Na sklonku osmdesátých let stála Československá lidová armáda před zásadním úkolem. Pěchota nutně potřebovala moderní zbraňový systém v malé ráži 5,45 × 39 mm, který by po třech dekádách vystřídal legendární samopal vz. 58. Z rýsovacích prken brněnských konstruktérů vzešel stavebnicový soubor LADA, zahrnující standardní útočnou pušku LADA-S, zkrácenou verzi LADA-KrS a ruční kulomet LADA-K. Přestože konstrukce vycházela z osvědčeného principu AK-74, s výjimkou pozdějších zásobníků neměla se sovětskou předlohou zaměnitelné díly. Všech 48 vyrobených prototypů představovalo špičkovou domácí práci a při náročných vojskových zkouškách v Boleticích počátkem listopadu 1989 získaly všechny tři verze vyhovující hodnocení. O týden později však přišel 17. listopad, pád komunistického režimu a radikální obrat priorit, kvůli němuž se nový zbraňový komplet do armádní výzbroje už nikdy nedostal.
Když se v druhé polovině sedmdesátých let v armádách Varšavské smlouvy prosadil nový sovětský náboj 5,45 × 39 mm, ocitlo se československé vojenské velení v nezáviděníhodné situaci. Naše armáda disponovala vynikajícím a spolehlivým samopalem vz. 58, jenže jeho střelivo 7,62 × 39 mm neodpovídalo novým požadavkům na zvýšení palebného průměru a plošší dráhu letu střely. Menší a lehčí projektil umožňoval vojákovi nést podstatně více munice při stejné zátěži, střela měla vyšší počáteční rychlost a při zásahu vykazovala výrazný ranivý účinek. Velení v Praze proto stálo před rozhodnutím, zda nakoupit licenci na sovětské pušky AK-74, zkusit překonstruovat osvědčený vzor 58, nebo vyvinout zcela nový domácí systém.
Varianta licenční výroby byla sice nejrychlejší, znamenala by však faktickou rezignaci na vlastní konstrukční školu. Přestavba vzoru 58 se zase ukázala jako slepá ulička, protože jeho závěrový mechanismus se závorou nebyl pro vysokotlaké malorážové střelivo ideální. Vedení průmyslu a armády proto v osmdesátých letech zvolilo nejnáročnější, ale nejsuverénnější cestu, kterou představoval vlastní vývoj. Projekt dostal kódové označení LADA a jeho cílem bylo vytvořit ucelený stavebnicový systém pěchotních zbraní jednotlivce.
Tři zbraně v jednom rodokmenu: Jak fungovala rodina LADA
Vývojem byl pověřen Výzkumný a vývojový ústav Závodů všeobecného strojírenství v Brně pod vedením zkušeného konstruktéra Ing. Bohuslava Novotného. Tým musel vyřešit mimořádně komplexní úkol, protože armádní zadání nepožadovalo pouze jednu pušku, nýbrž modulární trojici zbraní se společným konstrukčním základem. Rodina LADA zahrnovala základní samopal LADA-S s délkou hlavně uzpůsobenou běžnému pěšímu boji, zkrácený samopal LADA-KrS určený pro výsadkáře, průzkumníky a osádky bojových vozidel a lehký ruční kulomet LADA-K vybavený sklopnou dvojnožkou.
Stavebnicový koncept přinášel obrovskou výhodu v logistice, údržbě i výcviku vojsk. Základní uzly, pouzdro závěru, nosič závorníku i bicí ústrojí byly pro všechny tři verze jednotné. Výraznou stopu v projektu zanechal také legendární konstruktér Jiří Čermák, jenž dříve vytvořil slavný samopal vz. 58. Čermák pro komplet LADA navrhl geniální a spolehlivý omezovač tříranové dávky, který umožňoval střelci přepnout spoušťový mechanismus na vysoce efektivní krátké dávky po třech výstřelech.
Zatímco základní samopal LADA-S měl předepsanou životnost 10 000 ran, pro kulomet LADA-K armáda požadovala rovnou dvojnásobek, tedy 20 000 výstřelů. Podobně jako v padesátých letech, kdy lehký kulomet vz. 52 hledal rovnováhu mezi mobilitou a palebnou vytrvalostí družstva, měl kulomet LADA-K nabídnout palebnou podporu přímo z velkokapacitního zásobníku na 45 nábojů bez nutnosti složitého pásového podávání.
Podobnost s kalašnikovem klamala: V čem byla československá konstrukce originální
Při zběžném pohledu mohla LADA působit jako pouhý klon sovětské pušky AK-74. Skutečnost však byla zcela jiná. Českoslovenští inženýři sice převzali osvědčený princip automatiky s odběrem prachových plynů na píst a uzamčením otočným závorníkem se dvěma ozuby, všechny součásti však navrhli podle vlastních výpočtů a domácích technologických norem. Pro laiky to může znít překvapivě, ale LADA neměla se sovětským vzorem zaměnitelnou jedinou součástku. Zahraniční pozorovatelé často dělají podobnou chybu i u starších zbraní, ačkoliv například náš původní samopal vz. 58 s kalašnikovem neměl společného téměř nic.
Československá konstrukce se pyšnila celou řadou originálních vylepšení. Mířidla nebyla umístěna nad nábojovou komorou jako u AK-74, nýbrž na zadní části krytu pouzdra závěru. Tím konstruktéři výrazně prodloužili záměrnou přímku a střelec mířil přes přesné dioptrické hledí. Pro boj za snížené viditelnosti byla zbraň vybavena výklopnými tritiovými světelnými body. Přepínač režimu střelby byl vyřešen oboustranně a střelec jej mohl pohodlně ovládat palcem střílející ruky, aniž by musel pouštět rukojeť, což byl oproti nepoddajné pravostranné páce kalašnikova obrovský ergonomický skok kupředu.
K jedinému nucenému kompromisu došlo až na jaře 1988. Tehdy ministerstvo obrany na základě posudku výzkumného ústavu ve Slavičíně dodatečně nařídilo, aby zbraň dokázala používat standardní sovětské plastové zásobníky z AK-74. Brněnští inženýři museli během několika týdnů přepracovat záchyt zásobníku a geometrii podávání, což úspěšně zvládli, takže novější funkční vzorky již sovětské zásobníky spolehlivě přijímaly.
Triumf v Boleticích: Deset dní, které rozhodly o úspěchu
V letech 1986 až 1989 vzniklo ve zbrojovce celkem 48 prototypů celé rodiny LADA, z nichž pouhých 13 kusů představovala kompaktní varianta LADA-KrS. Vrchol vývojového cyklu nastal na přelomu října a listopadu 1989. Na základě přísného rozkazu náčelníka generálního štábu ČSLA odjelo patnáct vybraných zbraní, přesně po pěti kusech od každé modifikace, do vojenského výcvikového prostoru Boletice k rozhodujícím vojskovým zkouškám.
Od 1. do 10. listopadu 1989 prošly zbraně v šumavských terénech peklem armádních testů. Vojáci prověřovali střelbu za mrazu, v prachu, po ponoření do bláta i po dlouhém transportu v drsných polních podmínkách. Hodnotila se rychlost přebití, spolehlivost mířidel v šeru, chování zbraně při boji zblízka i praktičnost přepravních beden. Jak podrobně dokládají sbírkové záznamy, které spravuje Vojenský historický ústav Praha, zkušební komise po deseti dnech nepřetržitého testování vynesla jednoznačný verdikt: všechny tři verze souboru LADA splnily náročné takticko-technické podmínky a získaly oficiální hodnocení vyhovující k zavedení do řadové služby.
Listopadový zlom a konec nadějí
Na papíře měla armáda v rukou moderní a plně funkční zbraňový systém připravený pro sériovou výrobu v Uherském Brodě. Jenže kalendář byl neúprosný. Zkoušky v Boleticích skončily 10. listopadu 1989 a přesně o týden později, 17. listopadu, vypukla sametová revoluce. Pád komunistického režimu přinesl zásadní geopolitické zemětřesení. Varšavská smlouva se rozpadla, armádní rozpočty se radikálně seškrtaly a nově se formující demokratický stát začal plánovat zcela jinou bezpečnostní strategii.
Investovat miliardy korun do přezbrojení armády na sovětskou ráži 5,45 mm v okamžiku, kdy ve skladech ležely statisíce spolehlivých samopalů vz. 58 a země směřovala na Západ, nedávalo žádný ekonomický ani politický smysl. Česká zbrojovka Uherský Brod se v devadesátých letech ještě pokusila projekt zachránit pod exportním označením CZ 2000. Zbraně byly překonstruovány na standardní alianční náboj 5,56 × 45 mm NATO a dostaly průhledné plastové zásobníky, ale ani tato modernizace zahraniční kupce ani zmenšující se českou armádu nezaujala, jak uvádějí odborné vojenské analýzy.
Československá LADA tak zůstává fascinující ukázkou technického umu našich zbrojířů, kteří v rekordním čase dokázali postavit špičkový zbraňový systém světové úrovně. Do armádní služby však přišla v nesprávný historický okamžik. Místo v rukou vojáků nakonec skončila v muzejních vitrínách a armáda si na svou novou útočnou pušku musela počkat až do příchodu systému CZ 805 BREN.
