Na první pohled vypadal Davy Crockett spíš jako přerostlé bezodrazové dělo. Ve skutečnosti měl americkým pěším jednotkám dát možnost použít jadernou zbraň přímo na bojišti. Jenže lehčí verze dostřelila přibližně dva kilometry a těžší čtyři. To, co mělo být výhodou, se tak stalo jedním z největších problémů celého systému.
Když se řekne jaderná zbraň studené války, člověk si spíš představí bombardér, balistickou raketu nebo mohutné zařízení na odpalovací rampě. Davy Crockett šel přesně opačným směrem. Americká armáda chtěla atomovou palebnou sílu dostat hluboko dolů v organizační struktuře, až k pěším praporům.
Systém M28 a M29 se dal převážet na lehkém vozidle nebo rozvinout na trojnožce. Na jeho konci seděl nápadně bachratý projektil M388 s jadernou hlavicí W54. Podle historie americké armády vydané Center of Military History šlo o nejzazší podobu tehdejší snahy přizpůsobit pozemní vojsko jadernému bojišti.
Americká armáda si představovala atomovou válku i na úrovni praporu
V padesátých letech už jaderná zbraň neznamenala pouze strategickou pumu shazovanou na město. Americká armáda vyvíjela celou škálu prostředků určených pro taktickou jadernou podporu pozemních jednotek.
Na jednom konci stály rakety s dosahem desítek až stovek kilometrů. Na druhém byl Davy Crockett.
Oficiální historie U.S. Army jeho myšlenku shrnuje mimořádně výstižně: systém měl „vložit atomovou palebnou sílu do rukou velitelů pěších praporů“, v překladu redakce. Do aktivní služby se dostal v roce 1961.
Tahle představa nebyla ojedinělá ani na druhé straně železné opony. Celé armády se připravovaly na možnost boje v prostředí zasaženém zbraněmi hromadného ničení. Na Zbrojopisu jsme například popisovali, proč BVP-1 vznikalo i pro postup pěchoty v podmínkách atomové války.
Davy Crockett ale šel ještě dál. Nešlo jen o techniku schopnou přežít následky jaderného útoku. Prapor měl dostat vlastní prostředek, kterým mohl jaderný výbuch sám vyvolat.
Dvě verze a pouhé čtyři kilometry jako maximum
Existovaly dvě hlavní verze. Lehčí M28 měla 120mm odpalovací systém a dostřel přibližně dva kilometry. Těžší M29 používala 155mm systém a dostávala se zhruba na čtyři kilometry.
Obě používaly projektil M388 s hlavicí W54. Podle Army Historical Foundation měla W54 v této konfiguraci výbušný účinek přibližně odpovídající 10 až 20 tunám TNT. Na poměry jaderných zbraní to bylo mimořádně málo, jenže pořád šlo o jaderný výbuch s tepelnými, tlakovými a především radiačními účinky.
A právě tady se konstrukce dostala do nepříjemného rozporu.
Jaderná zbraň měla být dostatečně malá a mobilní, aby ji mohly používat jednotky přímo v poli. Čím blíž se ale systém posunul k přední linii, tím kratší vzdálenost oddělovala jeho obsluhu od místa výbuchu.
Americké Center of Military History přímo upozorňuje, že krátký dosah v kombinaci se slabší přesností vystavoval osádky účinkům exploze a radiace. Obavy nevzbuzovala pouze technika. Neobvyklá byla i samotná představa, že se prostředek s jadernou hlavicí ocitne na tak nízké úrovni velení. K použití jaderných zbraní přitom stále bylo nutné prezidentské povolení.
Krátký dostřel změnil výhodu ve slabinu
Na papíře byla mobilita Davy Crockettu lákavá. Systém nepotřeboval obrovské odpalovací zařízení a mohl se pohybovat spolu s pozemními jednotkami.
Jenže zhruba čtyřkilometrový maximální dosah M29 znamenal, že střelci neměli luxus velké bezpečné vzdálenosti.
Je to podobný konstrukční řetězec, jaký lze vidět i u mnohem pozdějších konvenčních zbraní. U sovětského systému TOS-1 například krátký dostřel ovlivnil volbu těžkého tankového podvozku. U Davy Crockettu byl problém ještě výraznější. Munice, která měla systému dodat smysl, současně zásadně komplikovala bezpečnost jeho vlastní obsluhy.
Zkoušky navíc ukazovaly, že přesnost nebyla silnou stránkou zbraně. U běžné munice je chyba zásahu nepříjemná. U prostředku s jadernou hlavicí se stejná vlastnost stává mnohem vážnějším problémem. Oficiální armádní historie proto Davy Crockett popisuje jako zbraň, jejíž vývoj posunul hledání taktické jaderné palebné síly do velmi problematické krajnosti.
Jednou skutečně odpálili jaderný projektil z M29
Nejdramatičtější kapitola přišla v létě 1962 během amerických jaderných zkoušek.
Dne 17. července byl v rámci testu Little Feller I skutečně vypálen jaderný projektil M388 z odpalovacího systému M29. Army Historical Foundation uvádí, že explodoval přibližně 1,7 míle od místa odpalu. Šlo zároveň o poslední atmosférický jaderný test uskutečněný na nevadském testovacím území.
Z dnešního pohledu působí celý obraz skoro nepatřičně. Malá vojenská jednotka, vozidlo, trojnožka a na ní zbraň schopná vyvolat jaderný výbuch. V logice začátku šedesátých let však šlo o vážně míněnou odpověď na otázku, jak by americká pozemní armáda bojovala v evropské jaderné válce.
Davy Crockett se proto nedá jednoduše odbýt jako kuriozita.
Byl výsledkem konkrétní vojenské doktríny. A právě jeho problémy ukázaly, kam tato doktrína narážela.
Davy Crockett nezmizel kvůli nedostatku ničivé síly
Lehčí M28 se přestala používat už v průběhu šedesátých let. Těžší M29 zůstala ve výzbroji déle, celý systém ale americká armáda opustila do roku 1971. Armádní podklady zmiňují, že Davy Crockett byl nahrazován mimo jiné jadernou municí pro klasické 155mm a 203mm houfnice, která nabízela jiné možnosti použití.
Jeho konec přitom dobře vystihuje celý příběh. Problém nebyl v tom, že by se konstruktérům nepodařilo vytvořit malou jadernou zbraň. To se jim povedlo.
Obtížné bylo vytvořit malou jadernou zbraň, která zároveň dává rozumný vojenský smysl.
Davy Crockett tak zůstává výmluvnou připomínkou doby, kdy se plánovači nesnažili pouze zabránit jaderné válce. Současně hledali způsob, jak by se v ní měly pohybovat a bojovat běžné pozemní jednotky.
