Zprávy o dronech mluví o strojích, mezi kterými je větší rozdíl než mezi nákladním autem a motorkou. Odborné rozbory přitom tyhle kategorie důsledně oddělují, protože každá vznikla z jiného důvodu a chová se jinak. U nejcitovanějšího příkladu se ukazuje, že zařazení, které se mu běžně přisuzuje, neodpovídá tomu, co stroj dělá.
Pod jedním slovem se dnes běžně schová malá průzkumná kvadrokoptéra za pár tisíc korun, stroj řízený obrazem z kamery, prostředek, který nad územím krouží a sám vyhledává cíl, i zařízení, které uletí stovky kilometrů na předem zadané souřadnice.
Pro čtenáře to má praktický důsledek. Jakmile se všechny tyhle stroje označí stejně, přestanou dávat smysl čísla. Věta o tom, že bylo sestřeleno padesát dronů, neznamená nic, dokud není jasné, o kterou kategorii šlo.
Odborná literatura proto rozlišuje a stojí za to vědět podle čeho.
Potulná munice je stroj, který hledá
Původní kategorie vznikla koncem osmdesátých let a jmenuje se potulná munice, anglicky loitering munition.
Definiční vlastnost je v názvu. Prostředek vzlétne, nad určeným prostorem vyčkává, sám pomocí svých čidel vyhledá cíl a teprve pak na něj zaútočí. Nese vlastní nálož a použije se jednou.
Prvním úspěšným strojem tohoto typu byl izraelský Harpy, poprvé zkoušený v roce 1989. Byl určený proti radarům protivzdušné obrany. Úloha dávala smysl právě proto, že radar se zapíná a vypíná. Letoun s protiradarovou střelou musí být ve vzduchu v tu správnou chvíli, kdežto stroj, který umí nad prostorem vyčkávat, si na okamžik zapnutí počká sám.
Jednosměrný útočný prostředek je stroj, který letí na souřadnice
Druhá kategorie vypadá podobně, ale funguje jinak.
Tenhle typ nevyhledává. Dostane před startem souřadnice, doletí k nim a zasáhne, co tam je. Vlastní rozhodování o cíli neprobíhá.
Rozdíl není akademický. Stroj, který sám hledá cíl, je použitelný proti něčemu, co se pohybuje nebo se objevuje nepravidelně. Stroj letící na souřadnice je použitelný proti něčemu, co se nehýbe, tedy proti budovám, továrnám nebo energetice.
Analytici proto tyhle dvě kategorie čím dál důsledněji oddělují, i když je běžné zpravodajství stále směšuje.
A tady je ta nejzajímavější část. Nejcitovanější příklad posledních let, tedy stroj íránského původu používaný ruskou armádou, letí právě na předem zadané souřadnice. Označení kamikaze dron, který loví cíle, mu tedy nesedí. Funkčně je blíž levné řízené střele než potulné munici.
Předek téhle kategorie vzlétl v roce 1944
Když se na to podíváme takhle, vynoří se souvislost, která bývá přehlížena.
Bezpilotní prostředek s náloží, který doletí na předem určené místo a tam vybuchne, není nová myšlenka. Přesně to dělala německá střela V-1 už v roce 1944. Neměla řízení za letu, jen nastavený kurz a mechanismus určující dolet.
Rozdíl mezi V-1 a dnešními stroji tedy není v úmyslu, ale v přesnosti a v ceně. Zatímco raketa V-2 a jí podobné prostředky dokázaly zasáhnout plochu velkého města, dnešní prostředek doletí na konkrétní souřadnice.
Umožnila to jediná věc, a sice dostupná družicová navigace. Od chvíle, kdy se přesné určování polohy stalo běžně dostupným, přestal být problém dopravit nálož na určené místo otázkou složitého setrvačného systému za miliony.
Proč se kategorie rozšířila až v posledních letech
Myšlenka je tedy stará, ale rozšíření je čerstvé. Důvod je v součástkách.
Potulná munice potřebuje malá a levná čidla, dostatečný výpočetní výkon v malém objemu, spolehlivý přenos dat a levný pohon. Tyhle věci zlevnily až díky civilní elektronice.
Ukazují to i počty výrobců. Podle rozboru Mezinárodního výboru Červeného kříže vyrábělo tyhle prostředky v roce 2017 méně než deset států, zatímco v polovině roku 2022 už se jejich počet blížil čtyřiadvaceti. Za pět let se tedy víc než zdvojnásobil.
Rozbor uvádí i další údaj, který o vývoji kategorie hodně napoví. Ze čtyřiadvaceti zkoumaných systémů jich čtrnáct má profil určený proti osobám a osmnáct je nabízeno k použití v zastavěných oblastech. Původní kategorie přitom vznikla jako prostředek proti radarům.
Právě tenhle posun je důvodem, proč se o kategorii vede mezinárodní právní rozprava. To je samostatné téma, které si zaslouží vlastní text.
Odkud se to celé vzalo
Původ kategorie je překvapivější, než by člověk čekal.
Konstrukční podklady, ze kterých izraelský Harpy vycházel, pocházely od jihoafrické firmy a byly prodány koncem osmdesátých let. Souběžně existoval i německý program protiradarového bezpilotního prostředku, jehož dokumentace zamířila rovněž do Izraele.
Občas se uvádí, že tatáž vývojová linie vede až k dnešním íránským strojům. Britský Královský ústav pro obranná studia (RUSI) ale upozorňuje, že původ íránských strojů typu Shahed je nejasný. Konstrukce je podle něj natolik jednoduchá, že trup z uhlíkových vláken a voštinové výplně by dokázal vyrobit zkušený nadšenec, a stroje spoléhají na komerčně dostupné motory a běžnou družicovou navigaci. Přímou spojitost s izraelským nebo jihoafrickým designem RUSI nepotvrzuje.
Příbuznost tedy tvrdit nelze. Lze tvrdit něco jiného a zajímavějšího. Jakmile se v osmdesátých letech ukázalo, že levný jednorázový stroj s náloží má smysl, pracovalo na tom nezávisle několik zemí najednou. Kategorie nevznikla v jedné dílně. Vznikla proto, že dozrály součástky.
