Když v září 1976 sovětský pilot Viktor Bělenko přistál s přísně tajným letounem MiG-25 na civilním letišti v Japonsku, v Pentagonu a na velitelství NATO zavládlo napětí. Západní rozvědky se léta obávaly, že obří křídla a trojnásobná rychlost zvuku dělají z Foxbatu neporazitelného vládce vzdušných soubojů vyrobeného z lehkého titanu. Teprve když američtí inženýři rozebrali stroj do posledního šroubku, zjistili, že v rukou drží třicetitunový ocelový kolos poháněný vakuovými elektronkami, který byl postaven pro docela jiný účel.
Když radarové stanice na Blízkém východě v březnu 1971 poprvé zachytily neznámý sovětský stroj letící nad Sinajským poloostrovem, operátoři nevěřili svým očím. Cíl se pohyboval ve výšce přes dvacet kilometrů a přístroje ukazovaly neuvěřitelnou rychlost Mach 3,2 – tedy zhruba 3 400 kilometrů v hodině. Izraelské stíhačky F-4 Phantom II vypálily protiletadlové rakety AIM-9 Sidewinder, ale ty na sovětského narušitele nestačily ani svou maximální rychlostí. Letoun jim bezstarostně uletěl.
V Pentagonu zavládlo zděšení. Letecké velení dospělo k závěru, že Sovětský svaz postavil dokonalého vládce nebes. Z družicových snímků bylo patrné, že stroj označený v kódu NATO jako Foxbat má obrovskou nosnou plochu křídel přes 61 metrů čtverečních a monstrózní sací otvory dvou proudových motorů. Američtí analytici si dali dohromady dvě a dvě: letoun je zřejmě vyroben z lehkých a extrémně drahých titanových slitin, dosahuje trojnásobku rychlosti zvuku a díky velkým křídlům bez potíží vymanévruje jakoukoliv západní stíhačku. Strach z tohoto přízraku vedl americké letectvo k tomu, že radikálně zpřísnilo požadavky na nový letoun F-15 Eagle. Jenže celá tahle konstrukce stála na gigantickém omylu, který praskl v jedno mlhavé zářijové odpoledne na civilním letišti v Japonsku.
Třicet sekund paliva a výstřel na letištní ploše
Šestého září 1976 odstartoval sedmadvacetiletý poručík Viktor Ivanovič Bělenko ze základny Sokolovka u Vladivostoku k běžnému cvičnému letu. Místo návratu na základnu však prudce klesl až k hladině Japonského moře do výšky sotva třiceti metrů, aby unikl sovětským přehledovým radarům. Využil toho, že měl plné nádrže, a zamířil přímo k japonskému pobřeží.
Bělenkův plán počítal s přistáním na vojenské základně Čitose na ostrově Hokkaidó, ale let v husté oblačnosti a přízemní hladině spotřeboval obrovské množství paliva mnohem rychleji, než čekal. V nádržích mu zbývalo palivo sotva na půl minuty letu, když skrz mraky spatřil přistávací dráhu civilního letiště Hakodate. Těžký nadzvukový letoun dosedl na dráhu příliš vysokou rychlostí, brzdicí padáky nestačily stroj ubrzdit a MiG-25 přejel konec asfaltu o 240 metrů do travnatého pole. Bělenko vyskočil z kokpitu, vystřelil varovný výstřel ze služební pistole, aby zabránil zvědavcům v přiblížení, a požádal o politický azyl ve Spojených státech.
Ocelové monstrum, které popřelo západní představy
Zatímco Moskva zuřila a požadovala okamžité vrácení pilota i nepoškozeného stroje, specialisté z divize Foreign Technology Division amerického letectva (FTD) a zpravodajci CIA přepravili letoun na základnu Hjakuri a začali s jeho systematickým rozebíráním, jak detailně zmapoval magazín Smithsonian v historické rekonstrukci. To, co našli pod trupem, inženýrům vyrazilo dech.
Drak letounu nebyl vyroben z titanu, jak Západ předpokládal. Z plných osmdesáti procent šlo o běžnou niklovou nerezovou ocel (slitiny řady VNS), jedenáct procent tvořil hliník a pouhých osm až devět procent připadalo na titan, který konstruktéři použili pouze na náběžných hranách křídel a v okolí výstupních trysek, kde teplota třením vzduchu přesahovala 300 stupňů Celsia. Sovětský svaz sice disponoval bohatými zásobami titanu, ale jeho obrábění a tváření v polních podmínkách bylo extrémně náročné. Konstrukční kancelář Mikojan-Gurevič proto zvolila geniálně prosté řešení: ocelové pláty svařovali dělníci přímo v továrně a spoje doplňovaly nýty s vystouplou půlkulatou hlavou. Z aerodynamického hlediska to působilo jako archaismus, ale při rychlostech nad Mach 2,5 se kolem trupu vytvořila mezní vrstva vzduchu, takže odpor vystouplých nýtů byl ve skutečnosti zanedbatelný.
Daň za ocelovou konstrukci však byla obrovská: hmotnost. Prázdný MiG-25 vážil bezmála 29 tun a jeho maximální vzletová hmotnost s plnými nádržemi a čtyřmi těžkými raketami R-40 dosahovala 36,7 tuny. To rázem vysvětlilo záhadu obřích křídel. Nesloužila k ostrým obratům ve vzdušných soubojích, ale byla naprostou nutností k tomu, aby se takto těžký ocelový kolos vůbec udržel v řídkém vzduchu ve výškách nad dvacet kilometrů. Při manévrování navíc letoun nesnesl přetížení vyšší než 4,5 g při plných nádržích (u prázdného stroje nanejvýš 11,5 g, ale s rizikem trvalého poškození draku).
Vakuové elektronky a propálení nepřátelského rušení
Další překvapení čekalo pod dielektrickým kuželem radaru RP-25 Smerš-A (v kódu NATO Fox Fire). Místo moderních tranzistorů a křemíkových čipů objevili američtí inženýři vakuové elektronky. Zpočátku to vnímali jako důkaz sovětské technologické zaostalosti, jenže brzy pochopili chladnou vojenskou logiku tohoto řešení.
Elektronky měly dvě zásadní výhody. Za prvé byly zcela imunní vůči elektromagnetickému pulzu (EMP), který vzniká při odpálení jaderné zbraně a který by okamžitě spálil citlivé polovodičové obvody západních letadel. Za druhé poskytovaly radaru ohromující špičkový výkon kolem 600 kilowattů. Výkon radaru byl tak brutální, že dokázal doslova propálit jakékoliv aktivní elektronické rušení té doby. Tradovalo se, že když pozemní technici zapnuli radar na stojánce v rozporu s předpisy, energie paprsku dokázala usmrtit zajíce pobíhající na okraji letištní plochy.
| Parametr | Západní předpoklad (do r. 1976) | Zjištěná realita (Bělenkův MiG-25P) |
|---|---|---|
| Hlavní konstrukční materiál | Slitiny titanu pro odolnost proti žáru | 80 % niklová nerezová ocel, 11 % hliník, 9 % titan |
| Účel obřích křídel | Špičková obratnost v manévrovém boji | Vztlak pro těžký ocelový drak v řídké stratosféře |
| Prázdná hmotnost | Kolem 15 až 18 tun | Téměř 29 tun (max. vzletová 36,7 tuny) |
| Elektronika radaru | Pokročilé polovodiče a integrované obvody | Vakuové elektronky (výkon 600 kW, imunita vůči EMP) |
| Rychlostní limit motorů | Trvalý let rychlostí přes Mach 3 | Bezpečný limit Mach 2,83 (při Mach 3,2 zničení lopatek turbíny) |
Motory, které po rekordu shořely
Srdcem stroje byla dvojice obřích proudových motorů Tumanskij R-15B-300, z nichž každý disponoval tahem přes 100 kilonewtonů s přídavným spalováním. Podle technických parametrů v dokumentaci Military Factory byly motory původně vyvíjeny pro těžké bezpilotní průzkumné prostředky a měly relativně krátkou životnost kolem 150 letových hodin.
Analýza motorů objasnila i záhadu sinajského letu z roku 1971. MiG-25 sice dokázal letět rychlostí Mach 3,2, ale pouze za cenu nevratného zničení pohonných jednotek. Při překročení rychlosti Mach 2,83 totiž kompresory nasávaly tolik vzduchu, že turbína začala fungovat jako náporový motor (ramjet), teplota v komorách překročila kritickou mez a lopatky turbíny se začaly tavit a deformovat. Pilot, který v roce 1971 unikal izraelským raketám, sice bezpečně přistál v Egyptě, ale jeho motory musely jít rovnou do šrotu. Běžný provozní limit pro piloty byl proto striktně omezen na Mach 2,83.
Zároveň vyšlo najevo, proti komu byl MiG-25 ve skutečnosti stavěn. Nebyl určen pro souboje se stíhačkami. Jeho úkolem bylo vystoupat rychlostí blesku do stratosféry a zničit americké nadzvukové bombardéry B-58 Hustler a plánovaný bombardér XB-70 Valkyrie dříve, než stačí odpálit jaderné zbraně, případně zachytit vysoko letící špionážní letouny U-2.
Třicet beden a účet na 40 000 dolarů
Během 67 dnů detailního zkoumání rozebrali američtí a japonští technici stíhač do posledního šroubku. Zjistili chemické složení všech kovů, prozkoumali avioniku, infračervené senzory i kódovací systém rozpoznávání vlastní-cizí (IFF), jak dokládá odtajněná zpráva CIA o incidentu Foxbat v Japonsku. Jakmile bylo zkoumání dokončeno, jednotlivé díly byly pečlivě zabaleny do třiceti obřích dřevěných beden a 12. listopadu 1976 naloženy na sovětskou nákladní loď v přístavu Hitači.
Japonská vláda navíc Moskvě poslala účet na 40 000 dolarů za poškození ranveje na letišti Hakodate a náklady spojené s transportem. Zda jej Sověti uhradili, diplomatické archivy nezmiňují. Pro sovětské letectvo však Bělenkův útěk znamenal katastrofu nedozírného rozsahu. Kompletní elektronika, kódy a radarové systémy byly prozrazeny. Sověti museli okamžitě modernizovat stovky letounů na standard MiG-25PD s novým radarem Safír-25 a zásadně urychlit vývoj pokročilejšího stroje MiG-31, který dostal moderní fázovaný radar Zaslon.
Viktor Bělenko získal americké občanství podepsané přímo prezidentem Geraldem Fordem, působil jako konzultant letectva a leteckých výrobců a dožil se 76 let v USA, kde v září 2023 zemřel. Mýtus o neporazitelné titanové superzbrani sice padl, ale vystřídal jej respekt k nekompromisnímu pragmatismu inženýrů, kteří dokázali z oceli a elektronek postavit stroj, jenž na celou dekádu vyděsil celý západní svět.
