali cestovat s nimi, být u jednání i poblíž míst, odkud mohli koordinovat podporu. Vypůjčený kůň jim umožnil zapojit se do pohybu místních jednotek.
Zkušený voják se v sedle mohl stát začátečníkem
Podle vzpomínek zveřejněných na Army.mil strávili nezkušení jezdci v sedlech rovnou dlouhé hodiny. Museli přitom držet krok s Afghánci, pro které byla jízda běžnou součástí života. Zpočátku navíc nemuseli dostávat stále stejného koně. S každým dalším přesunem se mohlo změnit zvíře, jeho krok i ochota poslouchat.
Potíže působila také výstroj. Místní sedla byla pro větší americké vojáky malá a třmeny krátké. Po dlouhé jízdě bolela těla i mužům, kteří byli jinak dobře fyzicky připravení. Hřebci se navíc při přiblížení k sobě strkali a kousali. Zkušenosti s vysílačkou v takové chvíli jezdeckou praxi nenahradily.
Nutsch v rozhovoru z roku 2026 popsal i opravy praskajícího vybavení. Používali nylonové popruhy a padákové šňůry ze shozených zásob. Z materiálu, který dopravil náklad ze vzduchu na zem, tak vznikaly součásti provizorně opravené jezdecké výstroje.
Letadla vezla také krmení
Koně potřebovali potravu a přestávky. Nutsch vzpomínal, že u horských potoků a malých luk nechávali zvířata pást, což přesuny zpomalovalo. Vyžádal si proto krmení, které bylo podle jeho výpovědi nakoupeno v regionu, připraveno k přepravě a shozeno z letadel.
Tím se vysvětluje zdánlivě podivný obraz moderního vojáka na koni. Vrtulníky řešily vstup do odlehlé oblasti, koně pohyb se spojenci a transportní letadla doplňování zásob. Tyto způsoby dopravy se doplňovaly. Použití zvířat dokonce vytvořilo další požadavek na letecké zásobování.
Za fotografiemi jezdců tedy zůstávala práce lidí, kteří připravovali a doručovali náklad. Podobnou méně nápadnou stránku vojenských operací ukazuje i příběh zásobování během berlínského leteckého mostu. V afghánských horách k potřebám malé skupiny vojáků přibyly ještě potřeby jejích zvířat.
Lepší sedla dorazila, když už jezdili auty
Armádní historická publikace Weapon of Choice zachycuje na straně 128 konkrétní žádost týmu o vhodnější sedla. Měla být lehká a mít nastavitelné třmeny. Těžká westernová sedla určená pro velké americké koně velitel výslovně nechtěl.
Zásilka dorazila přibližně o tři týdny později, v polovině listopadu. Obsahovala dvě sady. Jedna, obstaraná z domovské základny Fort Campbell, požadavku vyhovovala. Druhá přinesla právě těžká zdobená westernová sedla, kterým se tým chtěl vyhnout.
V té době už ovšem jednotka postoupila k Mazáre Šarífu, koně vrátila a používala malé pickupy. Nová sedla před odchodem předala personálu tamní americké základny.
Koňská kapitola této jednotky tak skončila docela obyčejnou změnou dopravního prostředku. Zásobování ještě dohánělo problém horských přesunů, zatímco vojáci už balili výstroj na korby aut.
