Když v září 1939 vypukla druhá světová válka, britské armádní velení očekávalo, že se západní fronta rychle promění ve stejná rozbahněná bojiště jako v letech 1914 až 1918. Ministerstvo zásobování proto povolalo legendární veterány a průkopníky prvních tanků, kteří vytvořili výbor The Old Gang. Výsledkem jejich práce se stal kolosální tank TOG o hmotnosti přes 80 tun, schopný překonávat široké zákopy i protitankové příkopy. Než však stihly vyjet prototypy TOG I a TOG II, německý bleskový útok přes Francii ukázal, že nová válka patří manévru a rychlosti, nikoli těžkopádným ocelovým obrům z minulosti.
V prvních týdnech po vypuknutí druhé světové války panovala v londýnských štábech představa, že nový konflikt bude přesnou kopií toho předchozího. Vojenští plánovači předpokládali, že se britská a francouzská vojska zakopou podél belgických a francouzských hranic proti německé Siegfriedově linii. Krajina se měla opět proměnit v měsíční pláň zbrázděnou tisíci kráterů po těžkém dělostřelectvu, kilometry ostnatého drátu a hlubokými protitankovými příkopy, kde se běžná kolová i lehká pásová vozidla beznadějně utopí v hlubokém blátě.
Za této situace sáhlo britské Ministerstvo zásobování (Ministry of Supply) k zdánlivě neprůstřelnému řešení. Místo mladých teoretiků povolalo muže, kteří stáli u samotného zrodu tankových zbraní v roce 1915 a vyřešili patovou situaci zákopů ve Flandrech. Vznikl tak zvláštní výbor s oficiálním názvem Special Vehicle Development Committee. Jeho členové si však s typickým britským humorem říkali The Old Gang (Stará parta) – a z počátečních písmen tohoto neoficiálního názvu vzniklo i jméno tanku: TOG.
Výbor veteránů z Flander: Jak vzniklo sdružení The Old Gang
Složení výboru The Old Gang představovalo skutečnou elitu britského zbrojního inženýrství z doby první světové války. V čele stanul Sir Albert Gerald Stern, někdejší tajemník původního výboru pro pozemní lodě (Landship Committee) z roku 1915 a pozdější šéf odboru dodávek tanků. K němu se připojil Sir Eustace Tennyson d’Eyncourt, bývalý hlavní konstruktér královského námořnictva, který kdysi pomáhal prosadit pancéřová pásová vozidla u Winstona Churchilla.
Technické jádro týmu tvořily dvě legendární inženýrské osobnosti: Sir William Tritton, ředitel strojírenského závodu William Foster & Co. v Lincolnu, kde vznikl vůbec první funkční prototyp tanku Little Willie i slavný Mark I, a major Walter Gordon Wilson, geniální konstruktér planetových převodovek a řízení. Doplňoval je Sir Harry Ricardo, průkopník spalovacích motorů, jehož pohonné jednotky poháněly tanky Mark V, a generálmajor Sir Ernest Swinton, vojenský teoretik, který dal tanku jeho celosvětový název.
Zadání britského generálního štábu bylo jednoznačné a zcela poplatné zkušenostem z první světové války. Armáda požadovala těžký průlomový tank schopný překonat zákop široký minimálně 4,5 metru (15 stop), zdolat vertikální překážku o výšce přes dva metry a odolat přímým zásahům ze všech tehdy známých německých protitankových zbraní, především kanónů 3,7 cm Pak 36 a polního dělostřelectva. Konstruktéři staré gardy vzali zadání doslova. Vytvořili stroj, který byl dokonalou odpovědí na podmínky bitvy na Sommě – jenže se psal rok 1940.
Ocelové monstrum z Lincolnu: Diesel-elektrický pohon a obtočené pásy
První prototyp, označovaný jako TOG 1 (později retroaktivně TOG I), vznikl v dílnách společnosti William Foster & Co. v Lincolnu. Při pohledu na jeho siluetu bylo okamžitě zřejmé, z jaké školy jeho tvůrci vzešli. Trup byl mimořádně protáhlý a článkové pásy obepínaly celé boky korby v kosočtvercovém profilu přesně tak, jako tomu bylo u britských tanků Mark I až V. Po stranách byly navíc připraveny prolisy pro instalaci bočních střílen (sponsonů), které měly kulomety zametat nepřátelské pěší zákopy.
Koncepce výzbroje kombinovala francouzské a britské myšlenky té doby. V čelním skloněném pancíři korby byla lafetována 75mm polní houfnice určená k přímému ničení betonových bunkrů a polních pevnůstek. Na stropě trupu byla usazena převzatá věž z pěchotního tanku Matilda II nesoucí standardní britský 2liberní protitankový kanón ráže 40 mm spřažený s kulometem Besa. Celková hmotnost tohoto kolosu dosáhla monstrózních 64,5 tuny.
Nejradikálnější konstrukční inovací tanku TOG 1 byl způsob přenosu výkonu. Harry Ricardo a Walter Wilson věděli, že mechanická převodovka a spojka pro šedesátitunový kolos by byly neúnosně namáhané a těžko ovladatelné. Zvolili proto diesel-elektrickou soustavu. Vznětový dvanáctiválec Paxman-Ricardo 12TP o výkonu 600 koní (447 kW) poháněl dva mohutné elektrické generátory firmy English Electric. Ty dodávaly elektrický proud dvěma samostatným trakčním elektromotorům, z nichž každý poháněl jedno hnací kolo pásu. Řidič stroj neovládal pákami, nýbrž klasickým volantem, který plynule měnil napětí v generátorech a tím i otáčky levého či pravého elektromotoru.
Při zkouškách v říjnu 1940 se však projevila odvrácená tvář složité technologie. Masivní elektrická soustava trpěla extrémním přehříváním, kabely a odpory hořely a spolehlivost byla žalostná. Konstruktéři se pokusili problém vyřešit náhradou za hydraulický přenos výkonu (varianta TOG 1A), avšak ani hydraulika nedokázala obří hmotnost stroje uspokojivě zvládnout.
Šok jara 1940: Proč blesková válka pohřbila zákopové plány
Zatímco dělníci v Lincolnu dokončovali montáž prvního prototypu, na kontinentu se odehrála vojenská revoluce. V květnu 1940 zahájil Wehrmacht operaci Fall Gelb. Německé tankové sbory pod velením Guderiana a Rommela nezaútočily na opevněné linie čelně. Bleskovým manévrem projely zdánlivě neprostoupeným masivem Arden, překročily řeku Másu a v hlubokém týlu spojeneckých armád odřízly britský expediční sbor u Dunkerku.
Během několika týdnů se celá spojenecká doktrína zhroutila. Žádná zákopová fronta nevznikla. Bojiště druhé světové války se nestalo statickým bojem o metry rozbahněné země, nýbrž dynamickým střetnutím mechanizovaných svazů, kde rozhodovala operační rychlost, radiové spojení, logistická pružnost a schopnost rychlého přesunu po silnicích i železnicích. Podobně jako v případě dalších specializovaných monster té doby, jako byl o něco později vyvíjený americký supertěžký tank T28 se čtyřmi pásy určený k proražení Siegfriedovy linie, se i britský koncept ukázal jako zbraň pro bojiště, které přestalo existovat.
Pro tank kategorie TOG znamenala nová realita rozsudek smrti. Se svou maximální rychlostí pod 14 km/h by nedokázal držet krok s žádnou ustupující ani útočící kolonou. Na silnici i na otevřeném poli představoval deset metrů dlouhý a přes tři metry vysoký kolos snadný cíl pro německé střemhlavé bombardéry Junkers Ju 87 Stuka i polní baterie těžkého dělostřelectva.
TOG II a sedmnáctiliberní kanón: Pokus o záchranu obřího projektu
Přestože armáda po pádu Francie ztratila o zákopové průlomové tanky zájem, výbor The Old Gang v práci pokračoval. V březnu 1941 představil radikálně přepracovaný prototyp TOG 2 (TOG II). Konstruktéři upustili od kosočtvercového tvaru boků a snížili horní větev pásů pod úroveň trupu, což umožnilo odstranit zbytečné boční sponsony. Podvozek byl nově osazen torzními tyčemi, které nahradily zcela neodpružený systém původního návrhu.
Hmotnost nového tanku však vzrostla na neuvěřitelných 81,3 tuny. TOG 2 se tak stal vůbec nejtěžším dokončeným tankem v celé historii britského zbrojního průmyslu. Trup dosahoval délky 10,13 metru a pohon obstarával stejný diesel-elektrický systém jako u prvního typu, posílený o nové chladicí okruhy. Výkon 600 koní však při této zátěži znamenal žalostný měrný výkon pouhých 7,4 koně na tunu. Maximální rychlost na zpevněném povrchu činila ubohých 13,7 km/h (8,5 mph) a v terénu se pohybovala pod hranicí 8 km/h.
Přesto měl projekt TOG jeden mimořádně významný přínos pro britské zbrojení. V průběhu roku 1943 hledala britská armáda nosič pro nově vyvinutý špičkový protitankový kanón Ordnance QF 17-pounder ráže 76,2 mm. Tato zbraň dokázala prostřelit čelní pancíře německých tanků Tiger a Panther, avšak její masivní závěr a těžký zákluz se nevešly do věže žádného běžného britského tanku. TOG 2 se svou obrovskou šířkou a nosností posloužil jako ideální zkušební platforma. Firma Stothert & Pitt pro něj vyvinula mohutnou svařovanou věž (později upravenou pro tank Challenger A30), do níž byl sedmnáctiliberní kanón úspěšně zabudován pod označením TOG 2*.
Technické srovnání: TOG proti kosočtvercovému předku a válečné realitě
Následující tabulka porovnává parametry prototypů TOG s jejich přímým ideovým předchůdcem z první světové války a s reálným sériovým pěchotním tankem Churchill, který armáda nakonec poslala na bojiště:
| Technický parametr | Mark V (1918) | TOG 1 (1940) | TOG 2* (1943) | Churchill Mk III (1942) |
|---|---|---|---|---|
| Bojová hmotnost | cca 29 tun | 64,5 tuny | 81,3 tuny | 39,6 tuny |
| Celková délka trupu | 8,05 m | 10,13 m | 10,13 m | 7,44 m |
| Maximální pancíř | 14 mm (boky a čelo) | 75 mm | 76 mm trup / 114 mm věž | 102 mm (čelo korby) |
| Hlavní výzbroj | 2× 6liberní kanón (57 mm) | 75mm houfnice v trupu + 2-pdr | 17liberní kanón (76,2 mm) | 6liberní kanón QF 6-pdr (57 mm) |
| Pohonná jednotka | Ricardo benzinový 150 k | Paxman-Ricardo diesel 600 k | Paxman-Ricardo diesel 600 k | Bedford Twin-Six benzin 350 k |
| Typ převodovky | Wilsonova planetová (4 rychlosti) | Diesel-elektrická / hydraulická | Diesel-elektrická s regulací | Merritt-Brown regenerativní |
| Maximální rychlost | 7,5 km/h | 14,0 km/h | 13,7 km/h | 25,0 km/h |
| Překročivost zákopu | cca 4,5 m (s ližinami) | cca 4,5 m | cca 4,5 m | 3,8 m |
Srovnání jasně ukazuje konstrukční slepou uličku. TOG 2 vážil více než dvojnásobek toho co Churchill, měl stejné nebo slabší pancéřování a poloviční rychlost. Jeho jediná výhoda – schopnost překročit extrémně široký zákop – byla vykoupena astronomickými logistickými nároky.
Poučení pro vojenskou techniku: Když géniové vyřeší špatné zadání
V roce 1944 byl projekt TOG po vyčerpání všech pokusů o modernizaci definitivně zrušen. Důvody nebyly inženýrské, ale logistické a doktrinální. Osmdesátitunový tank představoval pro britskou armádu naprostou noční můru. Žádný standardní železniční vagon Royal Engineers nedokázal tank naložit tak, aby se vešel do britského průjezdného profilu tratí a tunelů – před každým transportem by musely být zdlouhavě demontovány pásy a boční pancíře. Žádný standardní pontonový ani polní ženijní most té doby neměl nosnost 80 tun. Pokud by TOG dorazil k řece bez masivního kamenného mostu, jeho postup by okamžitě skončil.
Spotřeba strategických surovin byla dalším faktorem. Množství ušlechtilé oceli, mědi pro elektrické generátory a trakční elektromotory i výrobní kapacity pro dieselové dvanáctiválce by postačily na produkci čtyř běžných tanků Cromwell nebo Churchill. Britská armáda nakonec pochopila, že budoucnost nepatří těžkopádným průlomovým pevnostem, ale univerzálním strojům s vyváženým poměrem ochrany, mobility a palebné síly – koncepci, kterou na sklonku války dokonale ztělesnil revoluční britský tank Centurion.
Příběh sdružení The Old Gang je jednou z nejvíce fascinujících kapitol v dějinách vojenské techniky. Stern, Tritton, Wilson, Ricardo a Swinton nebyli neschopní konstruktéři. Naopak, patřili k nejbrilantnějším mozkům své generace a jejich konstrukční práce byla řemeslně bezchybná. Problém nespočíval v tom, jak stroj postavili, ale v tom, co po nich vojáci požadovali. Dokázali dokonale vyřešit zadání, které armáda zformulovala na základě minulých zkušeností, avšak realita nového bojiště mezitím toto zadání odsunula do historie.
Jediný dochovaný prototyp TOG II neskončil po válce v tavicí peci. V roce 1951 byl předán do sbírek slavného Tankového muzea v Bovingtonu v hrabství Dorset. Dnes stojí mezi desítkami dalších legendárních pancéřovníků z celého světa jako monumentální připomínka doby, kdy britští inženýři zkonstruovali ocelového dinosaura pro válku, která se nikdy neodehrála.
