Americká armáda chtěla v 60. letech lehký výsadkový tank, který přeplave řeku, snese se z letadla na padácích a zároveň na tři kilometry rozstřelí těžký sovětský tank. Výsledný M551 Sheridan sice dostal obří kanón ráže 152 milimetrů a hliníkovou korbu, při výstřelu však nadskakoval tak prudce, že otřesy vyřazovaly vlastní naváděcí elektroniku.
Spojit v jednom obrněnci nízkou hmotnost pro letecký výsadek a palebnou sílu těžkého dělostřelectva znělo na papíře lákavě. Klasické protitankové kanóny s dlouhou hlavní a vysokou úsťovou rychlostí byly pro výsadkáře příliš těžké, a tak inženýři koncernu General Motors zvolili opačnou cestu. Do patnáctitunového vozidla M551 Sheridan, pojmenovaného po unijním generálovi z americké občanské války, zamontovali krátkou drážkovanou hlaveň M81 ráže 152 milimetrů. Podle technického rozboru v databázi WeaponSystems.net zvládala tato zbraň vystřelovat jak běžné kumulativní a tříštivé granáty, tak infračerveně naváděné protitankové rakety MGM-51 Shillelagh.
Aby se tank vůbec vešel do hmotnostního limitu pro shoz na padácích z transportních letounů C-130 Hercules a C-141 Starlifter, svařili konstruktéři jeho korbu z válcovaných plátů hliníkové slitiny 7039 a pouze nízkou věž vyrobili z oceli. Vozidlo poháněl vznětový šestiválec Detroit Diesel 6V53T o výkonu 300 koní, s nímž lehký obrněnec uháněl po silnici rychlostí skoro 70 kilometrů za hodinu. Po vztyčení skládacího gumotextilního vlnolamu kolem korby dokázal navíc plavat přes vodní toky, kde jej poháněly vlastní otáčející se pásy.
Rána ze 152 milimetrů, po které tank zvedal přední kola do vzduchu
Sériová výroba běžela v závodě v Clevelandu mezi lety 1966 a 1970 a dala vzniknout 1 662 kusům. Už při prvních střelbách se ale ukázalo, že fyziku ošidit nelze. Jak uvádí odborný katalog Military Factory, zpětný ráz 152milimetrového kanónu byl pro patnáctitunový podvozek tak prudký, že se celá příď tanku při výstřelu zvedla o desítky centimetrů nad zem a první dva páry pojezdových kol ztratily kontakt s terénem.
Pro čtyřčlennou osádku znamenal každý výstřel nepříjemný otřes. Střelec si musel dávat pozor, aby mu gumová očnice zaměřovače nerozbila obočí, a nabíječ ve stísněné věži se musel před odpálením pevně zapřít, jinak skončil naražený na ocelové stěně. Ještě hůře snášela tyto rány choulostivá elektronika. Otřesy při střelbě klasickými granáty pravidelně rozlaďovaly a vyřazovaly jemné skříňky infračerveného naváděcího systému pro rakety Shillelagh, takže hlavní chlouba tanku v praxi často nefungovala.
Zatímco za druhé světové války sovětský létající tank Antonov A-40 ztroskotal hned u přetíženého vlečného bombardéru, Američané svůj lehký tank do vzduchu skutečně dostali. Při nízkoprůletovém výsadku systémerm LAPES vytáhly brzdicí padáky tank z nákladové rampy letadla jen dva metry nad zemí, načež obrněnec na odpružené paletě doklouzal po poli a za pár minut mohl vyrazit do boje.
Spalitelné nábojnice, které ve vietnamském vlhku bobtnaly a hořely v komoře
V lednu 1969 zamířily první desítky tanků Sheridan na bojiště do jižního Vietnamu. Drahé protitankové rakety Shillelagh si osádky do džungle vůbec nevozily, protože Vietkong žádné tanky neměl. Místo nich fasovaly třiapadesátikilové náboje se spalitelnou nábojnicí z lisované nitrocelulózy. Myšlenka byla taková, že po výstřelu shoří celá nábojnice beze zbytku uvnitř hlavně a ve věži se nebudou povalovat horké mosazné válce.
Tropické monzuny z tohoto nápadu udělaly noční můru. Nitrocelulózové pláště nábojů natahovaly vzdušnou vlhkost a bobtnaly jako mokrá lepenka, takže nešly zasunout do závěru. Při rychlé jízdě v terénu navíc křehké nábojnice v držácích praskaly a sypal se z nich střelný prach přímo na podlahu tanku. Aby toho nebylo málo, po výstřelu občas zůstaly v drážkách hlavně doutnající zbytky neshořelého pláště. Pokud kompresor pro profukování hlavně selhal a nabíječ zasunul do komory další náboj, žhavý uhlík přivedl novou náplň k výbuchu ještě před uzavřením závěru.
Ve Vietnamu si přesto Sheridan našel jednu disciplínu, v níž neměl konkurenci. Pro obranu základen a doprovod kolon používaly osádky kartáčový náboj M625 Canister, který připomínal přerostlou patronu do brokovnice. Po opuštění hlavně se z pouzdra uvolnilo deset tisíc ocelových šipek (flešet), které do vzdálenosti čtyř set metrů doslova oholily džungli a zastavily jakýkoliv útok pěchoty zblízka.
Hořící hliník na minách a třicet let služby z nouze
Největší daň zaplatily osádky ve Vietnamu za tenký hliníkový pancíř. Podle přehledu bojových ztrát na portálu Wikipedia stačila k proražení dna korby jediná protitanková mina o hmotnosti pětadvaceti liber trhaviny, zatímco boky věže snadno probíjely kumulativní hlavice z ručních pancéřovek RPG-2 a RPG-7. Jakmile žhavý paprsek pronikl dovnitř, zapálil nechráněné spalitelné náboje bez kovových nábojnic a při extrémní teplotě požáru začal hořet i samotný hliníkový trup. Ženisté proto na podlahu pod sedadlo řidiče alespoň dodatečně šroubovali pláty z ocelového pancíře.
Když americká armáda v roce 1978 vyřadila tanky Sheridan od většiny průzkumných pluků, zdálo se, že jejich kariéra končí. Jenže 82. výsadková divize za ně neměla žádnou náhradu, kterou by šlo naložit do letadel a shodit na padácích. V prosinci 1989 tak čtrnáct Sheridanů absolvovalo ostrý bojový seskok nad Panamou při operaci Just Cause a o rok později zamířily letecky jako první americké tanky do Saúdské Arábie při operaci Pouštní štít.
K jedinému bojovému odpálení zhruba půl tuctu drahých raket Shillelagh tak došlo až v únoru 1991 v irácké poušti, kde střely ničily irácké bunkry a zákopy třicet let poté, co byly vyvinuty. Po vyřazení z výzbroje výsadkářů v roce 1996 skončily stovky hliníkových korb na dně Atlantiku jako umělé útesy pro ryby a zbytek ještě několik let sloužil v kalifornském výcvikovém středisku Fort Irwin, kde v laminátových kulisách představoval sovětské obrněnce a protiletadlové komplety typu ZSU-23-4 Šilka.
