Britský FV4005 nesl dělo ráže 183 milimetrů. Munice pro jediný výstřel vážila dohromady téměř 97 kilogramů a v uzavřené věži pracovali dva nabíječi. Projekt měl zastavit nové sovětské těžké tanky. Skončil však u prototypů, které omezovala přesnost i rychlost palby.
Na fotografii připomíná FV4005 tank, na který někdo postavil plechovou boudu a protáhl jí obrovskou hlaveň. Hranatá věž skutečně působí neúměrně velká vůči podvozku. Její rozměry ale dávají smysl ve chvíli, kdy si vedle sebe představíte dělo, zásobu rozměrné munice a lidi, kteří s ní měli manipulovat.
183 milimetrů jako odpověď na sovětské tanky
Na začátku studené války hledali Britové zbraň proti nové generaci sovětských těžkých tanků včetně IS-3. Chtěli je zasahovat z velké vzdálenosti. Výsledkem byl kanon L4A1 ráže 183 milimetrů, pro který se připravovalo nové vozidlo FV215.
The Tank Museum popisuje FV4005 jako cestu, která měla být v případě potřeby rychleji dostupná: nové dělo se osadí na podvozek vyráběného Centurionu. Zkušenosti s běžným tankem tak měly zkrátit cestu k mimořádně silné zbrani.
Centurion byl pro takový pokus významným základem. Jeho konstrukce vycházela z britských zkušeností ze severní Afriky: jeden tank měl zvládat boj s pěchotou, děly i nepřátelskými obrněnci. Podle muzejní historie Centurionu postupně vzniklo třináct základních verzí a řada specializovaných provedení. FV4005 posunul využití jeho podvozku k velmi úzce zaměřenému úkolu.
Jeden výstřel, dva nabíječi a téměř 97 kilogramů
Obří munice nebyla jediným kusem, který by člověk zvedl a zasunul do závěru. Podrobný technický popis muzea uvádí střelu o hmotnosti 65,8 kilogramu a samostatnou nábojnici s hnací náplní vážící dalších 30,7 kilogramu. Součet činí 96,5 kilogramu.
U provedení Stage 2 obsluhoval jeden nabíječ střelu a druhý nábojnici. Vozidlo vezlo jen dvanáct ran. Číslo téměř 97 kilogramů tedy označuje obě části munice pro jeden výstřel, nikoli samotnou střelu.
Taková výzbroj mění práci celé osádky. Nejde pouze o zamíření: s každou další ranou je nutné znovu přemístit těžké součásti ve stísněném prostoru. Velikost munice se promítá do zásoby střeliva i do času mezi výstřely.
Otáčení věže ještě neznamenalo palbu všemi směry
První provedení Stage 1 sloužilo jako zkušební zařízení. Následovaly dvě uzavřené věže Stage 2. Přestože se zbraň mohla otáčet kolem dokola, bezpečná střelba byla kvůli zpětnému rázu omezena na výseč před vozidlem. Před palbou se také spouštěla zadní opěra do země.
Je to podstatný rozdíl proti dojmu, který budí fotografie tanku s otočnou věží. Mechanický rozsah pohybu zbraně neříká sám o sobě, ve kterých polohách snese podvozek její výstřel. U FV4005 patřila příprava palebného postavení k samotnému řešení obrovského děla.
Ráže nezachránila přesnost ani rychlost palby
Projekt skončil v srpnu 1957. Muzeum mezi jeho slabinami uvádí citlivost střel na boční vítr, nevyhovující přesnost na maximální účinnou vzdálenost přibližně dvou kilometrů a rychlost palby pouze dvě rány za minutu.
Z toho plyne i hlavní rozpor celé koncepce. Silný zásah byl užitečný teprve po trefě. Jestliže zbraň minula, velká ráže nepomohla zkrátit dobu potřebnou k další ráně. Podobnou závislost technického výkonu na praktickém použití ukazuje i příběh tanku Maus a jeho mimořádné hmotnosti.
Protitankové střely nabídly jinou cestu
Britové dali pro boj na velkou vzdálenost přednost řízeným střelám. K raným prostředkům tohoto druhu patřila Malkara. Australian War Memorial uchovává film ze zkoušek v červenci 1959 a popisuje ji jako australskou protitankovou střelu naváděnou po vodiči, kterou přijala britská armáda.
Rozdíl spočíval v možnosti ovlivňovat let střely směrem k cíli. U dělostřelecké střely musí obsluha podmínky vyřešit před výstřelem. Volba řízené zbraně tak otevřela další způsob, jak zvýšit pravděpodobnost zásahu, aniž by bylo nutné pokračovat ve zvětšování tankového kanonu.
Z exponátu u brány se stal pojízdný návrat do studené války
Jedna věž Stage 2 se dochovala v Bovingtonu. Dlouho byla vystavena na podvozku Centurionu Mark 12. Při pozdější obnově ji restaurátoři spojili s odpovídajícím podvozkem Mark 3 a doplnili chybějící části včetně podpěry hlavně.
K novému zájmu přispěla hra World of Tanks. Muzeum v oznámení restaurátorského projektu výslovně spojuje herní popularitu s přáním návštěvníků vidět FV4005 znovu jezdit. Obnovu provedla dílna A W Hewes. Muzejní přehled pro TANKFEST 2026 potvrzuje, že vůz poprvé předvedli po obnově už na ročníku 2024.
FV4005 tak nakonec našel publikum, pro které jsou jeho nezvyklé proporce hlavní předností. V armádním projektu však muselo obrovské dělo splnit mnohem náročnější zadání: spolehlivě zasahovat, umožnit opakovanou palbu a fungovat jako součást použitelného bojového vozidla.
