V prosinci 1983 dorazily do Hranic na Moravě a do Vojenského výcvikového prostoru Libavá první transporty sovětské 122. raketové brigády. Jednotka přivezla operačně-taktické balistické rakety 9K76 Temp-S (v kódu NATO SS-12M Scaleboard) s doletem 900 kilometrů – nejmocnější raketový zbraňový systém, jaký se kdy na československém území nacházel. Přestože oficiální propaganda mluvila pouze o odvetném opatření za rozmístění amerických střel v západní Evropě, v lesích u Staré Vody a v přísně střežené základně u Kozlova vybudovala sovětská armáda infrastrukturu pro skladování jaderných hlavic o mohutnosti stovek kilotun. Přísné utajení padlo až v roce 1988, kdy na Libavou dorazili první američtí inspektoři.
Když 24. října 1983 vydala Československá tisková kancelář strohé komuniké o tom, že po dohodě vlád Československa a Sovětského svazu byly na našem území zahájeny přípravné práce k rozmístění raketových komplexů operačně-taktického určení, vyvolalo to v české i slovenské společnosti hluboké mrazení. Lidé v obchodech a továrnách si dobře uvědomovali, co suchá slova znamenají: studená válka eskalovala do nejnebezpečnější fáze od kubánské krize a Československo se mělo stát předsunutou atomovou baštou východního bloku.
Už o dva měsíce později, v mrazivých dnech mezi 19. a 22. prosincem 1983, dorazily na Moravu první přísně střežené vojenské vlaky. Do Jaselských kasáren v Hranicích na Moravě a do hlubokých lesů sousedního Vojenského výcvikového prostoru Libavá se nastěhovala sovětská 122. raketová brigáda Střední skupiny vojsk. Šlo o elitní svazek, jehož technika představovala absolutní vrchol tehdejšího sovětského raketového zbrojení. Jaké zbraně Sověti na Libavou přivezli, proč o jejich činnosti nesměli vědět ani českoslovenští důstojníci a co se odehrávalo v utajovaném komplexu u Kozlova?
Raketová krize 1983: Proč Moskva poslala do Československa systém se zvýšeným dosahem
Příchod sovětských raket byl vyvrcholením takzvané krize euroraket. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let začal Sovětský svaz v evropské části svého území rozmisťovat mobilní balistické rakety středního doletu RSD-10 Pioněr (v kódu NATO SS-20 Saber) s třemi samostatně naváděnými jadernými hlavicemi. Severoatlantická aliance reagovala v prosinci 1979 slavným dvojím rozhodnutím: nabídla Moskvě jednání o úplném zákazu této kategorie zbraní, ale zároveň stanovila, že pokud dohoda nevznikne, rozmístí v západní Evropě od konce roku 1983 americké balistické rakety Pershing II a střely s plochou dráhou letu BGM-109G Gryphon.
Jelikož jednání v Ženevě zkrachovala a první americké Pershingy začaly v listopadu 1983 dosedat na základny v západním Německu, generální tajemník ÚV KSSS Jurij Andropov oznámil odvetná opatření. Jedním z nich bylo rozmístění sovětských raket se zvýšeným dosahem v Německé demokratické republice a v Československu. Cílem Moskvy bylo vytvořit přímou hrozbu pro týl NATO a zkrátit letový čas raket k západoevropským velitelským stanovištím na pouhých několik minut.
Volba padla na 122. raketovou brigádu, která byla do té doby dislokována v Bělorusku. Výzbroj jednotky tvořil mobilní operačně-taktický raketový komplex 9K76 Temp-S (označovaný také jako OTR-22, na Západě kódovaný jako SS-12M Scaleboard B). Podle oficiálních dat, která Sovětský svaz později deklaroval při podpisu odzbrojovacích dohod, disponovala brigáda 24 čtyřnápravovými těžkými odpalovacími vozidly 9P120 a celkem 39 jednostupňovými balistickými raketami 9M76B na tuhé palivo. S doletem přibližně 900 kilometrů dokázaly tyto střely z palebných postavení na Libavé zasáhnout prakticky jakýkoliv cíl v celém západním Německu, v zemích Beneluxu, v severní Itálii i ve východní části Francie.
Točka Sever a bunkry Granit: Jak vypadala skrytá palebná postavení u Staré Vody
Samotné velitelství brigády, část personálu a týlové zabezpečení se usídlily v Jaselských kasárnách v Hranicích na Moravě. Skutečné operační zázemí a palebná postavení však sovětská armáda vybudovala v přísně uzavřeném prostoru Vojenského výcvikového prostoru Libavá. Terén Oderských vrchů s hustými smrkovými lesy, členitým reliéfem a minimálním osídlením po vysídlených německých obcích poskytoval ideální podmínky pro dokonalé maskování před západními špionážními družicemi.
Sovětští ženisté vybudovali v prostoru Libavé tři stálá polní palebná postavení, kterým se v armádní terminologii říkalo točky:
- Točka Sever: Nacházela se v severní části újezdu, nedaleko ruin vysídlené poutní obce Stará Voda, v zalesněném svahu u kóty Samoty.
- Točka Jih: Byla vybudována v jihozápadním sektoru poblíž křižovatky Zelený kříž u Přáslavic.
- Záložní postavení: Rozmístěno v lesním masivu směrem k Domašovu nad Bystřicí.
Každá točka byla dimenzována pro dvě palebné baterie, což představovalo šest těžkých odpalovacích zařízení. Zbývajících šest vozidel brigády zůstávalo v Hranicích na Moravě pro výcvikové účely a jako technická záloha. V lesích u Staré Vody vyrostly masivní montované železobetonové kryty typu Granit (unifikované obloukové úkryty z těžkých prefabrikovaných dílců USB). Tyto hangáry byly zvenčí zasypány silnou vrstvou zeminy, osázeny mladými stromky a jejich vjezdy kryly speciální vícevrstvé maskovací sítě, které pohlcovaly infračervené i radarové záření.
Uvnitř krytů stála odpalovací vozidla na masivních podvozcích MAZ-543V s raketami uloženými v temperovaných transportních kontejnerech. Odpalovací stanoviště udržovala nepřetržitou bojovou pohotovost číslo jedna. V případě povelu k odpalu stačilo vozidlům vyjet pouhých několik desítek metrů na předem zaměřené betonové plochy, hydraulicky vztyčit raketu do vertikální polohy, zadat souřadnice cíle do gyroskopického naváděcího systému a během deseti až patnácti minut provést odpal. Celý prostor toček byl obehnán několika pásmy ostnatého drátu, signálními stěnami a strážními věžemi se stálou stráží sovětských motostřelců. Českoslovenští vojáci ani velitelé z posádky Libavá neměli do těchto zón pod trestem vojenského soudu vůbec přístup.
Záhada jaderných hlavic: Proč byla klíčem technická základna PRTB u Kozlova
Po celá desetiletí se mezi veřejností i vojenskými historiky vedla debata, zda byly na Libavé fyzicky přítomny také samotné jaderné hlavice, nebo zda měly být v případě krize dovezeny letecky ze Sovětského svazu. Balistická raketa 9M76B byla totiž primárně konstruována pro nesení termonukleární bojové části 9N33 o ekvivalentu 300 až 500 kilotun trinitrotoluenu. Pro srovnání: puma svržená v roce 1945 na Hirošimu měla sílu přibližně 15 kilotun. Jediná raketa z Libavé tak disponovala ničivou silou rovnající se více než dvaceti hirošimským pumám.
Řada lidí si jaderné zbraně na našem území spojuje především s takzvanou Akcí Javor – trojicí tajných podzemních skladů vybudovaných v šedesátých letech u Míšova v Brdech (Javor 51), Bíliny (Javor 50) a Červeného Újezdu (Javor 52). Tyto sklady však byly určeny pro munici, kterou by Sověti v případě války předali jednotkám Československé lidové armády. Pro sovětskou 122. raketovou brigádu byl tento systém nepoužitelný: rakety Temp-S byly organickou součástí prvosledových úderných sil Sovětského svazu a jejich hlavice musely být v nepřetržité pohotovosti přímo u mateřské jednotky.
Klíčem k celé hádance se stal přísně utajovaný areál vybudovaný na jižním okraji vojenského újezdu u obce Kozlov. Zde byla dislokována samostatná Pohyblivá raketová technická základna (PRTB, vojenský útvar 1857). Jak prokázaly porevoluční výzkumy vojenského historika Martina Vaňourka a průzkumy fortifikačních expertů publikované ve studiích Ústavu pro studium totalitních režimů, areál u Kozlova o rozloze přes třicet hektarů nebyl běžným muničním skladem. V jeho nejstřeženější části vyrostly speciální zodolněné podzemní bunkry vybavené mohutnou vzduchotechnikou, filtračními stanicemi a hermetickými přechodovými komorami.
Jaderné hlavice z osmdesátých let byly mimořádně choulostivá inženýrská zařízení. Vyžadovaly nepřetržité udržování stabilní vnitřní teploty kolem 15 až 20 °C a přesně definovanou relativní vlhkost vzduchu, aby nedocházelo ke korozi roznětek, degradaci chemických trhavin v implozních čočkách nebo poškození citlivé řídicí elektroniky. Objekty v Kozlově měly vlastní autonomní dieselagregáty pro nepřetržité napájení klimatizace, masivní Faradayovy klece v armaturách chránící hlavice před elektromagnetickým impulzem a rozsáhlou soustavu vysokých bleskosvodů eliminujících riziko statického výboje. Speciální těžké přepravníky na podvozcích MAZ-543 s vytápěnými skříňovými nástavbami umožňovaly bezpečně převézt připravené hlavice z Kozlova k odpalovacím bateriím do Staré Vody během několika desítek minut. Všechny materiální i architektonické stopy jednoznačně dokládají, že jaderná munice pro rakety Temp-S na Libavé reálně byla.
Smlouva INF a únor 1988: Nečekaný odsun a první inspektoři z Pentagonu na Moravě
Působení 122. raketové brigády na moravské půdě nakonec netrvalo dlouho. Zlom přinesl nástup Michaila Gorbačova do čela Sovětského svazu a série odzbrojovacích summitů s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem. Vrcholem tohoto dialogu byl podpis historické Smlouvy o likvidaci raket středního a kratšího doletu (INF Treaty) 8. prosince 1987 ve Washingtonu. Dohoda nařídila oběma velmocem zničit všechny pozemní balistické i plochodrážní rakety s doletem od 500 do 5 500 kilometrů, což se vztahovalo jak na americké Pershingy II a Tomahawky, tak na sovětské systémy SS-20 a právě Temp-S.
Jako politické gesto dobré vůle a důkaz odhodlání dohodu plnit se sovětské velení rozhodlo stáhnout rakety Temp-S z Československa ještě předtím, než smlouva INF vstoupila v platnost. Odsun začal v tichosti ráno 25. února 1988 – symbolicky v den čtyřicátého výročí komunistického převratu. Z vojenského prostoru Libavá a kasáren v Hranicích vyrazily k železničním stanicím Město Libavá a Hranice na Moravě dlouhé kolony odpalovacích vozidel, přepravníků a těžké techniky. Během několika týdnů bylo všech 24 odpalovacích ramp a 39 raket naloženo na plošinové vagony a odvezeno zpět do SSSR, kde byly následně pod dohledem mezinárodních kontrol zničeny na polygonu Saryozek v Kazachstánu.
Nejpozoruhodnější kapitola celého příběhu se však odehrála v červenci 1988. Na základě verifikačních protokolů smlouvy INF dorazily do Československa americké inspekční skupiny z nově zřízené agentury OSIA (On-Site Inspection Agency). Dne 22. července 1988 vstoupili američtí vojenští důstojníci a specialisté na odzbrojení přímo do Jaselských kasáren v Hranicích na Moravě a do lesních bunkrů na Libavé. Byla to vůbec první oficiální návštěva amerických vojenských inspektorů na území socialistického Československa. Důstojníci z Pentagonu prošli vyprázdněné kryty Granit i technické zázemí a pomocí detektorů radiace a měřicích přístrojů na vlastní oči ověřili, že v lesích u Staré Vody nezůstala jediná raketa ani nosič.
Srovnání raketových systémů: Jak si Temp-S stál proti americkému Pershingu II
Abychom pochopili strategický význam sovětského komplexu na Libavé, je nutné zasadit jeho technické parametry do kontextu tehdejšího raketového soupeření. Následující tabulka srovnává systém 9K76B Temp-S s jeho hlavním protivníkem Pershing II a starším taktickým systémem Scud-B, který standardně využívaly armády Varšavské smlouvy:
| Parametr | 9K76B Temp-S (SS-12M) | MGM-31C Pershing II | 9K72 Elbrus (Scud-B) |
|---|---|---|---|
| Země původu a zavedení | SSSR (modernizace 1979) | USA (zavedení 1983) | SSSR (zavedení 1962) |
| Typ a pohon | Jednostupňová, tuhé palivo | Dvoustupňová, tuhé palivo | Jednostupňová, kapalné palivo |
| Maximální dosah | cca 900 km | cca 1 770 km | cca 300 km |
| Bojová hlavice | Termonukleární 9N33 (300–500 kt) | Jaderná W85 s proměnnou silou (5–50 kt) | Jaderná (10–100 kt) / konvenční HE |
| Naváděcí soustava | Autonomní setrvačná (inerciální) | Inerciální + aktivní radarový RADAG | Autonomní inerciální |
| Přesnost zásahu (CEP) | cca 370 až 400 metrů | cca 30 až 45 metrů | cca 450 až 900 metrů |
| Podvozek odpalovacího zařízení | Čtyřnápravový MAZ-543V (8×8) | Návěs tažený tahačem MAN (8×8) | Čtyřnápravový MAZ-543P (8×8) |
| Čas přípravy k odpalu | 12 až 15 minut z pohotovosti | cca 10 až 15 minut | cca 45 až 60 minut (plnění palivem) |
Srovnání jasně ukazuje odlišnou filozofii obou vojenských bloků v oblasti jaderných zbraní velmocí. Americký Pershing II představoval technologický klenot: byl schopen doletět až dvakrát dále a díky revolučnímu radarovému koncovému navádění RADAG dosahoval chirurgické přesnosti kolem čtyřiceti metrů. Američané proto nepotřebovali obří megatunové nálože, ale spoléhali na přesný zásah vysoce odolných podzemních velitelských bunkrů Varšavské smlouvy menší náloží.
Sovětský Temp-S byl naopak robustní kontradmirálskou zbraní. Jeho setrvačné navádění s mechanickými gyroskopy mělo v cílové vzdálenosti devíti set kilometrů rozptyl kolem čtyř set metrů. Sovětští konstruktéři tuto nepřesnost vědomě kompenzovali brutální silou: monstrózní půlmegatunová hlavice spolehlivě zničila rozsáhlé vojenské základny, letiště či přístavy i při dopadu několik set metrů od středu cíle. Tuhé palivo navíc umožňovalo okamžitou reakci bez zdlouhavého a nebezpečného plnění toxickým kapalným okysličovadlem, kterým trpěly starší Scudy.
Mementa v lesích Oderských vrchů: Co po sovětských raketách na Libavé zbylo dnes
Po odsunu raket Temp-S v roce 1988 zůstaly v Jaselských kasárnách i na Libavé další sovětské jednotky, především motostřelci a dělostřelci, u nichž sloužili vojáci v polních uniformách. Definitivní tečku za sovětskou přítomností udělal až odsun Střední skupiny vojsk v letech 1990 a 1991 pod vedením Michaela Kocába. Když sovětská armáda vojenský újezd Libavá vyklidila, převzala prostor zpět československá armáda.
Z kdysi nejpřísněji střežených zón se staly tiché vojenské relikty. Lesní stanoviště Točka Sever u Staré Vody dodnes nese nezaměnitelné stopy své minulosti. Mezi vzrostlými smrky a náletovými břízami lze stále najít mohutné oblouky bunkrů Granit s ocelovými výztužemi, betonové odpalovací rampy i rozsáhlé zářezy v terénu, které sloužily pro ukrytí doprovodných vozidel. Podobný osud potkal i areál PRTB u Kozlova: rozsáhlý komplex budov, autoparků a skladů postupně zchátral, kovové technologie byly demontovány a podzemní objekty z bezpečnostních důvodů zabezpečeny.
Část vojenského újezdu zůstává i dnes aktivním výcvikovým prostorem Armády České republiky, kde se cvičí čeští vojáci i spojenecké jednotky. Některá místa v okolí Staré Vody a Kozlova jsou však pro veřejnost výjimečně přístupná během každoroční květnové cykloturistické akce Bílý kámen. Pro tisíce cyklistů a pěších turistů, kteří v tento den projíždějí hlubokými lesy Oderských vrchů, jsou betonové ruiny v lesích tichým a mrazivým mementem. Připomínají éru, kdy malebná moravská krajina nebyla jen klidným přírodním koutem, ale jedním z nejnebezpečnějších odpalovacích postavení jaderné studené války.
