Sovětský těžký tank IS3 představoval na konci druhé světové války naprostý vrchol pancéřové ochrany. Jeho neobvyklé klínovité čelo a nízká litá věž vyvolaly u západních velitelů šok a odstartovaly novou etapu zbrojení.
Dne sedmého září 1945 projela po berlínské třídě Charlottenburger Chaussee před zraky ohromených západních generálů kolona padesáti dvou neznámých sovětských těžkých tanků. Přestože se do samotných bojů v Evropě zapojit nestihly, jejich přítomnost na spojenecké přehlídce vítězství způsobila v západních štábech okamžité zděšení. Nový sovětský tank IS3 byl nižší než většina běžných středních strojů, vezl mohutný kanon ráže sto dvacet dva milimetrů a jeho čelo tvořily ostře zkosené ocelové pláty svařené do ostrého klínu. Jak dokládají archivní záznamy ze zkoušek zachycené v odborné studii britského The Tank Museum i dobové vojenské dokumenty uložené v U.S. National Archives, tento jediný typ donutil západní velmoci k okamžitému a nákladnému vývoji zcela nových těžkých zbraní.
Geometrie štičího nosu: Jak skloněná ocel zlomila fyziku střel
Konstrukční tým pod vedením inženýrů Michaila Balžiho a Nikolaje Duchova v Čeljabinsku vycházel z důkladné analýzy zásahů z tankových bitev u Kurska a na Dněpru. Většina tehdejších tanků měla korbu s kolmými nebo jen mírně skloněnými stěnami. Sovětští inženýři se však rozhodli využít trigonometrii na maximum. Dva čelní pláty o tloušťce sto deset milimetrů svařili dohromady pod úhlem šedesát stupňů vertikálně i horizontálně. Vznikl tak charakteristický tvar šípu, který si u tankistů okamžitě vysloužil přezdívku štičí nos.
Tento tvar přinesl dvě zásadní výhody. Z přímého pohledu musel nepřátelský projektil překonat více než dvě stě milimetrů kalené oceli, což byla hodnota, kterou žádné německé protitankové dělo nedokázalo prorazit. Druhým faktorem byl extrémní úhel odrazu. Protiletadlové granáty i podkaliberní střely po šikmém povrchu sklouzávaly, aniž by dokázaly přenést svou kinetickou energii do materiálu. Podobný sklon pancíře znamenal konec éry hranatých německých monster z počátku války, jejichž limity potvrdil také historický rozbor technických potíží tanku Tiger.
Kanon ráže sto dvacet dva milimetrů a těsná litá skořápka
Dokonalou ochranu doplňovala nová věž. Namísto svařovaných plátů použili konstruktéři monolitický ocelový odlitek o síle až dvě stě padesát milimetrů, který připomínal obrácenou polévkovou misku. Polokulovitý tvar neměl žádné kolmé plošky a poskytoval maximální balistickou odolnost při zachování minimální čelní plochy. Z věže vyčnívala dlouhá hlaveň kanonu D25T s mohutnou úsťovou brzdou, která dokázala na dva kilometry rozdrtit jakýkoliv známý cíl těžkým pětadvacetikilovým granátem.
Extrémně nízká silueta s výškou pouhé dvě stě čtyřicet pět centimetrů si však vybrala svou daň v ergonomii. Vnitřní prostor pro čtyřčlennou posádku byl tak stísněný, že pohyb uvnitř věže hraničil s klaustrofobií. Kanon navíc používal těžké dělené střelivo, kde nabíječ musel do komory nejdříve ručně zasunout samotnou střelu a poté prachovou náplň v mosazné nábojce. V těsném prostoru věže to omezovalo rychlost střelby na pouhé dvě až tři rány za minutu, zatímco západní tanky zvládaly šest až osm výstřelů.
| Konstrukční parametr | IS3 Josif Stalin (SSSR) | Tiger I Ausf E (Německo) | M26 Pershing (USA) |
|---|---|---|---|
| Sklon a efektivní síla čela | sto deset milimetrů pod sklonem šedesát stupňů | sto dva milimetrů kolmý plát bez sklonu | sto dva milimetrů pod sklonem čtyřicet šest stupňů |
| Hlavní výzbroj a ráže | Kanon D25T ráže sto dvacet dva milimetrů | Kanon KwK 36 ráže osmdesát osm milimetrů | Kanon M3 ráže devadesát milimetrů |
| Celková výška stroje | dvě stě čtyřicet pět centimetrů | tři sta centimetrů | dvě stě sedmdesát osm centimetrů |
| Celková bojová hmotnost | čtyřicet šest tun | padesát sedm tun | čtyřicet dva tun |
Past natočeného úhlu a praskající svary v trupu
Bojové zkoušky však brzy odhalily také zásadní slabinu samotného štičího nosu. Klínovitý pancíř fungoval dokonale pouze za předpokladu, že tank mířil přímo k nepříteli. Pokud velitel tank natočil o třicet stupňů do strany, což byla osvědčená taktika u tanků s plochým čelem pro zvětšení sklonu, stalo se pravé opaku. Jeden z plátů štičího nosu se vůči dráze přilétající střely srovnal do téměř kolmého úhlu, čímž efektivní ochrana skokově klesla na pouhou polovinu.
Druhým vážným neduhem byla kvalita výroby na konci války. Extrémně tvrdá legovaná ocel byla náchylná k pnutí a vibrace dvanáctiválcového dieselového motoru V2 spolu s divokým zpětným rázem těžkého kanonu trhaly svary přímo pod nohama posádky. Sovětská armáda musela všechny vyrobené kusy stáhnout do továren v rámci nákladného programu modernizace, kde byly korby dodatečně zpevněny ocelovými výztuhami, aby se tanky v terénu doslova nerozpadaly.
Panika v NATO a zrození těžkých monster
Přes veškeré skryté potíže způsobil pohled na tanky IS3 v ruinách Berlína na Západě opravdový poplach. Britská armáda si uvědomila, že její tanky Centurion s dvacetiliberními děly nemají proti novému sovětskému obrovi šanci. Britové proto okamžitě zahájili vývoj masivního těžkého tanku Conqueror se stodvacetimilimetrovým kanonem a Američané spěšně postavili těžký tank M103 pro námořní pěchotu. Celé poválečné desetiletí se tak neslo ve snaze najít zbraň schopnou prorazit klínovité čelo sovětského stroje.
Tank IS3 se sice v Evropě do velké války nikdy nezapojil a jeho pozdější nasazení v arabských armádách během Šestidenní války v roce 1967 ukázalo limity pomalé střelby a nedostatečného chlazení motoru v poušti, ale jeho konstrukční odkaz přetrval. Polokulovitá litá věž a promyšlená geometrie skloněných plátů se staly základním DNA všech sovětských konstrukcí od T54 až po moderní stroje řady T72 a T90.
