Kulomet Vickers dokázal při dlouhé střelbě přivést chladicí vodu k varu. Právě vodní plášť mu pomáhal vydržet v provozu celé hodiny, ale známé vyprávění o milionu ran za dvanáct hodin má podstatnou trhlinu: odborný rozbor dobového deníku uvádí mnohem menší počet.
Na muzejním podstavci působí Vickers trochu neohrabaně. Dvě rukojeti vzadu, masivní trojnožka a dlouhý válec kolem hlavně nevypadají jako recept na pohyblivou pěchotní zbraň. Ten válec ale ukrývá její nejzajímavější vlastnost. Není to mimořádně tlustá hlaveň. Je to prostor pro vodu.
Vickers ukazuje, proč samotná rychlost střelby neříká všechno. Zbraň může zvládnout stovky ran za minutu, ale o jejím dlouhodobém výkonu rozhodují také teplo, obsluha a zásobování. Právě tyto rozdíly se snadno ztratí v příběhu o jednom mimořádném rekordu.
Velký válec kolem hlavně fungoval jako chladič
Britská armáda zavedla Vickers v roce 1912. Navazoval na konstrukci kulometu Maxim, kterou firma přepracovala do menší a lehčí podoby. Automatiku poháněl zpětný ráz a náboje přicházely v pásu. Podle přehledu Royal Armouries měla britská zbraň ráže .303 pás na 250 nábojů a uváděnou kadenci 550 ran za minutu.
Každý výstřel zahříval hlaveň. Vodu kolem ní střelba postupně ohřívala a při dostatečně dlouhé palbě se začala měnit v páru. Chlazení tak nebylo jen otázkou čekání, až ocel znovu vystydne: část vznikajícího tepla odnášela odpařující se voda.
Systém doplňovala hadice a sběrná nádoba. National Army Museum na fotografii výcviku Welsh Guards vysvětluje, že pára z vodního pláště putovala hadicí do nádoby. Norfolk Tank Museum popisuje také její zkondenzování a vracení získané vody do pláště. Bylo to účelné hospodaření s chladivem, které obsluha potřebovala stejně jako další pásy munice.
Hadice měla i další význam. Když nebyla připojena, unikající pára mohla v chladném počasí vytvořit nad zbraní viditelný obláček. Na tuto slabinu upozorňuje Museum of the Manchester Regiment. Chlazení pomáhalo vydržet, ale přidávalo další vybavení a další starosti.
Dva muži u zbraně neznamenali dvoučlenný provoz
U kulometu vidíme především střelce a pomocníka. Za nimi však stáli další lidé, kteří přenášeli zbraň, munici, vodu a příslušenství. Royal Armouries uvádí pro sestavu s vodou a podstavcem hmotnost přibližně 40 kilogramů. To ještě nevystihuje celý náklad potřebný k delšímu nasazení.
Canadian War Museum připomíná, že Vickers Mk. I byl od července 1916 hlavním těžkým kulometem kanadského sboru. Při útoku jeho pětičlenná obsluha musela přesouvat také dostatek vody a střeliva, takže zpravidla postupovala až ve druhé nebo třetí vlně. Vytrvalost měla svou cenu v pohyblivosti.
Kanadské muzeum zároveň uvádí, že Vickers používal stejný náboj .303 jako puška Lee-Enfield. Společné střelivo ovšem neznamenalo stejnou roli. K pozdějšímu vývoji této britské puškové rodiny se vrací náš článek o Lee-Enfieldu No. 4; jinou větev kulometné výzbroje představoval lehký Bren s československými kořeny.
Milion ran u High Wood: velké číslo a menší zápis
Často opakované vyprávění připisuje deseti Vickersům u High Wood v srpnu 1916 téměř milion ran za dvanáct hodin. Royal Armouries tuto historku podává jako tradované tvrzení. Studie Richarda Fishera a Richarda Willise ji porovnala s válečnými deníky. Pro palbu ze Savoy Trench uvádí šest zbraní a deníkový součet 99 500 ran od 17.45 dne 24. srpna do 6.10 následujícího rána.
Rozdíl je více než desetinásobný. Ani menší číslo ale nepopisuje okamžitou rychlost střelby. Vlastní přepočet deníkového součtu na šest zbraní a celé období 745 minut dává průměr přibližně 22 ran za minutu na zbraň. Milion rozdělený mezi deset zbraní a dvanáct hodin by znamenal asi 139. Jsou to průměry včetně přerušení, nikoli naměřené kadence.
Výpočet sám nerozhodne, který historický záznam je správný. Ukazuje však, proč milionový součet nelze zaměňovat za nepřerušenou střelbu na plnou rychlost. Autoři studie považují rozšířený příběh za výrazně nadsazený; spolehlivost Vickersu tím sama o sobě nepadá.
Voda pomáhala v horku, v Koreji mohla zamrznout
Vodní chlazení zůstalo součástí Vickersu i dlouho po první světové válce. V korejské válce se ale objevila opačná starost: kapalina nesměla zmrznout. Australian War Memorial uvádí, že se do vody přidávala nemrznoucí přísada, aby led neroztrhl plášť.
Australský přehled pro toto nasazení také rozlišuje dva muže přímo obsluhující kulomet od čtyř mužů potřebných k přesunu zbraně, trojnožky a vybavení. Počet lidí tedy závisí na tom, zda počítáme samotnou střelbu, nebo celé fungování zbraně v jednotce.
V britské službě Vickers vydržel až do roku 1968. Royal Armouries připomíná, že jej v první linii nahradil vzduchem chlazený kulomet L7 s vyměnitelnou hlavní. Problém tepla nezmizel; novější zbraň jej řešila jinou konstrukční cestou.
Na Vickersu je nakonec pozoruhodnější voda než rekord. Jeho vytrvalost nevytvářel samotný mechanismus, ale celý soubor věcí kolem něj: chlazení, údržba, náhradní díly a lidé přinášející zásoby. Muzejní trojnožka drží zbraň. V provozu ji drželo zásobování.
