Raketomety bývají postavené na nákladních autech, střílejí z desítek kilometrů a hned po salvě mizí. TOS-1 má pásový podvozek bojového tanku, váží přes pětačtyřicet tun a od cíle ho dělí jednotky kilometrů. Není to předimenzování. Je to jediné možné řešení jednoho problému.
Když se řekne raketomet, většina lidí si představí odpalovací zařízení na podvozku nákladního automobilu. Má to svou logiku. Systém vystřelí salvu z velké vzdálenosti, okamžitě změní postavení a odjede dřív, než se protivník stihne zaměřit. Pancíř k tomu nepotřebuje, protože se spoléhá na vzdálenost a na rychlost přesunu.
TOS-1 je postavený přesně opačně. Vznikl na podvozku tanku T-72, jehož věž nahradila otočná plošina s odpalovacími trubicemi. Osádku tvoří tři lidé, bojová hmotnost se pohybuje kolem 45 tun.
Otázka tedy zní, proč takový stroj vůbec vznikl v téhle podobě.
Krátký dostřel není vada, je to důsledek
Odpověď začíná u samotné rakety.
Systém používá neřízené rakety ráže 220 milimetrů, jejichž hlavice je objemná a těžká v poměru k celé střele. Prostor a hmotnost, které zabere hlavice, nemůže zabrat pohonná náplň. Čím větší náklad raketa nese, tím méně jí zbývá na to, aby ho dopravila daleko.
Výsledek je vidět v číslech. U původního provedení se dostřel uvádí kolem 3,5 kilometru, u pozdější verze zhruba šest kilometrů.
Proti běžným raketometům, které dostřelí desítky kilometrů, je to řádový rozdíl. A přesně ten rozdíl určuje všechno ostatní.
Nejlépe je ten kompromis vidět na pozdější úpravě. V roce 2020 byla představena nová raketa s dostřelem kolem deseti kilometrů, které se dosáhlo mimo jiné zmenšením a odlehčením hlavice. Vzrostl ale nejmenší možný dostřel, a to ze 400 na 1 600 metrů. Starší raketa se proto ponechala ve výzbroji pro boj na krátkou vzdálenost.
Jinými slovy, prodloužení dosahu se zaplatilo ztrátou schopnosti střílet nablízko. Jeden typ munice obojí nezvládne.
Proto tankový podvozek
Pokud musí systém k cíli na vzdálenost několika kilometrů, dostává se do prostoru, kde na něj dosáhne prakticky všechno, co protivník má.
Konstruktéři na to odpověděli jediným způsobem, který dává smysl. Dali stroji stejnou ochranu, jakou má bojový tank, protože se pohybuje tam, kde se pohybují tanky.
Odborné přehledy to popisují přímo. Velká hmotnost odpalovacího zařízení spolu s krátkým dostřelem raket si vynutily zvýšení úrovně pancéřování a použití podvozku tanku T-72.
Tahle logika se navíc přenesla i na zázemí. Vozidlo pro doplňování raket bylo původně postavené na podvozku terénního nákladního automobilu. Později vzniklo na podvozku téhož tanku, protože i ono se musí pohybovat v prostoru, kam běžný náklaďák nemá co dělat.
Pancéřuje se tedy nejen bojové vozidlo, ale celá obsluha systému. To je poměrně drahý způsob, jak dopravit munici na tři až šest kilometrů.
Proč ho neobsluhuje dělostřelectvo
Zvláštností, která hodně napoví, je zařazení v organizační struktuře.
TOS-1 nepatří k dělostřelectvu. Obsluhují ho jednotky určené k ochraně proti zbraním hromadného ničení, tedy chemické vojsko. Oficiální ruské označení systému navíc nezní raketomet, ale těžký plamenometný systém.
Není to formalita. Ukazuje to, z čeho systém vyrůstá. Nenavazuje na dělostřelecké raketomety, ale na plamenometné a zápalné prostředky, které v sovětské struktuře patřily právě chemickému vojsku.
Pojmenování tedy odpovídá roli, kterou systému přiřadilo jeho vlastní velení, i když popis neodpovídá tomu, jak zbraň vypadá.
Co dělá termobarická nálož jinak
Tady zůstanu na úrovni principu, protože podrobnosti do článku nepatří a pro pochopení nejsou potřeba.
Běžná trhavá munice působí hlavně tříštivými účinky a tlakovou vlnou, které vycházejí z jednoho bodu a rychle slábnou se vzdáleností. Za překážkou, v zákopu nebo uvnitř stavby je jejich účinek podstatně menší.
Termobarická nálož pracuje jinak. Účinná látka se nejprve rozptýlí do prostoru a teprve pak dojde k zážehu. Vzniká tlakové působení rozložené po ploše a v objemu, které se šíří i do míst, kam se střepiny nedostanou.
Právě z toho plyne role celého systému. Je určený proti zakopané pěchotě, opevněným postavením a stavbám, tedy proti cílům, kde běžná munice ztrácí účinnost. Salva několika desítek raket navíc pokryje poměrně velkou plochu během několika sekund.
Ze stejného důvodu je tahle kategorie zbraní předmětem dlouhodobé odborné i právní diskuse. To je ale samostatné téma, které se sem nevejde a zaslouží si vlastní text.
Kam se to posunulo
Poslední vývoj naznačuje, že konstruktéři sami došli k jinému závěru než v osmdesátých letech.
Novější systém téže kategorie je postavený na kolovém podvozku nákladního automobilu, tedy bez tankového pancéřování. Získal tím vyšší pohyblivost, snadnější přepravu a nižší cenu, a spoléhá na to, že nejlepší ochranou je nebýt na místě, kam protivník míří.
Je to tichá revize původní úvahy. Pancíř chránil stroj, který musel dojet blízko. Jakmile se podařilo prodloužit dostřel, přestal být pancíř tím nejlepším řešením a stal se hlavně zátěží.
TOS-1 tedy není přehnaná konstrukce ani projev síly. Je to stroj, jehož podoba vznikla z jediné vlastnosti jeho munice, a všechno ostatní, včetně pancíře, hmotnosti i zařazení k chemickému vojsku, z ní vyplývá. Podobnou logiku, kdy vlastnosti munice určují celou konstrukci, jsme popsali i u rozdílu mezi dělostřeleckou municí ráže 152 a 155 milimetrů.
