Sovětský samohybný protiletadlový systém ZSU-23-4 Šilka spojil v 60. letech střelecký radar s kapalinou chlazeným čtyřhlavňovým kanónem ráže 23 milimetrů. Zatímco během jomkipurské války v roce 1973 kosil nízko letící izraelské bitevníky, v horách Afghánistánu se díky extrémnímu náměru hlavní proměnil v obávanou zbraň přímé palebné podpory pěchoty.
Koncem 50. let si velení sovětské protivzdušné obrany uvědomilo, že starší samohybné dvojkanóny ZSU-57-2 s optickým zaměřováním nestačí na novou generaci proudových bitevníků útočících v přízemních výškách. Vývoj zcela nového kompletu ZSU-23-4, pojmenovaného podle východosibiřské řeky Šilka, probíhal v letech 1957 až 1962 pod vedením šéfkonstruktéra Nikolaje Alexandroviče Astrova. Podle technické databáze americké armády TRADOC ODIN vzniklo pásové vozidlo o bojové hmotnosti 20,5 tuny na upraveném lehkém podvozku GM-575, který využíval konstrukční prvky plovoucího tanku PT-76 a odpalovacího vozidla raket 2K12 Kub.
Sériová výroba v Uljanovském mechanickém závodě běžela od roku 1964 až do roku 1982 a dala vzniknout zhruba 6 500 kusům v několika modernizovaných verzích. Čtyřčlennou osádku tvořil velitel, řidič sedící v přední části korby, operátor radiolokátoru a střelec. Pohon zajišťoval vznětový šestiválec V-6R o výkonu 206 kilowattů (280 koní), doplněný o malou plynovou turbínu DG4M-1 o výkonu 51 kilowattů, která dodávala elektrický proud pro energeticky náročný radar a elektrohydraulické pohony věže i při vypnutém hlavním motoru.
Čtyřhlavňový kanón AZP-23 Amur a nutnost kapalinového chlazení
Hlavní zbraní vozidla se stal čtyřhlavňový automatický kanón AZP-23 Amur ráže 23 milimetrů (náboj 23×152B mm), navržený v konstrukční kanceláři v Tule. Jak uvádí odborný profil na serveru GlobalSecurity, teoretická kadence každé hlavně činila 850 až 1 000 výstřelů za minutu, takže všechny čtyři hlavně dohromady dokázaly chrlit 3 400 až 4 000 granátů za minutu. Úsťová rychlost střel dosahovala 970 metrů za sekundu a účinný dálkový dostřel proti vzdušným cílům činil 2 500 metrů při výškovém dosahu do 1 500 metrů.
Při takto vysoké hustotě palby vznikalo v hlavních obrovské množství tepla, které by u vzduchem chlazených zbraní vedlo k rychlému vymletí vývrtu a samovznícení prachové náplně v nábojové komoře. Konstruktéři proto každou hlaveň uzavřeli do chladicího pláště naplněného vodou nebo nemrznoucí směsí antifrizu, kterou oběhové čerpadlo hnalo přes výkonný chladič. I s kapalinovým chlazením však střelecké předpisy nařizovaly pálit v krátkých dávkách po třech až deseti ranách na hlaveň, případně v mezních situacích nepřekračovat dávku padesáti ran z jednoho kanónu bez přestávky.
U prvních výrobních sérií přinášelo chlazení i vážné provozní potíže. Pokud při dlouhé nepřetržité střelbě selhalo pryžové těsnění chladicího pláště nebo prasklo potrubí, vařící chladicí kapalina a prachové zplodiny pronikaly do bojového prostoru věže. Tento nedostatek zmírnila až modernizovaná verze ZSU-23-4V1 a následná varianta ZSU-23-4M Birjuza ze 70. let, která dostala odolnější vlnovcové potrubí, zesílené chlazení a tři vnější schránky pro náhradní hlavně. Ve čtyřech zásobnících uvnitř věže si vozidlo vezlo zásobu 2 000 nábojů v pásech, kombinujících tříštivo-trhavé zápalné granáty OFZT s průbojnými zápalnými střelami BZT se stopovkou.
Radar RPK-2 Tobol a smrtící past pro izraelské letectvo v roce 1973
Zásadní náskok oproti starším protiletadlovým zbraním dával Šilce radiolokační přístrojový komplex RPK-2 Tobol s parabolickou anténou umístěnou na zadní stěně věže. Radar pracoval v centimetrovém pásmu Ku na frekvencích 15,6 až 16,5 GHz, díky čemuž dokázal zachytit stíhací letoun na vzdálenost až dvaceti kilometrů a automaticky ho sledovat od deseti kilometrů. Údaje o poloze a rychlosti cíle zpracovával analogový elektromechanický počítač SRP, který sám vypočítával potřebné předsazení a natáčel věž i hlavně bez zásahu střelce. Podobně jako dříve za druhé světové války americký rádiový bezkontaktní zapalovač VT změnil efektivitu těžkého protiletadlového dělostřelectva, přinesl radar Tobol se střeleckým počítačem revoluci do obrany proti nízko letícím tryskovým strojům.
Plný potenciál systému se naplno projevil v říjnu 1973 během jomkipurské války na Blízkém východě. Egyptská a syrská armáda tehdy nasadily baterie raket středního dosahu 2K12 Kub (v kódu NATO SA-6 Gainful) společně s vozidly ZSU-23-4 Šilka. Když se piloti izraelských bitevníků A-4 Skyhawk a stíhacích bombardérů F-4 Phantom II pokusili podlétnout radarový horizont raket Kub v přízemní výšce několika desítek metrů nad pouští či Golanskými výšinami, vlétli přímo do zóny působnosti Šilek.
Protože střelecký radar RPK-2 Tobol vysílal na velmi vysokých frekvencích v pásmu J/Ku, tehdejší palubní výstražné přijímače izraelských letadel jej zpočátku vůbec nedokázaly zaregistrovat ani rušit. Piloti tak často zjistili přítomnost Šilky až v okamžiku, kdy se kolem kabiny objevila hustá stěna svítících stopovek a 23mm tříštivých granátů. Během tří týdnů bojů měly právě kanóny ZSU-23-4 na svědomí více než třetinu všech izraelských letounů ztracených nepřátelskou protiletadlovou palbou, což donutilo západní letectva urychleně vyvinout nové rušiče a protiradiolokační taktiky.
Afghánská proměna a náměr 85 stupňů proti horským převyšením
Zcela odlišnou úlohu plnila Šilka po sovětské invazi do Afghánistánu v prosinci 1979. Mudžáhidové nedisponovali žádným letectvem, ale přepadávali sovětské zásobovací kolony z vysokých horských hřebenů a skalních převisů. Běžné tanky T-55 a T-62 ani bojová vozidla pěchoty BMP-1 nedokázaly zvednout své kanóny dostatečně vysoko, aby na útočníky v soutěskách odpověděly. Podle dat zbraňového katalogu WeaponSystems.net však měly kanóny Šilky rozsah náměru od minus čtyř až do plus 85 stupňů a elektrický pohon otáčel celou věží rychlostí až 70 stupňů za sekundu.
Jednotlivé vozy ZSU-23-4 proto Sověti začali zařazovat přímo do čela a středu horských kolon jako prostředky okamžité odvetné palby. Jakmile ze skal zazněly první výstřely, střelec Šilky během několika sekund natočil čtveřici hlavní téměř kolmo vzhůru a krátkou dávkou zasypal svah stovkami tříštivo-trhavých granátů. Kinetická energie a střepinový účinek 23mm munice spolehlivě drtily kamenné zídky, hliněné pevnůstky i skalní výklenky, přičemž déšť odštěpků kamene působil obráncům na hřebenech těžké ztráty.
Nasazení v první linii však odhalilo i největší slabinu vozidla, kterou bylo velmi tenké pancéřování. Svařovaná korba a věž z válcované oceli měly tloušťku pouhých 9,2 milimetru na bocích a maximálně 15 milimetrů na čele, což stačilo jen proti běžným puškovým střelám a drobným střepinám. Průbojné kulky z těžkých kulometů DŠK ráže 12,7 milimetru a protitankové granáty z pancéřovek RPG-7 probíjely stěnu věže bez potíží a často přivedly k výbuchu uvnitř uloženou munici.
Verze bez radaru a přetrvávající služba na moderních bojištích
Zkušenosti z drsného terénu, kde později v roce 2001 američtí vojáci v Afghánistánu rovněž narazili na limity těžké techniky, vedly sovětské konstruktéry k vytvoření specializované horské úpravy ZSU-23-4M2, přezdívané Afghánskaja. Z věže byl zcela demontován nepotřebný radiolokátor RPK-2 Tobol i analogový počítač, čímž uvnitř vznikl prostor pro navýšení zásoby střeliva z 2 000 na 4 000 nábojů. Věž zároveň dostala přídavné ocelové pláty na ochranu před průbojnou municí a noční zaměřovač pro přímou palbu na pozemní cíle.
Proti novějším bitevním vrtulníkům AH-64 Apache a letounům odpalujícím řízené střely z velké vzdálenosti však už dosah 23mm kanónů o délce 2,5 kilometru přestal v 80. letech stačit. V sovětských motostřeleckých a tankových plucích proto Šilku postupně nahradil kanónovo-raketový systém 2K22 Tunguska s 30mm kanóny a řízenými střelami 9M311. Na přelomu tisíciletí pak vznikla ještě modernizovaná verze ZSU-23-4M4 Šilka-M4 s digitálním systémem řízení palby a přídavnými odpalovacími zařízeními pro přenosné protiletadlové rakety Igla.
Navzdory svému stáří přesahujícímu šedesát let zůstává ZSU-23-4 Šilka dodnes ve výzbroji více než tří desítek armád v Asii, Africe i východní Evropě. Během občanské války v Sýrii i ve válce na Ukrajině našla čtveřice 23mm kanónů nové uplatnění nejen při podpoře pěchoty v městské zástavbě, ale také jako levný a účinný prostředek proti pomalým průzkumným a sebevražedným bezpilotním letounům, proti nimž je odpalování drahých protiletadlových raket neekonomické.
