Živí netopýři měli dopravovat malé zápalné nálože do japonských domů. V roce 1943 však při amerických pokusech unikli a založili požár vlastního letištního zázemí u Carlsbadu. Vývoj později známý jako projekt X-Ray pokračoval i po nehodě, do bojového nasazení se ale nedostal.
Na pomocném vojenském letišti u Carlsbadu v Novém Mexiku se ukázalo, že netopýr se zápalnou náloží opravdu dokáže zapálit budovu. Jenže tentokrát hořely americké objekty. Zvířata se vymkla kontrole při přípravě obrazové dokumentace experimentu a našla si úkryt ve vlastním zázemí výzkumníků.
Zubař chtěl využít netopýří úkryty proti Japonsku
Nápad prosazoval Lytle S. Adams, zubní lékař z Pensylvánie. Myšlenku rozvíjel po návštěvě jeskyní Carlsbad Caverns v Novém Mexiku, jak popisuje oficiální historie americké chemické služby na stranách 187–188. V lednu 1942 poslal do Bílého domu návrh, aby americká letadla nad Japonskem vypouštěla netopýry vybavené drobnými zápalnými náložemi. Prezident Franklin D. Roosevelt podpořil prozkoumání této možnosti a do práce se zapojilo armádní letectvo i americká chemická služba. Počátky projektu shrnuje historik Conrad Crane v textu U.S. Army.
Adamsův plán se opíral o chování zvířat. Netopýři měli po vypuštění vyhledat tmavá místa v budovách. Zápalné nálože by tak dostali pod střechy a do dalších skrytých prostor, kde by požár mohl začít uvnitř konstrukce. Vývojáři počítali s hořlavostí dřevěné zástavby japonských měst.
Terčem tedy neměla být pouze izolovaná vojenská technika. Plán směřoval k požárům městských budov, včetně obydlí. Výstřednost nosiče na ničivém účelu nic neměnila.
Zápalná nálož byla jen jednou částí problému
Výzkumníci museli vyřešit víc než miniaturizaci zápalného zařízení. Potřebovali vhodná zvířata, jejich přepravu, uložení v leteckém nosiči a především probuzení v okamžiku, kdy budou schopná odletět. Vybírali netopýry z početných kolonií amerického jihozápadu; v pokusech se uplatnil druh Tadarida brasiliensis.
Zvířata ochlazovali, aby upadla do strnulosti a dala se přepravovat. Po vypuštění z nosiče se měla probudit a rozletět. Nálože měly zapálit až s prodlevou. Takto zamýšlený průběh popisuje také americký Národní archiv.
Jenže probouzení nefungovalo spolehlivě. Oficiální historie The Chemical Warfare Service: From Laboratory to Field, strana 188, uvádí, že se netopýři při prvních pokusech neprobudili. Při dalších letových zkouškách někteří odlétali pryč a jiní padali na zem.
To byly odlišné druhy selhání se stejným výsledkem: nálož se nedostala tam, kam ji plánovači potřebovali doručit. Úspěch závisel na celé posloupnosti dějů. Zvíře muselo přežít manipulaci, včas se probrat, vzlétnout a vyhledat vhodný úkryt. Spolehlivost samotné nálože nemohla tento řetězec nahradit.
Při dokumentování experimentu začalo hořet vlastní zázemí
Nehoda u Carlsbadu v roce 1943 ukázala opačnou potíž: netopýři se probrali ve chvíli, kdy měli ještě zůstat pod kontrolou. Crane popisuje zvířata připravená pro natáčení výcvikového filmu, která se probudila a zapálila budovy. Odborná studie vydaná v časopise Marine Fisheries Review, strana 18, s odkazem na vzpomínky účastníka Jacka Couffera mluví o fotografování a následném úniku netopýrů se zápalnými zařízeními.
Oficiální historie chemické služby mezi zasaženými objekty výslovně jmenuje hangár; uvádí také požár generálova automobilu. Experimentální zbraň tak poškodila vlastní zázemí ještě předtím, než se mohla přiblížit k zamýšlenému nepřátelskému cíli.
Zvířata se přitom chovala právě tak, jak od nich tvůrci zbraně očekávali. Hledala úkryt. Nedokázala ovšem rozlišit japonskou budovu od americké. Nehoda proto doložila schopnost založit požár, současně však odhalila nebezpečí předčasného úniku nosičů.
Požár projekt neukončil. Rozhodoval i čas
Vývoj pokračoval pod námořnictvem a následně u námořní pěchoty. Název Project X-Ray se podle historického přehledu The Bat Bombers používal po převzetí projektu námořnictvem v srpnu 1943. Známá nehoda tedy nebyla posledním dějstvím celého programu.
Oficiální historie chemické služby spojuje jeho zrušení v roce 1944 s vyhlídkou, že by netopýří zbraň byla připravena k boji až v polovině roku 1945. Program potřeboval další práci a vojenskému velení jeho tempo nevyhovovalo. Do skutečného útoku proti Japonsku se nedostal.
Rozdíl mezi pozoruhodným nápadem a použitelnou výzbrojí provází i jiné slepé uličky popsané na Zbrojopisu: britský projekt Blue Peacock se slepicemi nebo Antonovův létající tank A-40. U netopýří bomby se její účinek podařilo předvést dřív, než výzkumníci zvládli bezpečně a spolehlivě řídit cestu k cíli.
Zapálit budovu se podařilo. Udělat z toho zbraň použitelnou na rozkaz byl podstatně těžší úkol.
