V roce 1946 zaznamenaly severské země přes dva tisíce hlášení o podivných objektech na obloze. Švédská armáda kvůli tomu prohledávala jezera a zakázala novinám psát některé údaje. Co si tehdy lidé mysleli, že vidí, vypovídá o tématu víc než samotná hlášení.
Dnes se hlášení o neidentifikovaných objektech automaticky spojují s představou mimozemské návštěvy. Tahle souvislost ale není samozřejmá a hlavně není původní. Vznikla až v létě 1947 v souvislosti s americkými událostmi a s obratem o létajících talířích.
Rok předtím proběhla ve Skandinávii vlna hlášení, která byla početně srovnatelná. A nikdo při ní o mimozemšťanech nemluvil.
Rok 1946, severská Evropa
První hlášení přišlo 26. února 1946 od finských pozorovatelů. Během následujících měsíců, zejména mezi květnem a prosincem, se jich nashromáždily zhruba dva tisíce.
Nejvíc jich připadá na 9. a 11. srpna. U zhruba dvou set případů byl zaznamenán i radarový odraz.
Objekty se popisovaly jako protáhlé, svítící, s ohonem nebo kouřovou stopou. Řada svědků uváděla, že objekt dopadl do jezera. Švédská armáda proto opakovaně uzavírala okolí těchto míst a jezera prohledávala.
Nejznámější případ se odehrál v červenci 1946 u jezera Kölmjärv, kde několik svědků popsalo let nízko nad hladinou a dopad bez výbuchu. Systematické hledání ale nenašlo nic.
Švédské úřady braly věc natolik vážně, že armáda vydala novinám pokyn, aby neuváděly přesná místa pozorování ani údaje o směru a rychlosti objektů. Zdůvodnění bylo prosté. Pokud někdo nad Švédskem něco zkouší, právě tyhle informace potřebuje k vyhodnocení zkoušek.
Proč všichni mysleli na rakety, ne na talíře
Tady je jádro článku.
V roce 1946 byla nejčerstvější technologickou zkušeností balistická raketa V-2. Právě skončila válka, ve které poprvé v dějinách dopadaly na města střely přilétající bez varování z velké výšky.
Vývojové středisko v Peenemünde leželo v sovětské zóně. Bylo veřejně známé, že vítězné mocnosti se přetahují o německé raketové odborníky, dokumentaci i hotové stroje. Předpoklad, že sovětská strana zkouší ukořistěnou techniku nad řídce osídleným severem, tedy nebyl nesmysl. Byl to nejpravděpodobnější výklad, jaký se v roce 1946 nabízel.
A přesně tohle je na celé věci poučné. Výklad neznámého jevu se odvíjí od poslední technologické zkušenosti, kterou společnost má.
O rok později, po sérii amerických pozorování v červnu 1947, se objevil obrat létající talíř a spolu s ním úplně jiný výkladový rámec. Hlášení se přitom svou povahou nezměnila. Změnil se slovník, kterým je lidé popisovali, a tím i představa, co za nimi stojí.
Stejný mechanismus je vidět i u pozdějších amerických hlášení, za kterými stály utajované letouny. Lidé popisovali, co viděli, a přiřazovali tomu vysvětlení podle toho, co považovali za možné.
Jak to vyšetřoval stát
Švédský generální štáb případ zpracovával systematicky a výsledky se dochovaly. Podle Švédského národního archivu vydal generální štáb 12. června 1946 rozkaz všem jednotkám hlásit pozorování a následně vznikla zvláštní komise pro vesmírné projektily se zástupci letectva, námořnictva, vojenské rozhlasové služby a výzkumného ústavu obrany.
Do konce listopadu 1946 bylo evidováno kolem tisíce hlášení. Z nich přibližně 225 bylo vyhodnoceno jako pozorování skutečných fyzických objektů, a všechna tato pozorování proběhla za denního světla.
Ohlášeno bylo také kolem sta dopadů. Přibližně třicet nalezených úlomků převzal a zkoumal švédský výzkumný ústav obrany. Výsledek byl střízlivý. Šlo o běžný koks, strusku a úlomky meteoritů, tedy o nic, co by ukazovalo na raketu jakéhokoli původu.
To je detail, který se v populárních převyprávěních často vynechává. Fyzické úlomky se skutečně našly a skutečně se rozebraly. Jen nevedly nikam. Podle Švédského národního archivu komise nakonec žádné udržitelné vysvětlení fenoménu předložit nedokázala a naposledy zasedala 12. prosince 1946.
Vyjádření, které stojí za přečtení
V říjnu 1946 vydal švédský generální štáb prohlášení, které je z dnešního pohledu pozoruhodné svou vyvážeností.
Uvedl v něm zhruba toto. Většina pozorování je neurčitá a je nutné k nim přistupovat velmi skepticky. V některých případech však jde o jasná pozorování, která nelze vysvětlit přírodním jevem, švédským letadlem ani obrazotvorností svědka. Přístroje včetně radaru něco zaznamenaly, ale nedaly žádné vodítko k povaze objektů.
Je to formulace, která nedělá ani jedno z toho, co se u tohohle tématu dělá běžně. Nezamítá vše jako nesmysl a zároveň nic nenaznačuje. Říká, kde končí doložené poznání, a dál nejde.
Takhle vypadá poctivé úřední „nevíme“. Je to podstatně vzácnější žánr než obě krajnosti.
Co pro jednotlivá vysvětlení mluví a co ne
Nejčastěji uváděným vysvětlením jsou meteory. Mluví pro ně načasování, protože vrcholy hlášení z 9. a 11. srpna padají do období srpnového meteorického roje.
Proti nim mluví to, že velká část hlášení se s obdobími rojů nepřekrývá a část svědků popisovala chování, které meteory nevykazují, tedy změny směru.
Verze o sovětských zkouškách byla vyšetřovateli na švédské, britské i americké straně nakonec odmítnuta. Dobovou americkou analýzu tématu zpracovalo i tehdejší ministerstvo války, jejíž zpráva je dnes dostupná mezi odtajněnými dokumenty americké vlády k tématu neidentifikovaných objektů.
Zbývá tedy stav, který u historických případů tohoto typu není výjimečný. Část hlášení má vysvětlení, část ho nemá, a po osmdesáti letech se na tom nejspíš nic nezmění.
Zajímavější než hádat řešení je ale to první zjištění. Když lidé v roce 1946 viděli na obloze něco, co neuměli zařadit, sáhli po nejnovější věci, kterou znali. Vysvětlení neznáma se nevymýšlí od nuly. Skládá se z toho, co už člověk zná.
