Myšlenka vzdušného výsadku obrněnců přímo do týlu nepřítele vedla sovětské konstruktéry během druhé světové války k neuvěřitelnému experimentu. Místo složitého shazování na padácích namontoval mladý letecký konstruktér Oleg Antonov na sériový lehký tank T-60 rozměrná dřevěná křídla dvojplošníku s dvojitými ocasními plochami. Vznikl projekt A-40 neboli KT (Krylja Tanka), který skutečně nebyl pouhým nákresem na rýsovacím prkně, ale plnohodnotným prototypem. Dne 2. září 1942 jej čtyřmotorový bombardér Tupolev TB-3 zvedl do vzduchu. Jediný zkušební let však okamžitě odhalil propastný rozdíl mezi odvážnou technickou fantazií a neúprosnou realitou polního bojiště: extrémní aerodynamický odpor hranaté korby tanku začal vařit chladicí kapalinu bombardéru a donutil posádku kluzák nouzově odpojit.
Když se v průběhu roku 1942 rozhořely nejtěžší boje na východní frontě, sovětské velení čelilo chronickému problému: jak účinně podporovat partyzánské oddíly operující hluboko v německém týlu a jak zajistit těžkou palebnou sílu pro vzdušně-výsadková vojska (VDV). Pěší parašutisté byli po seskoku mimořádně zranitelní. Disponovali pouze lehkými zbraněmi, kulomety a nanejvýš protitankovými puškami PTRD či lehkými minomety. Jakýkoliv střet s německými obrněnci nebo opevněnými opěrnými body končil pro lehce vyzbrojené výsadkáře těžkými ztrátami. Sovětští plánovači proto snili o stroji, který by dokázal přistát přímo u partyzánských základen v lesích nebo na polních plochách za frontou a okamžitě zahájit boj.
Vojenské letectvo Rudé armády mělo s přepravou tanků vzduchem bohaté, byť značně divoké zkušenosti již z předválečných let. Pod vedením vynálezce Pavla Grochovského zkoušeli Sověti ve třicátých letech podvěšovat lehké tančíky T-27 a obojživelné tanky T-37A přímo pod trupy těžkých čtyřmotorových bombardérů Tupolev TB-3. Tyto rané pokusy však narážely na nepřekonatelné překážky. Shazování tanků na padácích často vedlo k těžkému poškození náprav a pojezdových kol, zatímco experimentální shozy tančíků z nízké výšky přímo na vodní hladinu představovaly pro techniku i posádky smrtící hazard. Posádka navíc nemohla být v tanku přítomna: musela vyskočit samostatně na padácích a v nepřátelském terénu svůj stroj složitě dohledávat.
Dvouplošník na korbě a věž jako knipl: Jak Antonov zkonstruoval létající T-60
Právě na tyto nedostatky reagoval mladý a talentovaný konstruktér kluzáků Oleg Konstantinovič Antonov. Pozdější zakladatel slavné konstrukční kanceláře a tvůrce legendárních nákladních obrů přišel s převratným a zdánlivě přímočarým nápadem: namísto složitého zavěšování obrněnce pod letoun nebo stavby obřího nákladního kluzáku navrhl proměnit samotný tank v létající aparát. Projekt dostal oficiální označení KT (zkratka pro Krylja Tanka, tedy Křídla tanku) nebo také A-40 či A-40T. Skutečnost, že nešlo o žádnou poválečnou legendu či smyšlenku, dodnes dokládá i oficiální životopis konstruktéra na stránkách společnosti Antonov, kde je konstrukce kluzáku KT z let 1941 až 1942 výslovně uvedena jako významný milník jeho rané kariéry.
Jako základní nosnou platformu zvolil Antonov sériový lehký tank T-60 vyráběný v moskevském závodě č. 37 a v automobilce GAZ v Gorkém. T-60 představoval kompaktní průzkumný obrněnec s délkou 4,1 metru, šířkou 2,3 metru a bojovou hmotností kolem 5,8 až 6,4 tuny v závislosti na síle pancíře. Jeho výzbroj tvořil dvacetimilimetrový automatický kanón TNŠ (tanková varianta leteckého kanónu ŠVAK) spřažený s kulometem DT ráže 7,62 mm. Pro potřeby létajícího aparátu však musel tank podstoupit drastickou odtučňovací kúru. Nosnost tehdejších sovětských bombardérů byla přísně omezená, a tak inženýři z T-60 demontovali veškerou munici pro kanón i kulomet, odmontovali blatníky, vnější nářadí, světlomety i část pancéřových krytů a v palivové nádrži ponechali pouhé torzo – přibližně 10 až 14 litrů benzínu, což bylo množství nutné pouze pro nastartování motoru při přistání a ujetí několika stovek metrů.
Na takto odlehčenou ocelovou korbu pak Antonov připevnil rozměrnou dřevěnou kluzákovou nástavbu. Šlo o dvouplošník s rozpětím horního křídla 18 metrů a celkovou nosnou plochou 85,8 metru čtverečních. Konstrukce z překližky a plátna byla lehká, vážila přibližně dvě tuny a k trupu tanku ji poutaly čtyři masivní vzpěry upevněné přímo do korby. Z křídel vybíhaly dva dlouhé ocasní nosníky zakončené dvojitou svislou ocasní plochou a vodorovnou výškovkou. Nejgeniálnějším prvkem celého aparátu však bylo samotné ovládání. Antonov nechtěl do stísněného interiéru tanku montovat složité letecké řízení s kniplem a pedály. Místo toho propojil lanka výškovky, směrovek a křidélek přímo s mechanismem tankové věže: otáčením věže do stran pilot-tankista ovládal směrová kormidla a pohybem hlavně kanónu nahoru a dolů měnil úhel výškového kormidla. Řidič tanku tak mohl stroj ve vzduchu řídit stejnými ovládacími prvky, jaké používal při běžném boji na zemi.
Drama nad Moskvou: Jediný zkušební let, vařící motory TB-3 a nouzové přistání v Bykovu
Rozhodující okamžik pro celý projekt nastal 2. září 1942 na letišti Kratovo (dnešní Žukovskij u Moskvy). K jedinému praktickému letovému testu byl připraven těžký čtyřmotorový bombardér Tupolev TB-3 vybavený čtyřmi dvanáctiválcovými motory Mikulin AM-34RN o výkonu přibližně 820 koní. Za knipl bombardéru usedl zkušený zkušební pilot Pavel Selezňov, zatímco do nepohodlného sedadla uvnitř létajícího tanku A-40 usedla skutečná legenda sovětského letectví – špičkový plachtař a zkušební pilot Sergej Nikolajevič Anochin.
Před startem panovala na ploše obrovská nervozita. Aby se zkrátil vzletový rozjezd téměř osmitunového kolosu, Anochin nastartoval řadový šestiválec GAZ-202 v tanku a zařadil rychlost. Tank se po travnaté dráze rozjížděl na vlastních pásech a pomáhal motorům bombardéru v tahu. Jakmile souprava dosáhla rychlosti potřebné pro vzlet, tank se odlepil od země a Anochin motor vypnul. Tím však veškerá idyla skončila. Jakmile se aparát ocitl ve vzduchu, projevila se brutální fyzikální realita aerodynamiky. Tank sice disponoval nosnými křídly, jeho spodek však tvořila hranatá ocelová korba s otevřeným pojezdovým ústrojím, zuby pásů a napínacími koly. Tato neaerodynamická masa vytvářela gigantický parazitní odpor vzduchu, který fungoval jako masivní aerodynamická brzda.
Bombardér TB-3 letěl na hranici svých možností. Přestože motory AM-34RN běžely na plný nouzový výkon, těžká souprava nedokázala překročit rychlost 130 km/h (oproti plánovaným 160 km/h) a stoupala jen s krajním vypětím. Během několika minut letu vystoupala do výšky pouhých 400 metrů. V té chvíli začaly palubní přístroje bombardéru signalizovat bezprostřední katastrofu: chladicí kapalina ve všech čtyřech motorech dosáhla teploty varu přes 110 stupňů Celsia a hrozilo zadření motorů a požár letounu. Pilot Selezňov neměl jinou možnost než nouzově zatáhnout za páku odhozu vlečného lana a tank předčasně vypustit, aby zachránil bombardér i svou posádku.
V té chvíli se ukázala neobyčejná chladnokrevnost Sergeje Anochina. Osmitunový létající tank se ve čtyřech stech metrech nad zemí ocitl ve volném plachtění bez motoru. Antonovův kluzák se však kupodivu choval stabilně a spolehlivě reagoval na pohyby věže a kanónu. Anochin dokázal aparát nasměrovat k nedalekému záložnímu letišti Bykovo. Těsně před dosednutím znovu bleskově nastartoval motor tanku a roztočil pásy na přistávací rychlost, což zabránilo hrozivému nárazu a riziku, že by se tank po kontaktu se zemí převrátil přes příď. Stroj dosedl do trávy neobyčejně hladce. Anochin po zastavení aktivoval mechanické zámky, odhodil křídla i ocasní plochy a v odstrojeném tanku T-60 hrdě dojel přímo k velitelské budově letiště Bykovo. Zdejší stráž a velitel, kteří o přísně utajovaném armádním experimentu neměli sebemenší tušení, byli natolik šokováni příjezdem tanku z nebe, že pilota nejprve se zbraněmi v rukou zadrželi jako podezřelého diverzanta, než telefonické ověření situaci vysvětlilo.
Technické srovnání: Sovětský létající tank A-40 versus britský Hamilcar s tankem Tetrarch
Přestože Anochinův let skončil úspěšným přistáním a potvrdil, že aerodynamická koncepce kluzáku s tankem dokáže plachtit, z vojenského hlediska šlo o definitivní fiasko. Pro pochopení toho, proč sovětský přístup selhal a jak diametrálně odlišně přistoupili k témuž problému západní spojenci, nabízí historie fascinující srovnání. Britové totiž v téže době řešili identické zadání: jak dopravit obrněná vozidla k výsadkářům. Zvolili však zcela opačnou filozofii, jak ukazuje následující technické srovnání:
| Parametr a konstrukční řešení | Sovětský svaz: Antonov A-40 (KT) / T-60 | Velká Británie: General Aircraft GAL.49 Hamilcar |
|---|---|---|
| Základní koncepce | Křídla montovaná přímo na korbu tanku (tank tvoří trup kluzáku) | Samostatný velkokapacitní dřevěný kluzák (tank je ukryt v trupu) |
| Přepravovaný obrněnec | Lehký průzkumný tank T-60 (odstrojený) | Lehký tank Mk VII Tetrarch (případně americký M22 Locust) |
| Rozpětí křídel | 18,0 m (dvouplošník, plocha 85,8 m²) | 33,5 m (jednoplošník, plocha 153,9 m²) |
| Celková vzletová hmotnost | cca 7 800 až 8 200 kg | až 16 330 kg (vlastní hmotnost kluzáku cca 8 300 kg) |
| Užitečný náklad | cca 5 800 kg (samotné tělo odstrojeného tanku) | až 7 980 kg (kompletně vyzbrojený a natankovaný tank) |
| Vlečný letoun | Tupolev TB-3 (motory AM-34RN, cca 4× 820 k) – nestačil | Handley Page Halifax (motory Bristol Hercules, 4× 1 650 k) |
| Aerodynamický profil | Katastrofální (hranatý tank a pásy volně vystavené proudu vzduchu) | Vynikající (hladký aerodynamický dřevěný trup chránící náklad) |
| Bojová připravenost po přistání | Nulová (tank bez munice a s minimem paliva musel čekat na zásobování) | Okamžitá (tank nastartoval motor ještě za letu a vyjel z přídě do 15 sekund) |
Britský kluzák Hamilcar jasně ukázal, kudy vedla realistická inženýrská cesta. Britové netlačili na úsporu hmotnosti tím, že by vynechali trup letounu. Pochopili, že aerodynamický odpor odhaleného tanku je pro jakékoliv vlečné letadlo zničující. Hamilcar měl hladký celodřevěný trup s odklápěcí přídí. Tank Tetrarch vjel dovnitř plně natankovaný, se stovkami dělostřeleckých nábojů a kulometných pásů. Posádka seděla v tanku a během závěrečného klesání kluzáku nastartovala motor. Po dosednutí se příď kluzáku automaticky odklopila a tank během pouhých 15 sekund vyjel přímo do boje. Britské Hamilcary úspěšně vysadily tanky Tetrarch během invaze v Normandii při operaci Tonga v červnu 1944 i při překročení Rýna v roce 1945.
Proč létající tank skončil jako slepá ulička: Nedostatek bombardérů Pe-8 a logistický paradox
Po dramatickém letu Sergeje Anochina podala zkušební komise podrobnou zprávu velení letectva i tankových vojsk. Závěr byl neúprosný: k tomu, aby mohl létající tank A-40 bezpečně vzlétnout, dosáhnout operační výšky alespoň dvou tisíc metrů a být odvlečen do vzdálenosti 20 až 25 kilometrů od linie fronty, by byl zapotřebí vlečný letoun s výkonem minimálně 1 500 koní na motor. Jediným sovětským strojem, který těmto parametrům teoreticky vyhovoval, byl moderní čtyřmotorový dálkový bombardér Petljakov Pe-8 vybavený motory AM-35A nebo hvězdicovými AŠ-82.
Zde však projekt narazil na neúprosnou realitu sovětského válečného hospodářství. Bombardérů Pe-8 měl Sovětský svaz k dispozici pouhé desítky kusů (za celou válku jich vzniklo necelých sto). Tyto cenné strategické stroje byly životně důležité pro noční nálety na Berlín, Královec a klíčové železniční uzly. Žádný velitel dálkového letectva by ani ve snu nepřipustil, aby byl nenahraditelný strategický bombardér riskantně použit jako vlečný tahač pro pomalu letící cíl, který by německá protivzdušná obrana a stíhači Luftwaffe snadno sestřelili.
Druhým, ještě fatálnějším hřebíčkem do rakve byl logistický paradox samotného tanku. Aby se A-40 vůbec odlepil od země, musel být zbaven své nejcennější vlastnosti – bojeschopnosti. Odstrojený T-60 s deseti litry paliva a prázdnými zásobníky byl v podstatě jen nehybným terčem. Představa, že by partyzáni v běloruských či ukrajinských lesích disponovali zásobami speciálního vysokooktanového benzínu a stovkami pásů s dvacetimilimetrovou municí do kanónu TNŠ, byla naprosto iluzorní. Pokud by sovětské letectvo muselo partyzánům tak jako tak shazovat palivo a střelivo transportními letouny, celá výhoda přistání tanku na křídlech se zcela vytrácela.
K tomu se přidal i fakt, že na podzim roku 1942 byl lehký tank T-60 na frontě již beznadějně zastaralý. Jeho čelní pancíř o síle pouhých 20 až 35 milimetrů snadno probíjely německé protitankové kanóny PaK 38 a proti středním tankům Panzer III a Panzer IV neměl sebemenší šanci. Pokud by sovětská armáda chtěla vysadit skutečně efektivní obrněnec, musela by sáhnout po středním tanku T-34. Ten však vážil kolem 30 tun a k jeho vynesení do vzduchu by byla zapotřebí technika, která neexistovala nikde na světě.
Projekt A-40 (KT) byl proto na podzim 1942 v tichosti zrušen a jediný vyrobený prototyp křídel byl rozebrán. Tank T-60 se vrátil k pozemní službě a konstruktér Oleg Antonov obrátil svou pozornost k mnohem racionálnějším projektům – především k úspěšným nákladním a výsadkovým kluzákům A-7. Přestože sovětský létající tank zůstal slepou uličkou vojenského inženýrství, jeho příběh dodnes fascinuje svou odvahou. Ukazuje dobu, kdy byli konstruktéři pod tlakem totální války ochotni vyzkoušet i ty nejbláznivější nápady, a dokazuje, že hranice mezi geniálním vynálezem a nerealizovatelnou iluzí bývá v letectví tenká jako plátno na Antonovových křídlech.
