Francouzští výsadkáři měli Vespu s kanónem: Skútr zbraň jen vozil, nestřílel jako tank

Francouzská armáda v padesátých letech minulého století skutečně zavedla do výzbroje skútr Vespa 150 TAP osazený americkým 75mm bezzákluzovým kanónem M20. Bizarní stroj, který v letech 1956–1959 vyráběla licenční továrna ACMA, bylo možné shodit na padáku přímo k výsadkářům v Alžírsku. Populární představa o střelbě za jízdy je však pouhým mýtem: lehký civilní podvozek sloužil výhradně jako levný dopravní prostředek a kanón musela dvoučlenná obsluha před výstřelem sejmout a usadit na pevnou trojnožku.

Když se na fotografiích z poloviny padesátých let minulého století poprvé objevil italský elegantní skútr natřený matnou olivovou barvou, z jehož čelního štítu výhružně čouhala masivní ocelová hlaveň děla, působilo to jako bláznivá rekvizita z grotesky nebo zoufalý kutilský pokus z povstalecké dílny. Jenže Vespa 150 TAP nebyla improvizací. Šlo o oficiální armádní projekt vyvinutý na přímou zakázku francouzského ministerstva obrany pro elitní výsadkové jednotky a Cizineckou legii. V letech 1956 až 1959 sjelo z výrobních linek přibližně šest set těchto pozoruhodných strojů, které zamířily přímo do ostrého nasazení v krvavém alžírském konfliktu.

Vojenský svět po skončení druhé světové války procházel zásadní proměnou. Pěchota na jedné straně získala ničivé kumulativní zbraně schopné propálit pancíř jakéhokoliv tehdejšího tanku, na straně druhé však armády narážely na neúprosnou fyziku. Účinné bezzákluzové kanóny sice vážily zlomek toho co klasická polní děla s těžkým zákluzovým brzdovratným zařízením, stále však představovaly padesátikilový kus oceli, k němuž bylo nutné připočítat těžkou trojnožku a bedny s masivní dělostřeleckou municí. Pro výsadkáře, kteří po seskoku z letounu operovali hluboko v týlu nepřítele zcela odkázáni na vlastní nohy, znamenalo tažení takové výzbroje extrémní vyčerpání. Odpovědí na tento logistický rébus se měl stát právě lehký motorový dvoukolák.

Představy o „pojízdném tanku“ narážejí na fyziku: Proč se ze sedla Vespy nestřílelo

Kolem Vespy 150 TAP se v průběhu desetiletí vytvořila takřka mytologická aura. V populární kultuře a na internetových fórech bývá stroj často líčen jako jakýsi bleskový stíhač tanků – odvážný výsadkář se měl řítit pouští na skútru, za jízdy zamířit řídítky na nepřátelský tank a stisknout spoušť přímo ze sedla. Realita vojenské služby však byla naprosto odlišná. Z Vespy se za jízdy nestřílelo a střílet ani nemohlo, a to z elementárních konstrukčních i bezpečnostních důvodů.

Základní překážkou byl samotný princip bezzákluzového děla. Americký kanón M20 ráže 75 mm eliminuje zpětný ráz tím, že při výstřelu část hořících prachových plynů neexpanduje pouze za střelou do hlavně, nýbrž proudí perforovanou nábojnicí do zadní expanzní komory a tryskami v závěru prudce uniká směrem vzad. Tento protiběžný výron plynů (tzv. backblast) vytváří opačný impuls, který vyruší náraz na lafetu. Jenže závěr kanónu na Vespě byl umístěn přímo za sedlem řidiče. Kdyby voják odpálil zbraň ze sedla, pekelný žár o teplotě stovek stupňů Celsia a brutální tlaková rázová vlna by mu okamžitě způsobily těžké popáleniny, roztrhaly ušní bubínky a tlak by mohl být smrtelný.

Druhým neřešitelným problémem bylo míření. Kanón byl v rámu skútru usazen pevně podélně v ose vozidla, bez jakéhokoliv mechanismu pro jemný odměr či náměr. Skútr neměl žádná dělostřelecká optická mířidla; hlaveň jednoduše mířila tam, kam směřovala přední vidlice. Pokus zamířit zbraň natočením celého jedoucího skútru na terč vzdálený několik stovek metrů by v praxi znamenal naprostou nemožnost cokoliv zasáhnout. Oficiální armádní předpis proto jednoznačně stanovoval: skútr slouží výhradně k transportu. Po dojezdu do palebného postavení musela dvoučlenná osádka kanón z motocyklu bleskově uvolnit, vyjmout jej a nasadit na standardní pozemní trojnožku Browning M1917, kterou stroj vezl připevněnou na boku. Teprve ze stabilní trojnožky s přesným optickým zaměřovačem bylo možné vést mířenou palbu. Pouze v situaci bezprostředního ohrožení a krajní nouze mohl střelec vypálit z kanónu ponechaného na skútru – ovšem pouze při stojícím vozidle zajištěném stojánkem, zatímco voják ležel na zemi v bezpečné vzdálenosti vedle stroje a spoušť odpaloval dlouhým táhlem.

Poválečný rébus v Indočíně a Alžírsku: Jak se zrodila zakázka pro továrnu ACMA

Kořeny výsadkového skútru leží v těžkých zkušenostech francouzských expedičních sborů z Indočíny (1946–1954) a následně v rozhořívající se alžírské válce za nezávislost, která vypukla v roce 1954. Francouzské velení čelilo asymetrickému boji v nepřehledném a drsném terénu. Výsadkové jednotky (Troupes Aéroportées – TAP), tvořené převážně koloniálními parašutisty a 1. výsadkovým plukem Cizinecké legie (1er REP), byly nasazovány jako rychlé síly okamžité reakce. Vojáci byli shazováni z transportních letounů C-47 Skytrain a Nord Noratlas do odlehlých horských masivů pohoří Aurès a do polopouštních plošin.

Jakmile však parašutisté dopadli na zem, jejich mobilita klesla na rychlost pěší chůze. Těžká terénní nákladní auta ani obrněné transportéry nebylo možné na tehdejších padácích bezpečně shodit v dostatečném množství a standardní kolopásy či těžké podvozky byly v úzkých horských soutěskách nepoužitelné. Armáda proto vypsala soutěž na miniaturní, lehké a mimořádně levné motorové vozidlo, které by dokázalo přepravit dva muže a těžkou pěchotní výzbroj, dalo se shodit na padáku v běžném nákladním kontejneru a po dopadu nevyžadovalo složitou montáž.

Do soutěže se přihlásilo několik francouzských výrobců. Zkoušely se prototypy skládacích miniskútrů Valmobile či Bernardet, vítězem se však stala konstrukce postavená na bázi světoznámé italské Vespy. Výrobou byla pověřena společnost ACMA (Ateliers de Construction de Motocycles et Automobiles) se sídlem ve městě Fourchambault v departementu Nièvre, která od roku 1950 vyráběla skútry Vespa v oficiální francouzské licenci. ACMA upravila sériový model Vespa 150 a v roce 1956 představila první armádní verzi označenou jako TAP 56. Zakázka byla pro francouzské daňové poplatníky mimořádně výhodná: zatímco vojenský jeep Willys stál tisíce dolarů a v letounu zabral obrovský prostor, upravená Vespa stála tehdy zhruba 500 dolarů a do jednoho transportního letadla se jich vešly desítky.

Konstrukce v detailech: Zesílený trubkový rám, dvoutakt a tandemový systém shozu

Vojenská verze TAP se od elegantního civilního skútru pro římské bulváry na první pohled zásadně lišila. Konstruktéři továrny ACMA museli křehkou samonosnou karoserii z lisovaného plechu radikálně zpevnit, aby vydržela tvrdé dopady při padákovém výsadku. Celý obvod kapotáže byl proto obepnut masivním ocelovým trubkovým rámem, který v přední části přecházel v mohutný nárazník chránící přední kolo a blatník. Čelní ochranný štít proti větru a blátu byl uprostřed vyříznut, aby jím mohla procházet hlaveň bezzákluzového kanónu.

Pohonnou jednotku tvořil osvědčený vzduchem chlazený dvoutaktní jednoválec Piaggio o objemu 145,2 cm³ (obvykle zaokrouhlovaný na 150 cm³). Motor dosahoval výkonu přibližně 4,4 koňských sil (3,3 kW) a spolupracoval s třístupňovou manuální převodovkou ovládanou otočnou rukojetí na levé straně řídítek (u modernizované verze TAP 59 z roku 1959 bylo upraveno odstupňování převodů pro lepší tah v nízkých rychlostech). Převody byly výrazně zkráceny, což snížilo maximální silniční rychlost na přibližně 60 až 66 km/h, umožnilo však skútru překonávat strmá stoupání se stoprocentním zatížením. Suchá hmotnost samotného skútru činila 115 kilogramů, s plnou nádrží a výzbrojí však váha přesahovala 150 kg.

Zásadním taktickým prvkem byl provoz v takzvaných tandémech neboli shozových dvojicích. Výsadkový kanón M20 ráže 75 mm totiž nebylo možné obsluhovat jedním mužem a jeden skútr by neunesl zbraň i potřebnou zásobu munice současně. Z nákladního letounu proto byly vždy na společné paletě na padácích shazovány přesně dva skútry se dvěma parašutisty:

První skútr vezl samotný kanón M20 (hmotnost 52 kg) upevněný podélně v ose rámu, skládací trojnožku Browning M1917 na nosiči a menší pohotovostní zásobu dvou nábojů. Druhý skútr neměl instalovaný kanón, nýbrž vezl dvě postranní kovové schránky, v nichž bylo uloženo dalších šest masivních dělostřeleckých nábojů (tři na každé straně), náhradní díly a osobní výstroj obou mužů. Po přistání a odepnutí padákových popruhů stačilo vojákům několikrát šlápnout na startovací páku a dvoučlenný dělostřelecký tým byl během několika minut připraven k přesunu do určeného prostoru přepadové akce.

Technické srovnání: Vespa 150 TAP, britský Welbike a americký Mechanical Mule M274

Snaha motorizovat pěchotu a výsadkáře pomocí kompaktních a lehkých dopravních prostředků provázela armády po celé 20. století. Zatímco Britové za druhé světové války vsadili na miniaturní skládací motocykl určený k shozu v trubkovém kontejneru a Američané vyvinuli ultralehkou čtyřkolovou plošinu, Francouzi zvolili střední cestu v podobě ozbrojeného civilního skútru. Následující tabulka přehledně porovnává tyto tři odlišné konstrukční přístupy:

Z technického srovnání vyplývá zásadní konstrukční poučení: jednostopý podvozek postavený na malých skútrových kolech představoval z hlediska nesení těžkých zbraní slepou uličku. Britský Welbike sice vážil pouhých 32 kg a vešel se do standardního výsadkového pouzdra CLE, nemohl však vézt žádnou výzbroj a v terénu byl nepoužitelný. Naopak americký M274 Mechanical Mule, který vznikl ve stejném roce jako Vespa TAP, zvolil čtyřkolové uspořádání s pohonem všech kol. Americká plošina nejenže uvezla mnohem těžší 106mm bezzákluzový kanón M40, ale díky své stabilitě a nízkému těžišti umožňovala palbu přímo z ložné plochy, aniž by vojáci museli zbraň snímat na zem. Právě koncepce lehkých terénních čtyřkolek a bugin nakonec ovládla moderní výsadková vojska.

Český úhel a vystřízlivění: Proč malé skútry v terénu prohrály a co používala ČSLA

Bojové nasazení Vespy 150 TAP v Alžírsku velmi rychle ukázalo propastný rozdíl mezi teoretickým plánem štábních důstojníků a krutou realitou severoafrického bojiště. Prvním paradoxem bylo samotné taktické určení. Kanón M20 byl protitankovou zbraní, jejíž kumulativní náboj HEAT spolehlivě prorážel až 100 milimetrů pancíře. Jenže povstalci z alžírské Národní osvobozenecké fronty (FLN) nedisponovali vůbec žádnými tanky ani obrněnými vozidly. Francouzští výsadkáři tak kanón využívali jako improvizované dělostřelectvo přímé palby proti kamenným opěrným bodům, palebným hnízdům kulometů a jeskynním úkrytům v horských masivech.

Druhým a rozhodujícím kamenem úrazu se stala samotná podstata skútru. Vespa byla geniálním městským vozidlem pro hladký asfalt italských a francouzských silnic, její miniaturní osmipalcová kola a nízká světlá výška však byly v africké krajině katastrofou. V hlubokém pouštním písku, na kamenitých horských stezkách a v rozbahněných vádích se úzká kola okamžitě bořila. Z motorizovaného dopravního prostředku se rázem stalo nesnesitelné břemeno. Tlačit plně naložený stroj o váze přes 140 kilogramů do kamenitého svahu v padesátistupňovém vedru vyčerpávalo parašutisty víc než pěší pochod. Francouzská armáda navíc v téže době začala masivně zavádět první transportní vrtulníky Sikorsky H-19, H-34 a Alouette II, které dokázaly pěchotu i dělostřelectvo přenést přes hory během několika minut, aniž by vojáci museli zápasit s uvízlými motocykly.

Tento technický vývoj pozorně sledovala i tehdejší Československá lidová armáda (ČSLA). Československé výsadkové vojsko, reprezentované legendárním 22. výsadkovým průzkumným praporem v Prostějově a výsadkovou brigádou, řešilo v padesátých a šedesátých letech naprosto identický úkol: jak vybavit parašutisty lehkou, ale vysoce účinnou protitankovou výzbrojí. Domácí zbrojní průmysl vyvinul vynikající bezzákluzové zbraně – nejprve lehkou pancéřovku Tarasnice T21 ráže 82 mm a následně těžký 82mm bezzákluzový kanón vz. 59, který v dobových zkouškách předčil řadu zahraničních konstrukcí.

Ačkoliv československý průmysl v té době produkoval světoznámé motocykly Jawa a ČZ a z bran podniku Česká zbrojovka Strakonice vyjížděly populární kapotované skútry Čezeta vzor 501 a 502 (známé jako „Prase“), nikoho z našich armádních konstruktérů ani ve snu nenapadlo montovat těžkou Tarasnici či kanón vz. 59 na rám civilního skútru. Zkušenosti z Vojenského technického ústavu jasně ukázaly, že jednostopé stroje v těžkém terénu váhu zbraně a munice neunesou. ČSLA proto motocykly Jawa 250 a 350 využívala výhradně pro motospojky, průzkumníky a regulovčíky, zatímco bezzákluzové kanóny se přepravovaly buď ručně na skládacích lafetách s loukoťovými koly, shazovaly se ve speciálních polstrovaných shozových obalech, nebo byly lafetovány na lehkých terénních automobilech GAZ-69 a následně UAZ-469.

Podle exponátů v italském Museo Piaggio i francouzském tankovém muzeu Musée des Blindés v Saumuru tak zůstává Vespa 150 TAP fascinujícím mementem poválečného vojenského inženýrství. Dokazuje odvahu tehdejších konstruktérů hledat netradiční a nízkonákladová řešení, současně však v historii vojenství slouží jako učebnicový příklad toho, že spojením dvou fungujících prvků – civilního skútru a armádního kanónu – nevznikne zázračná univerzální zbraň, nýbrž těžkopádný kompromis, který fyzikální zákony moderního bojiště nemohl překonat. Podobně jako o generaci později skončil lehký vojenský Trabant 601 A v roli úzce vymezeného hlídkového vozidla, také ozbrojený skútr brzy uvolnil místo všestrannějším lehkým terénním čtyřkolkám, které spolu s moderními protitankovými střelami daly výsadkářům skutečnou mobilitu i palebnou sílu, jak dokládají i historické sbírky Vojenského historického ústavu Praha.