Se sklopenou ramenní opěrkou měřil jen 27 centimetrů. Československý Škorpion vznikl pro službu, ve které by větší zbraň překážela. Používal ale poměrně slabý náboj 7,65 mm Browning, jehož volbu později kritizovala i publikace ministerstva obrany.
Krátká hlaveň, dřevěná rukojeť a drátěná ramenní opěrka. Na Škorpionu není mnoho věcí, které by připomínaly běžnou pěchotní zbraň. Ani neměly. Jeho konstruktér nedostal za úkol udělat všechno, co zvládal větší samopal, jen v menším balení. Ministerstvo vnitra potřebovalo kompaktní automatickou zbraň pro zvláštní účely. Od tohoto požadavku se odvíjel celý další vývoj.
Zadání nepřišlo od pěchoty, ale z ministerstva vnitra
Za návrhem stál inženýr Miroslav Rybář, který pracoval v brněnském Výzkumném a vývojovém ústavu Závodů všeobecného strojírenství. Ve sbírkách Vojenského historického ústavu se zachoval jeho prototyp Š-59 z roku 1959. Jde o nejstarší dochovaný funkční vzorek budoucího Škorpionu.
Historici u něj uvádějí, že ministerstvo požadovalo „malou, kompaktní automatickou zbraň pro speciální účely“. To je podstatnější informace než pověst, kterou si Škorpion později získal. V původním zadání se nehledala nová hlavní zbraň pro celou armádu. Rozhodovalo především to, kolik místa zabere.
Rozdílná zadání ostatně vysvětlují i zbraně, které na první pohled vypadají podivně. U britského samopalu Sten se konstrukce podřizovala levné a rychlé výrobě. Jeho variantu Mk III dokázala vyrábět dokonce továrna známá hračkami. Škorpion řešil jiný problém: jak dostat automatickou zbraň do rozměrů, s nimiž by se dalo pohodlně sloužit i bez dlouhého samopalu přes rameno.
Munice už byla ve skladech
Volba střeliva nebyla jen otázkou balistiky. Náboj 7,65 mm Browning používala také policejní pistole vzor 50. Ta se sériově vyráběla od roku 1950 a první roční produkci odebralo tehdejší ministerstvo národní bezpečnosti. Když vznikal Škorpion, nešlo tedy o neznámé střelivo, kvůli kterému by se muselo všechno zavádět od začátku.
Společná munice pro více služebních zbraní je z hlediska zásobování pochopitelná výhoda. Jenže náboj vhodný pro malou policejní pistoli nemusí být stejně přesvědčivý v automatické zbrani určené také vojákům.
Publikace ministerstva obrany Ruční zbraně AČR označuje právě volbu náboje za hlavní nedostatek Škorpionu. Spojuje ji se sjednocením střeliva s policejními pistolemi a upozorňuje na omezený účinek. Kompaktní rozměry tak nebyly zadarmo.
Ještě zavádějící by bylo posuzovat Škorpion jako menší provedení samopalu vzor 58. Ten používal podstatně výkonnější náboj 7,62 × 39 mm a konstrukčně patří mezi útočné pušky. Podobné československé označení zakrývá dvě rozdílné kategorie zbraní.
Malé rozměry přitom neznamenaly, že se uvnitř nic zajímavého nedělo. V rukojeti Škorpionu se nacházel zpomalovač kadence, tedy mechanismus omezující rychlost automatické střelby. Konstruktér se nesnažil dostat ze zbraně co nejvyšší počet ran za minutu. Naopak ji musel v tomto směru brzdit.
Nezůstal jen u policie
Škorpion si našel místo také u průzkumných, speciálních a strážních útvarů československé armády. Používaly jej složky ministerstva vnitra i tehdejší sbor nápravné výchovy. Nešlo tedy o zbraň s jediným úzce vymezeným uživatelem, přestože na začátku stál konkrétní požadavek jednoho ministerstva.
Vojenský historický ústav ve svém přehledu uvádí celkovou výrobu 210 tisíc kusů. Část mířila do zahraničí prostřednictvím podniku Omnipol a do Jugoslávie byla prodána také výrobní licence. Tam vznikaly ve zbrojovce Crvena Zastava v Kragujevaci.
Takové rozšíření se neslučuje s představou naprostého konstrukčního omylu. Stejně málo ale ospravedlňuje tvrzení, že slavná domácí zbraň nemohla mít podstatnou slabinu. Škorpion mohl být skladný a spolehlivý, a současně narážet na možnosti svého střeliva.
Ostatně ani vývoj nezůstal u původní ráže. Vznikly také varianty pro náboje 9 mm Browning a 9 mm Makarov. Při prohlížení fotografií proto není správné přisuzovat každému podobně vypadajícímu Škorpionu automaticky stejné parametry.
Více síly do malé zbraně se hledalo dál
Otázka, jak spojit malé rozměry s výkonnějším střelivem, se v Československu objevila znovu. Na jaře 1976 zadalo ministerstvo národní obrany studii krátké automatické zbraně pro velitele a specialisty, například obsluhy děl či velitele tanků. Tentokrát se počítalo s nábojem 7,62 × 39 mm. Ani zde armáda nechtěla zavádět nové speciální střelivo.
Úkol dostal Jiří Čermák, konstruktér vzoru 58. Z vývoje vzešel projekt KRÁSA, jehož název znamenal krátký samopal. Dochovaný prototyp Sa 81 měřil se sklopenou opěrkou 315 milimetrů a bez zásobníku vážil 2,1 kilogramu. Náročnost spojení silnějšího náboje s malými rozměry je na něm dobře patrná. Nešlo jednoduše vzít Škorpion a zvětšit mu ráži.
KRÁSA se do sériové výroby nedostala. Práce skončily na konci roku 1983, protože přednost dostal soubor ručních zbraní LADA. Nebyl to tedy jednoduchý příběh, ve kterém lepší malý samopal vystřídal horší.
U původního Škorpionu je proto rozumné uznat obě stránky. Slabší náboj představoval skutečné omezení. Malá, snadno přenosná automatická zbraň však nebyla zbytečnost jen proto, že nenabízela výkon útočné pušky. Právě tu totiž Rybář na konci padesátých let navrhovat neměl.
