Když západní rozvědka na snímcích z Kaspického moře poprvé uviděla obrovský stroj s krátkými křídly, nedokázala určit, co to je. Přezdívku Kaspické monstrum si tehdy vysloužil hlavně proto, že se nevešel do žádné známé kategorie. Ten problém se zařazením ale nebyl jen americký.
Ekranoplán je stroj, který se pohybuje několik metrů nad vodní hladinou a využívá přitom jev zvaný přízemní efekt.
Podstata je jednoduchá. Když se křídlo přiblíží k pevnému povrchu, vzduch pod ním nemá kam unikat a stlačuje se. Vztlak roste a odpor klesá.
Stroj tedy může nést náklad odpovídající lodi a pohybovat se rychlostí blížící se letounu, a spotřebuje přitom méně, než kdyby skutečně letěl. Za tím vším stál Rostislav Alexejev, konstruktér, který se předtím proslavil rychlými plavidly na nosných křídlech.
Ani loď, ani letoun
Nejzajímavější na celém programu není velikost stroje, ale to, že si s ním nevěděla rady žádná ze zavedených kategorií.
Technicky šlo o letoun. Přesto ho dostalo na starost námořnictvo a v dokumentaci byl veden jako námořní plavidlo.
Nejde o kuriozitu. Ze zařazení totiž vyplývá všechno ostatní. Jaké předpisy pro stroj platí, kdo ho smí řídit a jaký výcvik musí mít, podle jakých pravidel se udržuje, kdo za něj odpovídá a do jakého rozpočtu patří.
U stroje, který se pohybuje nad vodou, ale chová se podle zákonů letu, nesedí ani jedna sada pravidel. Námořní předpisy nepočítají s tím, že plavidlo ztratí kontakt s hladinou. Letecké předpisy nepočítají s tím, že letoun poletí trvale několik metrů nad překážkami.
Stejný problém měla i druhá strana. Západní analytici zpočátku nevěděli, zda jde o vznášedlo, hydroplán, nebo něco jiného, a teprve postupně pochopili, že jde o samostatnou kategorii.
První let stroje označovaného KM se uskutečnil 16. října 1966. Po celou dobu své existence šlo o nejtěžší létající stroj světa, a to až do konce osmdesátých let.
Výhoda a omezení jsou tatáž vlastnost
Přízemní efekt funguje jen velmi blízko povrchu. Čím výš stroj stoupne, tím rychleji výhoda mizí.
Z toho plyne omezení, které se nedá obejít konstrukcí. Ekranoplán nemůže vystoupat nad nepřízeň počasí ani nad vlny. Musí se pohybovat v té několikametrové vrstvě, kde efekt vzniká, a přesně v téhle vrstvě se odehrává i vlnění.
Praktickým důsledkem je závislost na stavu moře.
Přidává se k tomu ještě jedna věc. Konstrukce má na koncích křídel svislé plochy směřující dolů, které efekt zesilují. Ty se ale mohou dotknout hladiny. Dotyk prudce zvýší odpor, může poškodit konstrukci a narušit stabilitu. Konstrukce křídla proto musí být těžší, než by u letounu bylo nutné, aby vydržela zatížení od vody. Patentová literatura k podobným koncovým deskám popisuje přesně tenhle rozpor: dost silná konstrukce, aby vydržela boční síly od vody, zároveň znamená tak vysoký odpor, že se tím původní přínos desek ztrácí.
Takže stroj, jehož smyslem bylo dopravit velký náklad rychle a úsporně, byl použitelný hlavně na vnitrozemských mořích s klidnou hladinou. Na otevřeném oceánu, kde by dávalo největší smysl přepravovat rychle a daleko, použitelný nebyl.
Dvě havárie a jeden konstruktér
Program provázely nehody, které ukazují, jak úzký byl provozní prostor.
V roce 1975 se při zkoušce menšího stroje oddělil motor. V roce 1980 pak přišel konec původního KM. Pilot při zatáčce špatně odhadl výšku nad hladinou, konec křídla se dotkl vody a stroj byl poškozen natolik, že se od oprav upustilo.
Následující postup hodně vypovídá o poměrech. Stroj zůstal plavat na hladině a asi po týdnu se potopil. K vyzvednutí byl příliš těžký, takže leží na dně dodnes. Druhý kus se nikdy nepostavil.
Ve stejném roce zemřel i Rostislav Alexejev.
Jeden hotový kus a třicet let u mola
Z navazující třídy Lun byl dokončen jediný stroj, označený MD-160. Do služby vstoupil v roce 1987 a nesl na hřbetě šest kontejnerů s protilodními střelami. Jeho úkolem bylo dostat se rychle a nízko k svazu nepřátelských lodí.
Po rozpadu Sovětského svazu byl stroj v druhé polovině devadesátých let vyřazen a zůstal odstavený na námořní základně v Kaspijsku. Následovaly více než tři desítky let chátrání.
V roce 2020 byl přemístěn po moři do Derbentu, kde má být vystavený. Podle dobových zpráv tažení remorkérem z Kaspijsku trvalo 14 hodin. Samotné vytažení na břeh se ale nepovedlo podle plánu. Stroj uvázl kus před cílem a několik měsíců ležel v příboji, než se ho podařilo dostat úplně na břeh. Podle novějších zpráv probíhají práce na jeho obnově jako muzejního exponátu.
Menší stroj téže rodiny je k vidění v námořním muzeu v Moskvě.
Proč se k tomu svět přesto vrací
Fyzika přízemního efektu nikdy přestat fungovat nemohla. Neselhal princip, selhal jeho průnik s institucemi, s otevřeným mořem a nakonec i se státem, který program platil.
Proto se dnes objevují nové projekty menších strojů téhož typu, převážně pro civilní dopravu na kratší vzdálenosti mezi ostrovy a pobřežími, tedy přesně tam, kde je hladina klidná a kde je vzdálenost dost krátká na to, aby počasí bylo předvídatelné.
Kaspické monstrum tedy nebylo omylem. Bylo to řešení, které si vyžádalo vlastní kategorii, vlastní předpisy a vlastní provozní prostředí, a nic z toho nikdy nedostalo. Podobný osud, kdy funkční technologii chybělo místo, kde by dávala smysl, potkal i tank Maus a v jiné podobě i elektromagnetické dělo.
