Britská přilba Brodie připomínala obrácený lavor, její tvar ale vycházel z podmínek zákopové války. Široký lem měl chránit před střepinami přicházejícími shora. Neprůstřelná nebyla a první provedení mělo i mnohem obyčejnější potíže: klouzalo na hlavě a jeho ostrý okraj mohl vojáka poranit.
Na fotografii ze Sommy z července 1916 stojí britští vojáci v hlubokém zákopu. Hliněné stěny kolem nich sahají vysoko, nad hlavami však zůstává otevřený prostor. Na několika mužích je dobře vidět nízká ocelová přilba s nápadným okrajem. Právě v takovém prostředí její nezvyklý tvar dává větší smysl než na poličce se sběratelskými předměty.
Brodie se totiž nevyvíjela podle představy vojáka, kterému od hlavy odskakují kulky. Měla řešit naléhavý problém dělostřelecké války: hlavu dosud chráněnou látkou, plstí nebo kůží vystavenou střepinám. Proti takové hrozbě dosavadní pokrývky hlavy nestačily.
Široký okraj chránil shora, zátylek zůstával odkrytý
John Leopold Brodie navrhl mělkou ocelovou přilbu s lemem kolem celého obvodu. Muzeum skotského královského pluku její podobu přirovnává ke středověkému železnému klobouku. Podobnost nebyla jen na pohled: široký okraj rozšiřoval ochranu před úlomky dopadajícími na hlavu a ramena.
Londýnské National Army Museum u Brodieho konstrukce uvádí lem široký přibližně pět centimetrů. Současně připomíná její slabinu. Přilba nekryla dostatečně krk a spodní část hlavy. Ocel tedy nebyla všude tam, kde by ji člověk při pohledu na dnešní vojenskou přilbu očekával.
Z toho ale neplyne, že šlo o zbytečný kus výstroje. Ochranu nelze hodnotit jen otázkou, zda zastaví jakýkoli zásah. Podstatné je také to, před čím pomůže ve srovnání s vybavením, které voják nosil předtím. A látková čepice byla v tomto ohledu velmi nízko nastavenou laťkou.
Milion přileb byl důležitější než elegantní vzhled
Britská armáda přijala Brodieho návrh v září 1915. Přijetí do výstroje ovšem neznamenalo, že novou ochranu druhý den dostal každý voják. Muzejní záznam k přilbě Mark I klade začátek rozsáhlého vydávání až do jara následujícího roku.
Výrobě pomáhala jednoduchá skořepina. Jak popisuje National Army Museum, dala se vystřihnout a vylisovat z jediného kusu ocelového plechu. V létě 1916 už byl rozdělen první milion přileb.
To je číslo, které při hodnocení podobné výstroje snadno zapadne. Nestačilo mít dobrý návrh ve zkušebně. Ochranu bylo potřeba vyrobit, dopravit a vydat obrovskému množství lidí. Složitější výrobek, na který by jednotky dlouho čekaly, by mezitím nikoho nechránil.
O generaci později se podobný důraz na výrobní jednoduchost vrátil u britského samopalu Sten. Přilba a samopal samozřejmě plnily zcela jiné úkoly. V obou případech však do výsledné podoby výrazně promluvilo to, co dokázaly továrny dodat ve velkém.
První kusy klouzaly a měly ostré hrany
Jednoduchost měla i nepříjemnou stránku. Australian War Memorial uvádí mezi výhradami z března 1916 mělký, příliš kulatý tvar, kvůli kterému se přilba obtížně udržovala na místě. Vnitřní vložka byla horká a kluzká, ostrý okraj mohl způsobovat poranění. Lesklý nátěr navíc odrážel světlo.
To nebyly drobnosti, které by šlo odbýt tím, že voják má něco vydržet. Přilba musela fungovat při pohybu, nikoli jen dobře vypadat při převzetí ze skladu.
Provedení Mark I z roku 1916 proto dostalo samostatné lemování hrany, dvoudílnou vložku a matnou povrchovou úpravu. Proměna se odehrávala v detailech, které na dobové fotografii snadno přehlédneme. Pro člověka, který měl přilbu celé hodiny na hlavě, však byly podstatné.
Kulka prošla přilbou, voják vyvázl bez zranění
Konkrétní osud dochovaného kusu ukazuje, proč je třeba opatrně zacházet i s příběhy o přilbách, které někomu zachránily život.
Australian War Memorial uchovává přilbu Williama Charlese Hardinga, příslušníka australského 18. praporu. Dne 3. října 1918 ji měl na hlavě při postupu k obranné linii u Beaurevoiru. Střela ocel prorazila, ale přilba zůstala na místě. Harding podle muzejního záznamu kromě chvilkového otřesení neutrpěl žádné následky.
Bylo by lákavé zkrátit příběh na větu, že přilba zastavila kulku. Jenže právě to se nestalo. Střela prošla skrz a voják přesto vyvázl. Bez dalších údajů nelze rekonstruovat její přesnou dráhu ani rozhodnout, jak velký podíl na výsledku měla ocel, poloha hlavy a štěstí.
Stejně nepřesný by byl opačný závěr: přilba byla prostřelená, a tedy k ničemu. Jeden dochovaný zásah neřekne, kolika jiným poraněním mohla taková výstroj zabránit. Muzejní předmět je dokladem konkrétní události, nikoli univerzální zkouškou odolnosti.
Známý tvar přežil do další války, provedení se měnilo
Široký lem nezmizel s koncem první světové války. Příbuzné přilby provázely britské vojáky i za druhé světové války, nešlo však o stále stejný výrobek. Muzeum skotského královského pluku například popisuje druhoválečný Mark II s upravenou vložkou a textilním podbradním řemínkem.
Podobné rozlišování je potřeba i u pušky Lee-Enfield No. 4. Známé jméno a příbuzná silueta mohou zakrýt změny, které přišly mezi jednotlivými válkami. Fotografie britského vojáka z roku 1944 proto automaticky neukazuje tutéž přilbu, jakou dostal jeho předchůdce v roce 1915.
Brodie nebyla dokonalá ochrana a její první verze měla oprávněné kritiky. Australian War Memorial přesto její zavedení spojuje se snížením ztrát. Její význam tedy neležel v tom, že by vojáka učinila nezranitelným. Spočíval v mnohem střízlivější změně: mezi hlavu a část nebezpečných úlomků se konečně dostala ocel.
