Každý německý pěšák musel mít během druhé světové války na zádech neustále připnutý olivově zelený vroubkovaný plechový tubus Gasmaskenbüchse 38. Armádní řády trestaly jeho odložení tvrdými postihy a průmysl vyprodukoval desítky milionů masek GM 30 a GM 38. Přestože Třetí říše disponovala tajnými arzenály převratných nervových látek Tabun a Sarin, k masovému chemickému boji na frontách nikdy nedošlo. Za nevyužitím plynů stál strach ze zničující britské odvety, fatální závislost Wehrmachtu na koních i Hitlerovo osobní trauma z první světové války.
Na dobových fotografiích z let 1939 až 1945 zaujme na německých vojácích jeden neměnný detail. Ať už pochodovali v prašném létě na Ukrajině, mrzli v zákopech u Stalingradu nebo ustupovali v Ardenách, přes záda jim vedl plátěný popruh s válcovým plechovým pouzdrem. Vroubkovaný ocelový tubus Gasmaskenbüchse 38 byl neoddělitelnou součástí polního stejnokroje. Německé velení přistupovalo k protichemické obraně s fanatickou důsledností, jak dokládají i archivní záznamy a fotodokumentace v U.S. National Archives. Ztráta nebo poškození masky znamenaly pro vojáka okamžitý vojenský soud a polní trest. Přitom za celých šest let krvavého konfliktu nezazněl na evropském bojišti jediný chemický poplach.
Zelené válce se západkou: Nejdůsledněji nošená výstroj války
Německý tubus byl technologicky precizní výrobek. Lisoval se z tenkého ocelového plechu s hlubokými podélnými žebry, která zvyšovala pevnost skořepiny při zalehnutí vojáka do kamenitého terénu. Víko mělo těsnicí pryžový kroužek a zavíralo se na pružinovou západku se zajišťovacím popruhem, kterou šlo v rukavicích otevřít jediným trhnutím. Vnitřek skrýval pryžovou plynovou masku Gasmaske 30 nebo modernější celopryžovou Gasmaske 38 s výměnným filtrem FE 41 a v malé kapse pod víkem náhradní skla s úpravou proti zamlžování, jak ve svých sbírkách detailně dokumentuje Vojenský historický ústav Praha na originálním exempláři masky GM-38.
Stejně jako u ostatních součástí pěchotní výstroje prověřené zkušenostmi ze zákopů, o nichž pojednává rozbor pro vývoj ocelových přileb, kladl Wehrmacht důraz na okamžitou pohotovost. Polní četnictvo provádělo namátkové kontroly a tubusy dokonce vážilo, aby ověřilo, že uvnitř nechybí těžký filtr. Vojáci na frontě však byli praktičtí. Když v letech 1943 a 1944 pochopili, že chemické nebezpečí nehrozí, mnozí z nich z masky tajně odšroubovali těžký filtr nebo masku rozstřihli a vodotěsný tubus používali jako ideální pouzdro na suché ponožky, cigarety, korespondenci, polní zápisníky či kořistní jídlo. V prachu a blátě, kde selhávaly i náročné mechanické mechanismy, což byl typický problém pro kloubový závěr pistolí Luger P.08, představoval hermetický tubus nejoblíbenější soukromou schránku pěšáka.
Tabun a Sarin: Německý chemický monopol, o kterém Spojenci netušili
Absence plynové války byla o to nepochopitelnější, že nacistické Německo mělo v chemickém zbrojení naprosto drtivý technologický náskok. V roce 1936 objevil německý chemik Gerhard Schrader z koncernu IG Farben při vývoji pesticidů první nervově paralytickou látku v dějinách – Tabun. O dva roky později syntetizoval ještě toxičtější Sarin. Tyto látky byly bezbarvé, téměř bez zápachu a blokovaly životně důležitý enzym acetylcholinesterázu. Na rozdíl od starého yperitu z první světové války pronikaly nervové plyny i neporušenou pokožkou a k usmrcení člověka stačily nepatrné kapky během několika minut.
V přísně utajovaném závodě v Dyhernfurthu (dnešní Brzeg Dolny v Polsku) vyrobili Němci přes 12 000 tun Tabunu a naplnili jím statisíce dělostřeleckých granátů a leteckých pum. Spojenci o existenci nervových látek neměli až do samého konce války ani tušení a jejich vojáci byli vybaveni pouze klasickými maskami s aktivním uhlím, které by proti Sarinu poskytovaly jen minimální ochranu. Přesto Hitler rozkaz k chemickému úderu nikdy nevydal.
| Bojová chemická látka | Typ účinku | Odhalitelnost smysly | Ochrana standardní maskou Wehrmachtu | Zásoby Německa (1945) |
|---|---|---|---|---|
| Fosgen (CG) | Dusivý plyn (edém plic) | Zápach po zkaženém seně | Spolehlivá (filtr s aktivním uhlím) | desítky tisíc tun |
| Yperit (H / HD) | Puchýřotvorná látka | Zápach po česneku či hořčici | Chrání dýchací cesty, nechrání kůži těla | přes 25 000 tun |
| Tabun (GA) | Nervově paralytická látka | Slabý ovocný zápach | Částečná (filtr se rychle nasytí, proniká kůží) | cca 12 000 tun |
| Sarin (GB) | Nervově paralytická látka | Zcela bez zápachu a barvy | Nedostatečná (proniká oděvem i kůží během minut) | stovky tun (ve vývoji) |
Strach z odvety, miliony koní a Hitlerovo trauma
Za zdánlivým pacifismem nacistického vedení stála chladná strategická kalkulace a tři zásadní obavy. První byl strach ze zničující spojenecké odvety. V květnu 1942 britský premiér Winston Churchill veřejně varoval Berlín, že pokud Německo použije jakoukoliv chemickou zbraň proti Sovětskému svazu, britské Královské letectvo (RAF) okamžitě zasype německá města tisíci tunami yperitu a fosgenu, což potvrzují i odtajněné vládní protokoly v The National Archives. Když od roku 1943 ovládlo vzdušný prostor nad Říší spojenecké letectvo, německé velení si uvědomovalo, že chemická válka by znamenala okamžitou a totální genocidu německého civilního obyvatelstva v nechráněných městech.
Druhým, často opomíjeným faktorem byla zranitelnost německé logistiky. Wehrmacht nebyl plně motorizovanou armádou: během války spotřeboval přes 2,7 milionu koní, kteří tahali většinu polního dělostřelectva, polních kuchyní a muničních vozů. Pro koně neexistovala žádná efektivní ochrana celého těla ani funkční masky na nozdry. Masivní zamoření frontových linií kapénkami bojových plynů by okamžitě usmrtilo statisíce tažných zvířat a celá logistika německých pěších divizí by se během jediného dne zhroutila.
Třetím faktorem byla fatální chyba německé rozvědky Abwehr. Němečtí vědci se domnívali, že Spojenci objevili nervové látky souběžně s nimi, protože Schraderovy předválečné práce o organofosfátech byly částečně publikovány. Nacisté předpokládali, že Spojenci disponují vlastními zásobami Tabunu, a báli se zrcadlové reakce. Svou roli sehrála i osobní zkušenost samotného Adolfa Hitlera, který byl v říjnu 1918 u belgického Ypres dočasně oslepen britským plynovým útokem a konec první světové války prožil v agónii v lazaretu v Pomořansku.
Vroubkovaný plechový tubus Wehrmachtu tak zůstal fascinujícím pomníkem válečného paradoxu. Byl nejrozšířenějším kusem ochranné výstroje v dějinách, který miliony vojáků vlekly tisíce kilometrů jen proto, aby v něm nakonec nosily cigarety a dopisy. Strach ze zničující odvety a vzájemné odstrašení zafungovaly lépe než jakékoliv mezinárodní ženevské konvence a uchránily bojiště druhé světové války před opakováním chemického pekla z let 1914–1918.
