Sovětský experimentální těžký tank Objekt 279 z roku 1959 vypadal jako létající talíř posazený na čtyřech pásech. Konstruktéři jej navrhli pro přežití na bojišti zasaženém taktickými jadernými zbraněmi, v praxi však stroj doplatil na noční můru mechaniků i radikální změnu vojenské doktríny.
Na konci padesátých let minulého století počítali vojenští plánovači obou stran studené války s tím, že případný střet v Evropě otevře masivní použití taktické jaderné munice. Američané testovali atomové dělo M65 Atomic Annie i taktické rakety, zatímco sovětské velení hledalo způsob, jak udržet útočné formace v pohybu i krajinou zdevastovanou atomovými hřiby. Standardní silnice, mosty a železniční uzly měly zmizet během prvních hodin konfliktu.
V leningradském Kirovském závodě (LKZ) proto konstrukční tým pod vedením L. S. Trojanova a pod dohledem slavného tvůrce těžkých tanků Josefa Kotina dostal v roce 1956 mimořádné zadání. Měli postavit těžký průlomový tank nové generace, který odolá nejen všem známým protitankovým zbraním, ale přežije také tlakovou vlnu jaderného výbuchu a překoná terén, kde by běžná technika beznadějně zapadla. Výsledkem se v roce 1959 stal jediný dokončený prototyp s označením Objekt 279 (Объект 279).
Proč tvar létajícího talíře: Jak eliptický trup krotil rázovou vlnu
Při pohledu na Objekt 279 okamžitě zaujme jeho korba. Místo tradičních svislých nebo mírně zkosených pancéřových desek zvolili inženýři elipsoidní, zploštělou skořepinu, která stroji vynesla přezdívku „létající talíř“. Tento neobvyklý tvar nebyl designovým výstřelkem, ale přímou reakcí na fyzikální účinky jaderných zbraní.
Běžný tank má poměrně vysoké těžiště a rozsáhlé ploché boční stěny. Pokud by ve vzdálenosti několika set metrů od něj detonovala taktická nukleární hlavice, rázová vlna by se opřela do boku korby a věže a mohla by padesátitunový kolos převrátit na bok jako dětskou hračku. Zploštělý aerodynamický profil Objektu 279 fungoval přesně opačně. Rázová vlna se o něj nemohla plnou silou opřít; vzduchový val přes zaoblenou skořepinu hladce přetekl a tlaková vlna přitlačila stroj ještě pevněji k zemi.
Eliptický tvar zároveň přinášel obrovskou balistickou výhodu. Skořepina se skládala z masivního litého pancéřového jádra, které po obvodu chránily tenčí tvarované krycí panely. Tyto panely fungovaly jako představený pancíř – deformovaly kumulativní paprsky tehdejších střel a v kombinaci s extrémními úhly sklonu poskytovaly nevídanou ochranu.
Čelo korby mělo fyzickou tloušťku litého pancíře až 192 mm pod ostrým úhlem, což v přepočtu na efektivní tloušťku znamenalo ekvivalent více než 300 mm oceli. Litá polokulovitá věž měla na čele dokonce 305 mm pancíře. Ve zkouškách na polygonu odolával Objekt 279 čelním zásahům ze všech tehdy existujících západních tankových kanonů ráže 90 mm i 105 mm i z bezprostřední vzdálenosti. Posádku uvnitř navíc chránilo olověné a vrstvené těsnění proti radiaci doplněné přetlakovým systémem filtroventilace PAZ, podobně jako tomu bylo později u vozidel BVP-1.
Čtyři pásy na bažiny: Menší tlak než lehký tank, ale noční můra mechaniků
Zatímco tvar korby řešil atomovou vlnu, podvozek měl zvládnout zkázu na zemi. Bojiště po jaderných úderech mělo být plné hlubokých kráterů, rozbahněných koryt, popadaných lesů a spálenišť. Šedesátitunový tank by na běžných pásech v takovém terénu okamžitě usedl „na břicho“.
Trojanov proto přišel s radikálním řešením: pod trup umístil čtyři samostatné housenkové pásy na dvou podélných nosnících. Šlo o technický unikát. Díky čtyřem širokým pásům se hmotnost 60 tun rozložila na obrovskou plochu. Měrný tlak Objektu 279 na půdu činil pouhých 0,6 kg/cm² (cca 59 kPa). Pro srovnání: běžný těžký tank T-10M vyvíjel tlak 0,85 kg/cm² a i lehký obojživelný tank PT-76 měl měrný tlak kolem 0,5 kg/cm². Šedesátitunový kolos tak na měkkém podloží vyvíjel menší tlak na centimetr čtvereční než běžící dospělý člověk.
Konstruktéři navíc využili prostor s maximální vynalézavostí. Dva nosníky, na kterých byly pásy zavěšeny, byly duté a sloužily přímo jako palivové nádrže na motorovou naftu. Tank disponoval hydropneumatickým odpružením, které umožňovalo regulovat světlou výšku podvozku. Při testech na polygonu stroj hravě překonával bažiny, hluboký sníh, pařezy i protitankové ježky.
Právě v podvozku se však skrývala konstrukční past, která celý projekt odsoudila k zániku. Pokud tank v boji najel na minu nebo přetrhl vnější pás, oprava byla sice náročná, ale proveditelná. Jakmile však došlo k poruše nebo poškození jednoho z vnitřních pásů či pojezdových kol, posádka byla v polních podmínkách zcela bezmocná. K vnitřnímu traktu nebyl přístup. Jakákoli oprava vyžadovala těžkou dílenskou techniku, jeřáby a kompletní demontáž vnějšího pásového mechanismu. Čtyři pásy navíc znamenaly obrovské tření a mechanické odpory při zatáčení, což enormně namáhalo převodovku i motor.
| Parametr | Objekt 279 (prototyp 1959) | T-10M (sériový těžký tank 1957) | T-62 (nastupující střední tank 1961) |
|---|---|---|---|
| Bojová hmotnost | 59,2–60 tun | 51,5 tuny | 37 tun |
| Počet pásů | 4 samostatné pásy | 2 pásy | 2 pásy |
| Měrný tlak na půdu | 0,60 kg/cm² | 0,85 kg/cm² | 0,75 kg/cm² |
| Max. pancíř věže | 305 mm (odolné proti 105mm APDS) | 250 mm | 220 mm |
| Hlavní výzbroj | 130mm drážkovaný kanón M-65 | 122mm kanón M-62-T2 | 115mm hladký kanón U-5TS |
| Zásoba vezené munice | 24 dělených nábojů | 30 dělených nábojů | 40 nábojů |
| Výkon motoru | 1000 k (2DG-8M) | 750 k (V-12-6) | 580 k (V-55V) |
| Max. rychlost na silnici | 55 km/h | 50 km/h | 50 km/h |
Dělo ráže 130 mm a palebná síla těžkého kalibru
Impozantní podvozek a korbu doplňovala odpovídající výzbroj. Věž nesla drážkovaný kanón M-65 ráže 130 mm s délkou hlavně 60 ráží. Byla to jedna z nejvýkonnějších tankových zbraní své doby. Protipancéřový projektil opouštěl ústí hlavně rychlostí 1000 m/s a moderní podkaliberní střela dosahovala úsťové rychlosti přes 1300 m/s. Kanón byl vybaven dvouosým stabilizátorem Groza a stereoskopickým dálkoměrem TPD-2S.
Munice ráže 130 mm byla ovšem tak těžká a objemná, že ji nabíječ nemohl v těsném prostoru věže manipulovat ručně běžným tempem. Konstruktéři proto instalovali poloautomatický elektromechanický podavač (rammer), který umožňoval dosáhnout rychlosti střelby 5 až 7 ran za minutu.
Daní za mamutí ráži byl počet vezené munice. Do stísněné korby se vešlo pouhých 24 kusů děleného střeliva (zvlášť těžká střela a nábojka). V reálném boji by tak tank vyčerpal svou zásobu během několika málo minut intenzivní palby. Sekundární výzbroj tvořil spřažený velkorážní kulomet KPVT ráže 14,5 mm se zásobou 300 nábojů, který sloužil k ničení lehce obrněné techniky a krytů.
Chruščovův verdikt a konec éry těžkých tanků
V roce 1959 absolvoval Objekt 279 náročné jízdní i střelecké zkoušky na vojenském polygonu NIIBT v Kubince u Moskvy. Komise ocenila nevídanou průchodnost terénem i odolnost pancíře, ale zpráva neúprosně poukázala na technickou složitost, neúměrné výrobní náklady a praktickou neopravitelnost v polních podmínkách. Podobně jako v době druhé světové války německý tank Maus narazil i Objekt 279 na limity fyziky a vojenské logistiky.
Konečný ortel nad celou kategorií sovětských těžkých tanků však nevynesli inženýři, ale politika. Dne 22. července 1960 uspořádalo velení armády na polygonu v Kubince velkou přehlídku nejnovější obrněné techniky pro generálního tajemníka Nikitu Chruščova.
Chruščov byl známý svou fascinací raketovými zbraněmi. Když sledoval těžkopádné, drahé a složité kolosy, prohlásil, že v éře přesných protitankových řízených střel jsou těžké tanky jen přerostlými a zbytečně drahými terči. Na místě vydal kategorické nařízení: sovětská armáda nesmí v budoucnu přijmout do výzbroje žádný tank o hmotnosti vyšší než 37 tun. Vývoj Objektu 279 byl okamžitě zastaven a Kirovský závod dostal příkaz projekt uzavřít.
Sovětský svaz vsadil na novou doktrínu středních tanků, které postupně přerostly v univerzální kategorii hlavních bojových tanků (MBT). Linie vedoucí přes T-62 až k převratnému T-64 a pozdějšímu tanku T-72 definovala sovětskou tankovou školu na další desetiletí. Objekt 279 zůstal osamoceným unikátem. Jediný postavený exemplář dnes stojí v tankovém muzeu v Kubince jako tichá připomínka doby, kdy konstruktéři věřili, že atomovou apokalypsu lze překonat tvarem létajícího talíře a čtyřmi pásy.
