Když v květnu 1941 vplul britský bitevní křižník HMS Hood do Dánského průlivu, platil po dvě desetiletí za největší a nejmocnější válečnou loď světa. Během pouhých osmi minut dělostřeleckého souboje však německá bitevní loď Bismarck zasadila britské pýše jediný fatální zásah, který způsobil katastrofální explozi muničních skladišť a potopení lodi za necelé tři minuty. Tragédie, při níž z 1 418 mužů přežili pouzí tři, obnažila smrtící konstrukční kompromis bitevních křižníků: obětování horizontálního pancíře paluby ve prospěch rychlosti.
Pýcha impéria zrozená ze špatných předpokladů: Doktrína rychlosti sira Johna Fishera
Když byl britský bitevní křižník HMS Hood v roce 1920 zařazen do služby, britské impérium v něm spatřovalo nedotknutelný symbol své globální námořní nadvlády. Se standardním výtlakem přesahujícím 42 000 tun (při plném zatížení bezmála 47 000 tun), délkou 262 metrů a osmi těžkými děly ráže 381 mm (15 palců) byl Hood suverénně největší válečnou lodí planety, jak dokládají detailní technické záznamy v vojenském katalogu Military Factory. Loď byla pýchou národa, objížděla svět v rámci propagačních plaveb a v meziválečném období budila respekt u všech světových námořnictev. Pod jejím impozantním zevnějškem se však skrývala zásadní konstrukční filozofie, která byla v základu chybná.
Koncepci bitevních křižníků prosadil na počátku 20. století první námořní lord sir John Fisher na základě zdánlivě logické poučky: „Rychlost je pancíř“ (speed is armour). Bitevní křižníky měly nést stejně těžká děla jako klasické bitevní lodě, ale díky podstatně slabšímu pancéřování dosahovat vysoké rychlosti kolem 30 uzlů. Úkolem těchto plavidel bylo pronásledovat a ničit nepřátelské lehčí křižníky, provádět průzkum bojem a v případě střetu s pomalejšími nepřátelskými bitevními loděmi se spolehnout na svou rychlost a držet se mimo jejich dosah.
Tato teorie fatálně zkolabovala již v květnu 1916 v bitvě u Jutska. Během jediného dne německá palba proměnila tři britské bitevní křižníky (HMS Invincible, HMS Indefatigable a HMS Queen Mary) v hořící pochodně, když německé granáty prorazily jejich tenký pancíř a odpálily prachové komory. Stavba Hoodu byla tou dobou v loděnici John Brown & Company v běhu. Konstruktéři sice projekt narychlo přepracovali a přidali tisíce tun dodatečného pancíře, jenže většina této ochrany směřovala do svislých boků. Důkladná modernizace horizontální ochrany byla v meziválečném období kvůli škrtům v rozpočtu a neustálému nasazení lodi neustále odkládána.
Past strmé balistické křivky: Proč svislý pancíř na velkou dálku nefungoval
Hlavním technickým kamenem úrazu se stala proměna námořní balistiky mezi první a druhou světovou válkou. V době konstrukce Hoodu se předpokládalo, že rozhodující dělostřelecké souboje se odehrají na vzdálenosti mezi 10 a 15 kilometry. Na tuto distanci létají těžké dělostřelecké granáty po relativně ploché trajektorii a narážejí do lodi z boku. Hood byl na tento typ boje chráněn solidně: jeho hlavní boční pancéřový pás z cementované oceli Krupp dosahoval tloušťky až 305 milimetrů (12 palců) a byl navíc skloněn pod úhlem 12 stupňů, což dále zvyšovalo efektivní tloušťku pancíře.
Jenže rozvoj optických dálkoměrů, centrálního řízení palby a výkonnějších prachových náplní posunul bojové vzdálenosti na počátku čtyřicátých let daleko za hranici 20 kilometrů. V takové dálce se fyzika střelby dramaticky mění. Jakmile musí dělostřelecký granát překonat vzdálenost přes 20 kilometrů, je vystřelen pod vysokým náměrem, vystoupá do výšky několika kilometrů a k cíli klesá po velmi strmé sestupné křivce – dochází k takzvané strmé palbě (plunging fire). Granát nedopadá do boků, ale naráží přímo shora do vodorovné paluby pod úhlem 25 až 35 stupňů. Podobné principy strmé dráhy letu a průraznosti těžkých granátů rozebíráme v textu o superdělu Schwerer Gustav a dělostřelecké balistice Krupp.
Proti tomuto druhu zásahu byl Hood prakticky bezbranný. Jeho palubní pancíř měřil na většině plochy pouhých 38 až 76 milimetrů (1,5 až 3 palce). Z pohledu moderních německých děl SK C/34 ráže 380 mm nepředstavovala takto tenká ocelová deska žádnou vážnou překážku. Zatímco moderní lodě té doby budovaly pancéřovou ochranu podle principu „všechno nebo nic“ s mohutnými horizontálními pancéřovými deskami silnými přes 120 až 150 milimetrů, Hood měl rozsáhlé plochy horních palub chráněné pouze běžným konstrukčním plechem.
Osm minut v Dánském průlivu: Anatomie katastrofy v hloubce tří minut
Dne 24. května 1941 v ranních hodinách vyvrcholila německá operace Rheinübung. Německý svaz tvořený nejnovější bitevní lodí Bismarck a těžkým křižníkem Prinz Eugen pronikal Dánským průlivem mezi Islandem a Grónskem do severního Atlantiku, aby napadal spojenecké konvoje. Britské velení vyslalo k jejich zablokování svaz pod velením viceadmirála Lancelota Hollanda, složený z HMS Hood a zbrusu nové bitevní lodi HMS Prince of Wales. Holland si byl slabiny Hoodova palubního pancíře vědom a plánoval se k německým lodím přiblížit vysokou rychlostí na vzdálenost pod 15 kilometrů, kde by byla strmá trajektorie střel eliminována.
V 05:52 britské lodě zahájily palbu ze vzdálenosti zhruba 23 kilometrů. V chaosu bitvy došlo k navigačnímu omylu a Britové zpočátku soustředili palbu na křižník Prinz Eugen, který plul v čele formace. Němci zareagovali s chirurgickou přesností. Bismarck pod velením kapitána Ernsta Lindemanna a dělostřeleckého důstojníka Adalberta Schneidera zaměřil Hood. Německé baterie pálily zkrácené salvy čtyř děl. Pátá salva vystřelená v 06:00 z dálky přibližně 16 kilometrů byla osudová. Průběh této fáze bitvy podrobně rekonstruuje historická studie na Bismarck-Class.dk.
Nejméně jeden projektil ráže 380 mm o hmotnosti 800 kilogramů dopadl těsně za hlavní stěžeň v prostoru zadního komína. Granát proťal slabou palubu, pronikl hluboko do trupu a zasáhl muniční skladiště pro sekundární čtyřpalcová (102mm) protiletadlová děla, odkud se plameny bleskově přenesly do zadních muničních komor hlavních věží X a Y. Následovala nepředstavitelná detonace stovek tun korditových náplní. Pozorovatelé na doprovodných lodích popsali obrovský sloup plamene a černého dýmu stoupající do výšky stovek metrů. Hood byl tlakovou vlnou doslova přetržen na dvě poloviny. Záď se okamžitě potopila, příď se vztyčila k nebi a celá 47tisícitunová loď zmizela pod hladinou za necelé tři minuty. Z 1 418 členů posádky přežili v mrazivé vodě pouzí tři námořníci: Ted Briggs, Bob Tilburn a Bill Dundas.
Drahá lekce pro Royal Navy a definitivní soumrak bitevních křižníků
Ztráta vlajkové lodi vyvolala v britské společnosti i ve válečném kabinetu Winstona Churchilla obrovský šok. Hood nebyl jen obyčejnou lodí; byl synonymem neporazitelnosti Britského impéria. Churchill okamžitě vydal slavný kategorický rozkaz: „Potopte Bismarck!“ (Sink the Bismarck!), který vedl k masivní štvanici celého britského loďstva, završené potopením německého obra o tři dny později. Britská admiralita následně ustavila dvě vyšetřovací komise vedené admirálem Geoffreyem Blakeem a sirem Jamesem Bucknillem, které dospěly k jednoznačnému závěru: Hood byl zničen explozí muničních skladišť po proražení palubního nebo slabého pásu nepřátelským granátem.
Zánik HMS Hood definitivně uzavřel kapitolu bitevních křižníků v dějinách námořního válčení. Fyzika mořských soubojů jasně ukázala, že kompromis, v němž je ochrana obětována rychlosti, je v éře dalekonosného dělostřelectva sebevražedný. Konstrukční parametry německého protivníka podrobně shrnuje databáze WeaponSystems.net. Všechny moderní válečné lodě stavěné během druhé světové války – ať už šlo o britskou třídu King George V, nebo americkou třídu Iowa – již spojovaly vysokou rychlost s plnohodnotným horizontálním pancéřováním. Éra velkých lodních děl se však chýlila ke konci i z jiného důvodu: hlavní hrozbou pro hladinová plavidla se stávala torpéda a palubní letectvo, jak připomíná náš rozbor o amerických torpédech Mark 14 a podhladinové válce.
