Moderní pilotované stíhačky představují technologické klenoty, jejich astronomická cena a náročný výcvik pilotů však armádám svazují ruce. V opotřebovávacím konfliktu si žádné letectvo nemůže dovolit posílat stroje za miliardy korun přímo do chřtánu protiletecké obrany. Řešením se stávají autonomní bezpilotní letouny označované jako loajální křídla, které doprovázejí pilotovaný letoun a plní jeho pokyny. Algoritmy umělé inteligence dnes zvládají nejen udržet formaci a sledovat prostor, ale také samostatně plánovat manévry ve zlomcích sekundy.
Když armádní plánovači počítají náklady na budoucí vzdušný boj, narážejí na neúprosnou matematickou zeď. Vývoj a nákup stíhacích letounů páté a nastupující šesté generace stojí stovky milionů dolarů za jediný kus. K tomu je nutné připočítat roky výcviku špičkového pilota, jehož ztráta v boji znamená nenahraditelnou ránu. Pokud by se takové stroje měly probíjet hustou sítí moderní protiletecké obrany, velitelé by čelili riziku, že během několika dnů přijdou o podstatnou část vzdušných sil. Vojenští stratégové proto začali hledat způsob, jak vrátit do vzdušného prostoru početní převahu a zároveň zachovat vysokou technologickou úroveň.
Odpovědí na tuto krizi dostupnosti je koncept Collaborative Combat Aircraft, pro který se vžil výstižný český pojem loajální křídlo. Nejde o běžné průzkumné drony ovládané operátorem na dálku přes satelitní spojení. Jde o plnohodnotné proudové stroje s vlastnostmi stealth, které létají po boku pilotovaných stíhaček jako jejich digitální parťáci. Hlavní myšlenkou je rozdělení úkolů. Člověk v kabině zůstává velitelem mise a určuje strategické cíle, zatímco bezpilotní stroje létají v nebezpečném prostoru před ním, nesou dodatečné radary, ruší nepřátelskou komunikaci nebo provádějí první útoky.
Valkyrie jako předvoj z laboratoří AFRL
Jedním z nejvýraznějších průkopníků této nové doktríny je americký experimentální letoun Kratos XQ-58 Valkyrie. Tento stroj vznikl v rámci výzkumného programu nízkonákladových nahraditelných letadel, který vedly výzkumné laboratoře amerického letectva AFRL. Konstrukce Valkyrie je od počátku podřízená tomu, aby stroj stál zlomek ceny běžné stíhačky. Využívá komerčně dostupné motory, zjednodušené výrobní postupy a lichoběžníkový trup s integrovaným sáním na horní straně, který snižuje radarový odraz. Letoun nepotřebuje klasickou vzletovou dráhu, startuje pomocí pomocných raketových motorů z přepravního kontejneru a přistává na padáku. Podobně modulární a flexibilní přístup se uplatňuje také u dalších projektů, jak ukazuje bezpilotní doprovod stíhaček Talon Blue.
Zásadní zlom nastal v červenci 2023 na floridské letecké základně Eglin. Výzkumníci z AFRL tam uskutečnili tříhodinový zkušební let, při kterém Valkyrii plně ovládaly algoritmy umělé inteligence vyvinuté v programech Skyborg a Autonomous Air Combat Operations. Software nestál na předem nalinkovaných pravidlech, která by inženýři ručně napsali řádek po řádku. Řídicí agenti se učili létat v počítačových simulacích pomocí posilovaného učení, kde absolvovali miliony hodin virtuálních soubojů a manévrů. Teprve po zvládnutí simulací nahráli inženýři natrénované neuronové sítě do palubního počítače skutečného proudového stroje. Algoritmy během reálného letu bezpečně vyřešily všechny letové úkoly a prokázaly, že strojové učení zvládá dynamiku skutečného letu bez zásahu člověka.
Australský Ghost Bat a výměnný nos pro každou misi
Zatímco Američané sázejí na menší nahraditelnou platformu, v Austrálii se zrodil projekt, který velikostí a výkony přímo konkuruje lehkým stíhačkám. Letoun Boeing MQ-28 Ghost Bat představuje historický milník, jde o první vojenský bojový stroj vyvinutý a postavený na australské půdě po více než padesáti letech. Královské australské letectvo ho navrhlo jako doprovodný stroj pro své stíhačky F-35A Lightning II a víceúčelové letouny F/A-18F Super Hornet. Ghost Bat dosahuje délky téměř dvanáct metrů a jeho dolet přesahuje 3 700 kilometrů, což mu umožňuje držet krok s pilotovanými stroji i při dálkových přeletech nad Tichým oceánem.
Nejpozoruhodnějším konstrukčním prvkem letounu MQ-28 je jeho modulární příď. Celá přední část trupu o délce přes dva a půl metru se dá během několika desítek minut odpojit a vyměnit za jinou konfiguraci. Technici na zemi mohou podle potřeb mise nasadit nos s výkonným přehledovým radarem, modul pro pokročilý elektronický boj a rušení, nebo optoelektronická čidla pro pasivní vyhledávání cílů. Pilot vedoucí stíhačky tak má k dispozici létající senzorickou platformu, která vysílá radarové paprsky daleko před vlastní formací. Odhalení nepřátelského radaru riskuje pouze bezpilotní stroj, zatímco pilotovaný letoun zůstává v pasivním režimu skrytý před protivníkem. Stejně jako u moderních senzorických letounů, které sledují prostor pomocí konformních fázovaných antén bez otočného talíře, rozhoduje i zde rychlost zpracování a sdílení dat v celé síti.
Evropský pokus a kognitivní zátěž pilota
Vývoj autonomních bojových křídel není výsadou pouze Spojených států a tichomořských spojenců. Evropské státy získaly cenné zkušenosti díky mezinárodnímu projektu Dassault nEUROn, který vedla Francie ve spolupráci se Švédskem, Itálií, Španělskem, Švýcarskem a Řeckem. Tento technologický demonstrátor ve tvaru létajícího křídla poprvé vzlétl již v prosinci 2012 na francouzské základně Istres. V následujících letech úspěšně ověřil plně autonomní let v těsné formaci s pilotovanými stíhačkami Rafale a jako první bezpilotní stealth stroj v Evropě provedl automatický shoz přesně naváděné pumy ze vnitřní pumovnice.
Právě spolupráce člověka a stroje, v odborné terminologii označovaná zkratkou MUM-T, však přináší největší psychologickou a taktickou výzvu. Pokud by pilot stíhačky musel ovládat doprovodný dron pomocí joysticku nebo složitého přepínání obrazovek, okamžitě by ztratil přehled o vlastním letu. Kognitivní kapacita lidského mozku v přetížení devíti G je přísně omezená. Umělá inteligence na palubě loajálního křídla proto musí fungovat s vysokou mírou autonomie. Pilot nezadává jednotlivé pohyby kormidel, ale určuje celkový taktický záměr. Vydá například pokyn k průzkumu nepřátelské základny a systém sám spočítá optimální trasu, vyhne se známým radarovým hrozbám a vrátí se s hotovou mapou cílů.
Ztráta spojení a etické hranice stroje
Nejcitlivější otázka celého konceptu se týká samotného použití zbraní. Válečný prostor je plný masivního elektronického rušení. Spoléhat na to, že mezi stíhačkou a dronem bude nepřetržitě fungovat rychlé datové spojení, je v reálném boji naivní. Pokud nepřítel radiové linky zaruší, loajální křídlo se ocitne v naprosté informační izolaci. V takovém okamžiku musí palubní počítač převzít plnou kontrolu, udržet kurz a vyhodnotit, zda pokračovat v letu, nebo se vrátit.
Západní vojenské doktríny, včetně směrnice amerického ministerstva obrany číslo 3000.09, striktně vyžadují zachování lidského úsudku při rozhodování o použití smrtící síly. Autonomní křídlo sice může cíl samostatně vyhledat, sledovat a zaměřit zbraňové systémy, konečné stisknutí spouště však musí schválit lidský velitel předem nebo na dálku. Rychlost moderních nadzvukových a hypersonických střel však tento princip vystavuje obrovskému tlaku. Ve chvíli, kdy o přežití stroje rozhodují milisekundy, představuje čekání na lidskou reakci nejslabší článek řetězu. Robotičtí parťáci tak mění nejen taktiku letectva, ale nutí vojenské stratégy nově definovat hranice důvěry mezi člověkem a algoritmem.
