Když ruské letectvo v prvních měsících války utrpělo těžké ztráty při pokusech o klasické bombardování volně padajícími pumami, muselo radikálně změnit přístup. Místo nákladné výroby nových řízených střel vsadilo na modul UMPK. Jde o sadu skládacích křídel a družicové navigace, která se jednoduše připne na desetiletí staré sovětské trhavé pumy FAB-500 a FAB-1500. Z těžkých „hloupých“ bomb se tak staly přesné klouzavé zbraně s dostřelem až sedmdesát kilometrů, které stíhací bombardéry Su-34 odpalují daleko za hranicí dosahu většiny ukrajinských protiletadlových systémů.
Ruské letectvo disponovalo v únoru 2022 obrovskými sklady gravitačních leteckých pum z dob studené války. Problémem však byla moderní protivzdušná obrana: ukrajinské raketové komplety Buk-M1 a S-300 neumožňovaly pilotům přelétávat přímo nad frontovou linií a shazovat munici běžným způsobem. Každý takový pokus končil sestřelem drahého stroje Suchoj Su-34 nebo Su-25. Řešením se stala improvizace, která se v průběhu roku 2023 proměnila v nejobávanější zbraň na kontaktní linii.
Od volného pádu ke klouzavému letu: Konstrukce a princip modulu UMPK
Zkratka UMPK označuje unifikovaný modul plánování a korekce. Jde o samostatnou konstrukci z plechu a profilované oceli, která se pomocí ocelových pásů připevní k tělu běžné gravitační pumy – nejčastěji typu FAB-500 M-62 o hmotnosti půl tuny, v pozdějších verzích i těžších FAB-1500 nebo monstrózních třítunových FAB-3000.
Základem modulu je pár skládacích křídel s rozpětím přes dva metry, která jsou během podvěšení pod křídlem letounu složena podél trupu pumy. Po odhozu ve vysoké výšce mechanismus křídla bleskově rozloží pomocí předepjatých pružin nebo pyropatron. Na zádi pumy jsou pak instalována řiditelná kormidla poháněná servomotory. V porovnání s lehkými bezpilotními prostředky, kde armády experimentují s autonomními roji dronů, nese klouzavá puma FAB-500 přes 200 kilogramů čisté trhaviny, jejíž detonační účinek dokáže srovnat se zemí celou uliční zástavbu.
Družicová anténa Kompas: Proč běžné rušičky nestačí
Aby puma neklouzala naslepo, vybavili ji ruští inženýři inerciální navigační jednotkou a satelitním přijímačem ruského polohového systému GLONASS. Klíčovou součástkou je speciální odolná anténa typu CRPA známá pod označením Kompas. Tato anténa obsahuje čtyři až osm samostatných přijímacích prvků a digitální filtr, který dokáže rozpoznat a odrušit signály pozemních radioelektronických rušiček vysílaných zespodu ze země.
Výrobní cena celého kompletu UMPK se odhaduje na pouhých dvacet až třicet tisíc dolarů (zhruba půl milionu až sedm set tisíc korun). Ve světě přesně naváděných zbraní jde o zanedbatelnou částku. Ruské střely s plochou dráhou letu Kalibr nebo Ch-101 stojí přes milion dolarů za kus a jejich výroba trvá týdny. Podle rozborů vojenského analytického centra Center for Strategic and International Studies (CSIS) umožnila tato nízkonákladová konverze Rusku produkovat a shazovat stovky těžkých řízených bomb týdně bez vyčerpání rozpočtu.
Taktika shozu: Rychlost Mach 1 a výška dvanáct kilometrů
Nasazení klouzavých pum vyžaduje specifický letový profil. Bombardér Suchoj Su-34 odstartuje z hlubokého týlu a k frontě se přibližuje v nízké letové hladině. Přibližně šedesát až osmdesát kilometrů před kontaktní linií letoun prudce přejde do stoupání (tzv. manévr gorka), vystoupá do výšky deseti až dvanácti kilometrů a zrychlí na rychlost přesahující 1 000 kilometrů v hodině.
V tomto okamžiku pilot pumu uvolní. Obrovská počáteční výška a kinetická energie umožní bombě klouzat na vzdálenost padesáti až sedmdesáti kilometrů. Letoun mezitím okamžitě provede prudkou zatáčku a klesá zpět k zemi, aniž by se přiblížil k frontě blíže než na padesát kilometrů. Tato taktika postavila obránce před těžké strategické dilema, podobně jako kdysi konstruktéři u raket, kde střela Pluto musela unikat pozemním systémům, protože žádná protivzdušná obrana nedokáže nepřetržitě pokrýt celou délku fronty.
Dilema protivzdušné obrany a limity ruského systému
Sestřelit samotnou klouzavou pumu v letu je pro pozemní protiletadlové systémy extrémně komplikované. Pevná ocelová těla bomb FAB-500 nevyzařují teplo pro infračervené navádění, mají malou odrazovou plochu na radaru a na cíl padají pod strmým úhlem rychlostí stovek metrů za sekundu. Použít na jejich ničení drahé protiraketové střely Patriot PAC-2 nebo Iris-T by navíc znamenalo okamžité vyčerpání zásob munice obránců.
Jedinou účinnou taktikou je likvidace samotného nosiče – tedy sestřelení letounu Su-34 ještě před odhozem pumy. To si však žádá přisunout těžké protiletadlové komplety Patriot nebo SAMP/T do bezprostřední blízkosti fronty (do vzdálenosti třiceti až čtyřiceti kilometrů od linie). V tomto pásmu se však samy stávají zranitelnými vůči ruským průzkumným dronům a přesným úderům balistických raket Iskander.
Ruský systém UMPK má ovšem i své slabiny. Hrubé řemeslné zpracování a levné komponenty vedou k častým poruchám rozkládacího mechanismu křídel. Desítky těchto bomb v průběhu let 2023 a 2024 předčasně spadly přímo na ruské území v Bělgorodské oblasti, když se křídla po odhozu neotevřela. Podle podrobných svodek institutu Institute for the Study of War (ISW) je také přesnost UMPK znatelně nižší než u západních pum JDAM-ER: odchylka od cíle bývá patnáct až dvacet metrů, což však obří hmotnost trhaviny do značné míry kompenzuje.
Závod mezi levnou destrukcí a stíhacím letectvem
Masové nasazení klouzavých pum UMPK jasně ukázalo, že v moderním opotřebovávacím konfliktu nerozhoduje technická dokonalost, ale rychlost a cena průmyslové adaptace. Rusko dokázalo z bezcenných skladových zásob starých pum vytvořit rozhodující taktickou zbraň, která ničí opevněné body bez ohrožení vlastních pilotů.
Jediným dlouhodobým řešením pro obránce proto není snaha chytat jednotlivé klouzající pumy nad městy, ale získání moderních stíhacích letounů s radary dalekého dosahu a raketami vzduch-vzduch, které dokážou ruské stíhací bombardéry vyhnat z optimálních výšek.
