Když Československá televize na podzim roku 1988 poprvé vysílala jedenáctidílný seriál Chlapci a chlapi, usedaly k obrazovkám miliony diváků. Příběh party branců nastupujících k motostřeleckému pluku do Prachatic měl jediný hlavní cíl: vylepšit v očích veřejnosti pověst Československé lidové armády a ukázat základní vojenskou službu jako školu chlapáctví, spravedlivého velení a kamarádství. Skutečný život v kasárnách osmdesátých let byl však mnohem drsnější a svázanější než televizní scénář. Pět klíčových reálií vojny v ČSLA dnes působí na mladou generaci jako zpráva ze zcela jiného světa.
Natáčení seriálu Chlapci a chlapi probíhalo v roce 1987 pod přímou záštitou Ministerstva národní obrany a Hlavní politické správy ČSLA. Režisér Evžen Sokolovský a scénáristé Karel Štorkán s Jiřím Bednářem dostali jasný politický úkol. V druhé polovině osmdesátých let rapidně klesala prestiž armády, mladí muži se stále častěji snažili vyhnout odvodům přes modré knížky a pověsti o drsné šikaně za zdmi kasáren se šířily i přes cenzuru. Výsledkem byl seriál, který sice zachytil řadu autentických vnějších kulis, od ranních nástupů až po bojové manévry, ale vnitřní fungování armádního organismu zásadně uhladil.
Pro generaci, která dnes vyrůstá v éře profesionální armády a nezažila povinné odvody ani den bez chytrého telefonu v kapse, je tehdejší každodennost branců téměř nepředstavitelná. Co všechno patřilo k realitě služby v Československé lidové armádě, co seriál ukázal a co musel taktně zamlčet?
1. Dva roky odříznutí od světa: Opušťáky, péefka a hrozba Sabinova
Základním faktem, který si dnes málokdo uvědomuje, byla samotná délka odloučení. Podle tehdejšího branného zákona trvala základní vojenská služba pro většinu odvedenců plných 24 měsíců. Výjimku měli pouze vysokoškoláci, kteří absolvovali vojenskou katedru a sloužili jeden rok (v armádním slangu pejorativně označovaní jako „špagáti“ nebo „absíci“). Pro osmnáctileté kluky po vyučení nebo maturitě znamenal nástup do kasáren dvouleté vytržení z civilního života, přerušení vztahů i budování kariéry.
V osmdesátých letech neexistovaly žádné mobilní telefony ani internet. Veškeré spojení s domovem a rodinou se odehrávalo přes dopisy v obálkách označených razítkem vojenského útvaru, kterým se říkalo péefka (podle Poštovní přepravy ozbrojených sil). Pokud chtěl voják zavolat dívce nebo rodičům, musel vystát dlouhou frontu na jediný telefonní automat na rotě nebo v posádkovém městě, kde navíc hovory často odposlouchávala dozorčí služba.
Pohyb mimo kasárna byl přísně regulován. Získat vycházku nebo dokonce několikadenní dovolenku (legendární „opušťák“) bylo výsadou, kterou velitelé podmiňovali vzorným plněním úkolů a bezchybným úklidem. Voják, který opustil kasárna bez platného propustkového lístku, se dopustil trestného činu svévolného vzdálení. Pokud se nevrátil do 48 hodin, šlo již o zběhnutí, které nekompromisně řešila vojenská prokuratura a provinilci končili ve vojenské věznici, z nichž nejtvrdší pověst měl slovenský Sabinov.
2. Ranní dril a rituál rajónů: Drátěnka, pasta na parkety a komínky
Hned v prvních epizodách seriálu sledujeme Tomáše Soukupa a jeho spolubojovníky v takzvaném přijímači. Tento úvodní několikatýdenní výcvik sloužil k přetvoření civilistů v poslušné vojáky a zavedení přísného kasárenského řádu. Každý den začínal nemilosrdným budíčkem v šest hodin ráno, po kterém následovala ranní rozcvička. Běžnou praxí byl běh a cvičení na dvoře „do půl těla“ – tedy svlečení do půl těla bez ohledu na to, zda byl říjen, nebo mrzlo.
Naprostou noční můrou každého nováčka byly takzvané rajóny. Vojáci základní služby si veškeré úklidové práce na rotě museli provádět sami. Dřevěné podlahy na chodbách se drhly ocelovými drátěnkami namočenými v saponátu, následně se nanášela pasta na parkety a celá plocha se leštila pomocí těžkého ručního leštidla zvaného vazač nebo starou vlněnou dekou, na které nováček jezdil tam a zpět. Toalety, v kasárnách převážně řešené jako řada tureckých záchodů bez jakéhokoliv soukromí, se dezinfikovaly chloraminem a vytíraly do naprosté čistoty.
Stejně pedanticky se hodnotila lůžková úprava. Peřiny a deky na palandách musely být složeny do dokonale rovných hran, kterým se říkalo „komínky“. Velitelé a dozorčí rot běžně kontrolovali pravítkem, zda jsou rohy polštářů a deky přesně v jedné přímce. Pokud byla v lůžku byť jen drobná nerovnost, dozorčí celou postel jedním trhnutím rozházel na podlahu a voják musel stlát znovu.
3. Výstroj, která se dědila: Jehličí vz. 60, kanady a samopal vz. 58
Zatímco dnešní profesionální vojáci využívají moderní vrstvené funkční oděvy s membránami, branci v ČSLAfasovali uniformy, jejichž koncept pocházel z přelomu padesátých a šedesátých let. Základem polní výstroje byl stejnokroj vzor 60 s charakteristickým dešťovým maskovacím vzorem, kterému nikdo neřekl jinak než uniforma vz. 60 jehličí. Byl ušitý ze stoprocentní tuhé bavlny, která v létě hřála, v zimě chladila a při dešti nasákla desítky litrů vody, takže kabát vážil i několik kilogramů.
Na nohou vojáci nosili vysoké kožené boty – legendární kanady vz. 60. Nově nafasované boty z tvrdé hověziny byly pro nezvyklou nohu nástrojem mučení. Než se kůže přizpůsobila chodidlu, museli ji branci prošlápnout za cenu krvavých puchýřů. Běžnou součástí výbavy byly ještě v osmdesátých letech onuce (flanelové pruhy látky omotávané kolem nohou), které teprve postupně nahrazovaly hrubé vlněné ponožky. Každý večer se kanady musely čistit černým vojenským krémem a leštit kartáčem do zrcadlového lesku pro ranní prohlídku.
Osobní zbraní každého motostřelce byl samopal vzor 58 ráže 7,62×39 mm (konstrukčně šlo o útočnou pušku, i když československá terminologie trvala na označení samopal). Každý branec znal výrobní číslo své přidělené zbraně i v polospánku. Rozborku a sborku zbraně museli zvládat na čas i poslepu se zavázanýma očima. Po střelbách na střelnici následovaly nekonečné hodiny čištění pístu, závěru a hlavně pomocí koudelí a oleje Konkor, dokud bílý hadřík protažený hlavní nezůstal naprosto čistý.
4. Skrytá vláda kasáren: Bažanti, mazáci a supráci
Nejvýraznějším rozdílem mezi televizním vyprávěním a realitou byl systém takzvaného mazáctví. Seriál Chlapci a chlapi se sice fenoménu šikany dotkl prostřednictvím intrikujícího desátníka Hasmana nebo incidentu kolem vojína Ctibora (přezdívaného Kyslík), ale vykreslil jej jako selhání jednotlivců, které spravedlivý velitel roty kapitán Tůma rychle vyřeší. Realita popsaná v historických studiích Ústavu pro studium totalitních režimů byla podstatně temnější.
V kasárnách ČSLA fungovala neoficiální, ale naprosto rigidní kastovní hierarchie rozdělená podle odsloužených půlroků:
- Bažant (1. půlrok): Nováček bez jakýchkoliv práv. Dělal veškerou špinavou práci, drhnul rajóny, sloužil nejhorší noční stráže u techniky a musel plnit nesmyslné rozkazy starších ročníků.
- Holub (2. půlrok): Voják po absolvování přijímače. Měl o něco více klidu, ale stále musel ustupovat starším vojákům.
- Mazák (3. půlrok): Voják ve druhém roce služby. Disponoval řadou neoficiálních privilegií, neuklízel, mohl nosit povolené ústrojové odchylky (ohnutý štítek čepice, rozepnutý límec) a velel mladším.
- Suprák / Starý máz (4. půlrok): Voják několik měsíců před odchodem do civilu. Jeho hlavní náplní bylo stříhání krejčovského metru a čekání na „civil“.
Důstojníci a velitelé rot tento systém často tiše tolerovali, protože jim mazáci udržovali na pokojích pořádek a disciplínu bez nutnosti neustálé přítomnosti velení. V mnoha útvarech však mazáctví přerůstalo v brutální fyzické i psychické týrání, noční bití, vymáhání peněz či jídla a ponižující rituály, které vedly k těžkým zraněním, pokusům o sebevraždu a mimořádným událostem řešeným prokuraturou.
5. Politické školení mužstva a noční poplach: Plynová maska a V3S
Vojenský výcvik v ČSLA nebyl jen o taktice a střelbách, ale masivně také o ideologii. Každý týden probíhalo povinné Politické školení mužstva (PŠM). V takzvané Politicko-výchovné světnici (PVS) museli branci hodiny poslouchat výklad o imperialistické agresi paktu NATO, třídním boji a věčném přátelství se Sovětským svazem. Na každé rotě působil Zástupce velitele pro věci politické (ZVP) – obávaný politruk, který dohlížel na politickou spolehlivost mužstva, kontroloval nástěnky a četl hlášení o náladách mezi vojáky.
Fyzickou a psychickou odolnost prověřovaly nečekané bojové poplachy. Signál „V boj!“ mohl zaznít ve dvě hodiny ráno za třeskutého mrazu. Během několika minut musela celá rota vyskočit z postelí, obléci plnou polní výstroj, vyfasovat ze zbrojního skladu zbraně a munici a v plném běhu vyrazit do autoparku k vozidlům – ať už šlo o legendární třítunové nákladní automobily Praga V3S, kolové obrněné transportéry OT-64 SKOT nebo pásová bojová vozidla pěchoty BVP-1.
K tomu neodmyslitelně patřil nácvik ochrany proti zbraním hromadného ničení. Vojáci museli během vteřin nasadit ochrannou masku M-10 a obléci pogumovanou pláštěnku OPCH-70 (Ochranný plášť chemický). Běh v gumovém skafandru a těsné masce s filtrem, v níž se srážel pot a orosovala skla zorníků, patřil k nejvyčerpávajícím zážitkům, na které pamětníci vzpomínají dodnes.
Seriál Chlapci a chlapi zůstává pozoruhodným dobovým dokumentem pozdního socialismu. Ukázal techniku, uniformy a exteriéry prachatických kasáren, ale skutečný život statisíců československých mladíků byl o poznání tvrdší zkouškou trpělivosti, odolnosti a schopnosti přežít dva roky ve světě, kde jednotlivec neznamenal téměř nic a armádní soukolí všechno.
