Britský Welbike byl skládací skútr určený ke shozu padákem v kontejneru. Měl zkrátit cestu po přistání, jenže v opravdu špatném terénu se počítalo také s tím, že voják ponese motorku. I na zádech.
Na fotografii vypadá jako něco, co někdo zapomněl dorůst. Malá kola, nízký rám a nad tím sedlo na tyči. Welbike ovšem nebyl dětská hračka v armádní barvě. Jeho hlavní konstrukční otázka zněla docela neautomobilově: vejde se do obalu, který můžeme shodit z letadla?
Nejdřív kontejner, potom pohodlí
Vznikl ve výzkumné stanici britské organizace pro zvláštní operace Special Operations Executive, zkráceně SOE, na panství Frythe ve Welwynu. Podle National Motor Museum v Beaulieu vyrobila birminghamská firma Excelsior během let 1942 a 1943 přibližně čtyři tisíce kusů. To už je na údajnou kuriozitu docela slušný vozový park.
Řídítka šla zasunout a sedlo snížit, aby se celý stroj vešel do shozového kontejneru. Muzeum jeho určení popisuje pro agenty nebo výsadkové jednotky. Smyslem nebyl pohodlný výlet. Motorka měla po dopadu dostat člověka dál, než kam by za stejnou dobu došel po svých.
NJR ZA / Wikimedia / CC BY-SA 3.0 / zmenšeno
Právě obal vysvětluje podivné proporce lépe než všechny vtipy o koloběžce s motorem. Konstruktéři neřešili jen to, co skútr uveze. Řešili také, co uveze a dopraví samotný skútr. Výsledkem byla motorka, kterou šlo nejdřív zabalit a teprve potom používat.
Když se cesta zkazí, nosičem se stává jezdec
Příruční zavazadlo to ale nebylo. Australian War Memorial u svého Welbiku Mark 2 uvádí hmotnost s palivem a olejem přibližně 36 kilogramů. Na fotografii vedle velké vojenské techniky může drobný skútr trochu mást.
Památník zároveň počítá s přenášením přes těžký terén, případně se zavěšením motorky na záda pomocí popruhů. To je chvíle, kdy se výhoda vlastního dopravního prostředku začne posuzovat dost osobně. Zvlášť když dopravní prostředek právě přepravujete vy.
Nick-D / Wikimedia / CC BY-SA 3.0 / zmenšeno
Výsadkářské dvoukolky se na Zbrojopisu objevily už v příběhu francouzské Vespy s kanónem. Welbike řešil jiný náklad: samotného jezdce. A podobně jako u britského Stenu dává jeho nezvyklý vzhled větší smysl, když se podíváme na konkrétní válečné zadání.
Jedenáct sekund zní krásně. Stopky ale mají háček
International Spy Museum píše o rozložení a vyjetí během jedenácti sekund. Australský památník oproti tomu uvádí, že nacvičené otevření kontejneru, rozložení a nastartování mohlo zabrat méně než minutu.
To není poctivý základ pro závod dvou údajů. Popisy nezaručují stejný výchozí stav ani shodné podmínky a neposkytují společný zkušební protokol. Bez něj z jedenácti sekund nelze udělat univerzální čas pro každého vojáka po každém seskoku. Tak přesné číslo se dobře pamatuje, ale samo ještě není celým příběhem.
Ten má nakonec mnohem civilnější tečku. Australský památník připisuje svému kusu pravděpodobnou službu u dílenské jednotky na Morotai, kde se na něm jezdilo pro poštu. Jistý životopis to není, půvabná představa ano: zařízení pro zvláštní operace, běžný provoz pro dopisy.
A ještě jeden muzejní háček: australský exemplář má poválečně svařená řídítka a náhradní sedlo. Dnešní stav exponátu tedy nelze automaticky zaměnit za původní skládací konstrukci. Při prohlídce se vyplatí číst i cedulku, nejen obdivovat špionský dopravní park.
Fotografické názvy: náhled „Welbike, Musée de l’Armée“; snímek z Johannesburgu „Image-South Africa-Johannesburg Military Museum002“; australský snímek „Welbike at the Treloar Technology Centry September 2012“. Fotografie jsou použity bez obsahových úprav a ořezu, pouze se změnou velikosti. Autoři, zdroje a přesné licence jsou uvedeny u snímků.
