Když ropní geologové objevili v roce 1958 v odlehlých dunách libyjské Sahary neporušený americký bombardér B-24D Liberator, narazili na jednu z největších záhad letectví. Stroj zmizel během druhé světové války a po patnácti letech měl stále funkční radiostanici, nabité kulomety a zásoby vody, ale na palubě nebyl jediný člověk. Jak mohlo třicetitunové letadlo přistát v poušti zcela samo a proč posádka opustila stroj, který jí mohl zachránit život?
V listopadu 1958 prováděla posádka průzkumného letounu společnosti British Petroleum rutinní magnetometrické mapování nad pustou oblastí Calanshio Sand Sea v jihovýchodní Libyi. Stovky kilometrů od jakékoliv civilizace, v moři nekonečných písečných dun a ostrých štěrkových plání, spatřili piloti z výšky neuvěřitelný výjev: na zemi ležel velký čtyřmotorový letoun v barvách amerického letectva. Vypadal, jako by dosedl teprve včera.
Když se v únoru následujícího roku k vraku probojovala pozemní geologická expedice, nalezla stroj s neporušeným nápisem Lady Be Good a trupovým číslem 41-24301. Dvířka byla otevřená, kyslíkové masky visely na svých místech, v termoskách byl stále tekutý čaj a v nábojových pásech těžkých kulometů Browning ráže 12,7 mm lesklé střelivo. Když jeden ze zvědavých techniků natáhl závěr zbraně v horní střelecké věži a stiskl spoušť, zbraň bez zaváhání vystřelila do pouště. Po devíti členech posádky však nebylo v okolí ani stopy.
Případ okamžitě vyvolal vlnu senzačních dohadů o „letadle duchů“, bermudském trojúhelníku v písku či mimozemském únosu. Skutečné vysvětlení, k němuž dospělo vyšetřování letectva po rozsáhlé pátrací operaci, je však mnohem mrazivější. Jde o tragickou ukázku toho, co se stane, když se vteřinová nepozornost, limity tehdejších navigačních přístrojů a přírodní živly spojí v dokonalou past.
Mrtvé počítání v temnotě: Proč posádka minula pobřeží
Osud bombardéru se začal odvíjet 4. dubna 1943. Stroj patřící k 514. bombardovací peruti 376. bombardovací skupiny odstartoval z polního letiště Soluch poblíž Benghází k náletu na přístavní zařízení v italské Neapoli. Pro mladou posádku pod velením pětadvacetiletého 1. poručíka Williama J. Hattona šlo o vůbec první ostrý bojový let v životě. Podle archivních záznamů amerického Národního archivu (NARA) provázela misi smůla hned od okamžiku startu.
Vzlet zpozdila silná saharská písečná bouře (ghibli), která zanesla jemným prachem motory i filtry. Nad Středozemním mořem se počasí ještě zhoršilo a hustá oblačnost roztrhala formaci pětadvaceti strojů. Zatímco většina bombardérů misi předčasně vzdala a otočila se zpět, nezkušený Hatton se svou posádkou pokračoval sám až k Neapoli. Nad cílem však našli město pod souvislým příkrovem mraků. Hatton shodil pumy do moře a po 22. hodině nasadil zpáteční kurz k severoafrickému pobřeží.
B-24D Liberator byl na svou dobu moderní těžký dálkový bombardér, přímý ideový předchůdce poválečných strategických gigantů, jejichž vývoj dnes vrcholí u strojů jako americký Boeing B-52 Stratofortress. Navigace v roce 1943 však stála na zcela primitivních základech. Navigátor poručík Dp Hays se musel spoléhat na takzvané mrtvé počítání (dead reckoning) – odhadování aktuální polohy z kompasového kurzu, naměřené rychlosti vůči vzduchu a předpokládaného větru.
V noci ze 4. na 5. dubna však ve vyšších hladinách vanul mimořádně silný severní vítr. Místo předpokládané rychlosti se bombardér pohyboval vůči zemi mnohem rychleji, než si navigátor uvědomoval. Když se posádka domnívala, že se teprve blíží k africkému pobřeží, ve skutečnosti už dávno přeletěla linii pevniny. Základna v Benghází byla kvůli obavám z náletů německé Luftwaffe v přísném válečném zatemnění. Pod křídly byla jen černá, beztvará tma, která v noci vypadala z výšky několika tisíc metrů stejně, ať už letíte nad mořskou hladinou, nebo nad nekonečnou pouští.
Past rádiového zaměřovače: Fatální chyba o 180 stupňů
Rozhodující okamžik nastal v 00:12 ráno. Poručík Hatton věděl, že má palivo na zhruba dvě hodiny letu, a navázal rádiové spojení s pozemní radiozaměřovací stanicí (RDF) na základně v Benghází. Požádal o vysílání naváděcího signálu pro zjištění kurzu k domovu. Radiotelegrafista na zemi signál zachytil a odvysílal posádce kurz 330 stupňů.
Právě v tomto bodě zaklapla technologická past. Rané radiozaměřovače s pevnou smyčkovou anténou na letišti, podobně jako rané radiolokační aparatury vyvíjené během druhé světové války, trpěly zásadním fyzikálním omezením: dokázaly určit přímku, na které se letadlo nachází, ale neuměly automaticky rozlišit směr (takzvaná 180stupňová nejednoznačnost neboli reciprocal bearing). Signál přicházející ze severozápadu (ze směru od Neapole) vypadal na měřicím přístroji naprosto stejně jako signál přicházející z jihovýchodu (ze směru z hluboké pouště). Jak detailně vysvětluje historická studie v Air & Space Forces Magazine, operátor na zemi předpokládal, že se letoun vrací z moře, a nikoho nenapadlo, že bombardér už základnu přelétl.
Hatton uvěřil, že letí správně k pevnině. Ve skutečnosti však letěl opačným směrem – každou minutou se vzdaloval dále a dále do nitra afrického kontinentu. Letoun překonal celou pobřežní Cyrenaiku a pronikl více než 700 kilometrů do neprozkoumaných oblastí Sahary, kam v té době nevedly žádné cesty ani mapy.
Letoun, který přistál sám: Proč prázdný Liberator přežil bez škrábnutí
Kolem druhé hodiny ranní začaly palivoměry ukazovat nulu. Hatton, stále přesvědčený, že pod nimi hučí vlny Středozemního moře a že se záchranné letouny z Benghází vydají na moře, vydal osudový rozkaz: nasadit záchranné vesty Mae West a opustit letadlo na padácích. Všech devět mužů postupně vyskočilo ze zadní pumovnice do absolutní temnoty.
V okamžiku, kdy kabinu opustil poslední člen posádky, došlo k pozoruhodnému aerodynamickému jevu. Čtyřmotorový bombardér B-24 byl před výskokem piloty vyvážen do mírného klesavého letu. Zbaven tíhy devíti mužů a jejich výstroje (zhruba jedné tuny živé váhy) se těžiště stroje posunulo mírně dozadu. Prázdný letoun pokračoval v klouzavém letu na autopilota ještě dalších 26 kilometrů (16 mil).
Když motorům číslo 3 a 4 definitivně došlo palivo a vrtule se zastavily, zbývající dva motory běžely na výpary v potrubí ještě několik desítek sekund. Liberator klesal pod velmi plochým úhlem k zemi. Písečná pláň pod ním byla zcela rovná a pokrytá jemným štěrkem. Letoun se nedotkl země prudkým nárazem, ale dosedl na břicho jako při ukázkovém nouzovém přistání. Klouzal po poušti desítky metrů, zbrzdil o štěrk a zastavil se. Jediným vážnějším poškozením bylo zlomení trupu za křídlem vlivem prohnutí draku při dosednutí. Všechny přístroje, radiostanice i zásoby na palubě zůstaly netknuté.
Sto kilometrů peklem: Hrdinský pochod za přeludem moře
Zatímco letoun sám bezpečně přistál, pro jeho posádku začalo peklo na zemi. Muži dopadli na štěrkovou pláň rozptýleni několik kilometrů od sebe. Bombardér poručík John Woravka zahynul okamžitě – jeho padák se při výskoku nerozevřel a jeho tělo bylo nalezeno až v roce 1960 stále připoutané v postroji. Zbylých osm mužů dopadlo v pořádku.
Pomocí signálních pistolí se sedm letců ve tmě našlo. Ráno spatřili nekonečnou Saharu. Stále byli v šoku zjištění, že nejsou v moři, ale na suchu. Poručík Hatton a druhý pilot Robert Toner provedli rychlou kalkulaci: předpokládali, že přeletěli pobřeží jen o pár desítek mil. Věřili, že pokud se vydají pěšky přímo na sever podél kompasu, do dvou až tří dnů narazí na pobřežní silnici nebo na britské hlídky.
Byl to fatální omyl. Moře nebylo třicet mil daleko, ale více než 400 mil (přes 650 kilometrů). A co bylo nejtragičtější: neporušený bombardér s desítkami litrů pitné vody, funkční vysílačkou a zastřešením ležel pouhých 26 kilometrů za jejich zády na jih. Muži však o jeho osudu nevěděli a vydali se přesně opačným směrem.
Následoval jeden z nejneuvěřitelnějších pochodů v historii přežití v poušti. Osm mužů, vybírajících si jako ochranu před sluncem padákové hedvábí a improvizované pokrývky hlavy, mělo na celou skupinu jedinou polní láhev vody. Přes den dosahovaly teploty ve stínu 45 stupňů Celsia, v noci klesaly k bodu mrazu. Muži pochodovali převážně v noci a každých několik mil zanechávali v písku značky ze záchranných vest se šipkami udávajícími směr.
Druhý pilot poručík Robert Toner si vedl drobný kapesní deník. Jeho stručné zápisy, dnes uložené v americkém armádním muzeu, zachycují postupný konec lidských sil: „Pondělí 5. dubna: Začínáme pochodovat na sever. Žádná voda. Slunce pálí.“ – „Pátek 9. dubna: Pátý den bez vody. Všichni jsou velmi slabí. Dokážeme jít jen kousek a musíme odpočívat.“ – „Neděle 11. dubna: Žádná pomoc nepřichází. Velmi chladná noc. Žádný spánek.“ Poslední zápis pochází z 12. dubna: „Žádná naděje. Modlíme se za zázrak.“
Pět mužů včetně pilotů Hattona a Tonera padlo vyčerpáním po 137 kilometrech pochodu. Zbývající tři nejsilnější členové posádky (seržanti Shelley, Moore a Ripslinger) pokračovali dále. Tělo seržanta Harolda Ripslingera bylo nalezeno neuvěřitelných 175 kilometrů od místa seskoku. Lékařští experti letectva po nálezu těl konstatovali, že podle všech známých fyziologických tabulek neměl žádný člověk bez vody v takovém horku přežít více než dva dny. Posádka Lady Be Good pochodovala v poušti celých osm dní.
Tragický příběh Lady Be Good zůstává v análech letectví trvalým mementem. Nebyla v něm žádná záhada ze světa nadpřirozena, ale neúprosná souhra technologických limitů, navigačního klamu a železných zákonů aerodynamiky, které udržely letadlo ve vzduchu dlouho poté, co ho lidé v zoufalství opustili.
