Americký testovací pilot Tom Attridge se 21. září 1956 zapsal do dějin letectví způsobem, o který rozhodně nestál. Během zkoušek nadzvukové stíhačky Grumman F11F-1 Tiger vypálil z palubních kanónů dávku a o jedenáct sekund později do ní sám narazil. Nešlo o selhání techniky, ale o neúprosnou demonstraci balistických a aerodynamických zákonů.
Padesátá léta minulého století představovala v leteckém konstruktérství éru bouřlivých objevů i tvrdých vystřízlivění. Konstruktéři se učili překonávat zvukovou bariéru, proudové motory prudce nabíraly na tahu a aerodynamika podle takzvaného pravidla ploch umožnila stavět štíhlé, bleskově rychlé letouny. Jedním z vrcholů této snahy pro americké námořnictvo byl jednomístný stíhací letoun Grumman F11F Tiger. Štíhlý krasavec s ladně prohnutým trupem a zatažitelným tankovacím nástavcem sliboval vynikající výkony. Právě jeho vysoká rychlost a čistá aerodynamika však připravily půdu pro incident, který do té doby žádného zbraňového konstruktéra nenapadl.
Rutinní střelecký test nad oceánem
Dne 21. září 1956 vzlétl zkušený zkušební pilot Grummanu Thomas W. Attridge Jr. ze základny Peconic River u Calvertonu na Long Islandu. Jeho úkolem bylo otestovat palubní zbraně nového sériového kusu s výrobním číslem 138620. Letoun byl vyzbrojen čtveřicí 20mm kanónů Colt Mk 12, které byly tehdy standardní zbraní námořních stíhaček a dokázaly chrlit těžké projektily kadencí kolem tisíce ran za minutu na každou hlaveň.
Attridge vystoupal do výšky zhruba šesti tisíc metrů (20 000 stop) nad hladinu Atlantského oceánu. Zde přešel do klesavého letu pod úhlem přibližně dvaceti stupňů a zapnul přídavné spalování proudového motoru Wright J65. Když stíhačka dosáhla rychlosti Mach 1, pilot ve výšce čtyř tisíc metrů stiskl spoušť a vypálil čtyřsekundovou dávku, při níž hlavně opustilo zhruba sedmdesát cvičných ocelových střel. Po ukončení palby Attridge ještě mírně potlačil řízení do strmějšího klesání a pokračoval v akceleraci se zapnutou forsáží.
Fyzikální paradox: Proč letadlo nepředběhlo kulku, ale vlétlo do ní
V populárních článcích se často píše zjednodušené tvrzení, že „stíhačka byla rychlejší než vystřelený náboj“. To je z hlediska mechaniky a fyziky mýtus. V okamžiku výstřelu se rychlost letounu sčítá s úsťovou rychlostí kanónu. Projektily Colt Mk 12 opouštěly hlavně rychlostí přesahující 1 000 metrů za sekundu vůči letadlu. Pokud letadlo letělo rychlostí zhruba 340 metrů za sekundu (Mach 1), střely v prvních zlomcích vteřiny letěly vůči zemskému povrchu rychlostí přes 1 340 metrů za sekundu.
Klíčový rozdíl však spočívá v tom, co se dělo potom:
- Projektil nemá žádný vlastní pohon: Jakmile 20mm střela opustí hlaveň, působí na ni obrovský aerodynamický odpor vzduchu. Ten ji okamžitě a velice prudce zpomaluje. Současně zemská gravitace zakřivuje její trajektorii dolů v klasické balistické parabole.
- Letoun je trvale hnán motorem: F11F Tiger měl zapnuté přídavné spalování, které vyvíjelo konstantní tah tisíců liber. Letoun v klesání nejen nezpomaloval, ale díky gravitaci a motoru stále zrychloval a klouzal v aerodynamicky čisté křivce.
Attridgeova stíhačka tak letěla po mírně strmější přímce než klesající a prudce brzdící projektily. O jedenáct sekund později a o dva tisíce metrů níže se dráha zrychlujícího letadla přesně proťala s klesající balistickou křivkou jeho vlastní dávky.
Rána do kabiny a nouzové přistání
Ve výšce kolem 2 100 metrů (7 000 stop), právě když Attridge přecházel do horizontálního letu, se ozvaly hlasité nárazy. Čelní pancéřové sklo kabiny se roztříštilo do jemné pavučiny a pilot se domníval, že se střetl s hejnem racků. Skutečnost však byla mnohem dramatičtější. Proudový motor začal vydávat hrozivý rachot a drasticky ztratil výkon.
Attridge okamžitě obrátil stroj a pokusil se doklouzat zpět na letiště v Calvertonu. Poškozený motor však zhasl necelé tři kilometry před prahem dráhy. Letoun proletěl korunami stromů, zaryl se do zalesněné půdy a vzňal se. Tom Attridge duchapřítomně unikl z hořícího vraku se zlomenou nohou a třemi prasklými obratli, které ho sice vyřadily z létání na několik měsíců, ale přežil.
Jedenáct vteřin, které přepsaly pravidla nadzvukového boje
Následné vyšetřování inženýrů firmy Grumman přineslo šokující výsledek. V troskách motoru Wright J65 i v přídi stroje nalezli technici fragmenty 20mm cvičné munice. Jeden náboj prorazil radom na špici letadla, druhý trefil překryt kabiny a třetí nasál motor, kde rozsekal lopatky kompresoru na kusy. F11F Tiger s číslem 138620 byl zničen vlastní výzbrojí.
Incident z 21. září 1956 donutil velení amerického letectva i námořnictva k zásadnímu přepracování střeleckých řádů. Pro všechny nadzvukové stíhačky byl okamžitě vydán zákaz střelby z palubních kanónů při klesání se zapnutou forsáží. Piloti se museli naučit železné pravidlo: po jakékoliv střelbě v klesavém manévru musí okamžitě vybočit z kurzu nebo změnit letovou hladinu, aby nikdy nezkřížili dráhu vlastních zpomalujících nábojů.
