Ráno 25. května 1953 otřásla nevadskou pouští exploze, jakou svět do té doby neviděl a od té doby už nikdy nespatřil. Americká armáda v rámci testu Grable poprvé a naposledy v dějinách vystřelila skutečnou jadernou bombu z klasického dělostřeleckého kanónu. Osmdesátitunové monstrum M65, přezdívané Atomic Annie, poslalo na vzdálenost deseti kilometrů granát se silou hirošimské pumy. Zbraň, kterou musely po silnicích přepravovat dva gigantické tahače současně, měla v počátcích studené války zastavit sovětské tanky v Evropě. Přestože šlo o technický triumf přesného strojírenství, atomové dělostřelectvo této velikosti se rychle ukázalo jako gigantická slepá ulička.
Hirošima zmenšená do dělostřeleckého granátu
Když v srpnu 1949 odpálil Sovětský svaz svou první atomovou pumu, ocitlo se velení amerických pozemních sil v hluboké nejistotě. Strategické bombardéry letectva sice dokázaly zasáhnout sovětská města, v případě masivní pozemní invaze do západní Evropy však bylo letectvo závislé na rozmary počasí a stíhací ochraně protivníka. Pozemní armáda požadovala vlastní jadernou zbraň: vysoce přesnou, okamžitě použitelnou za jakéhokoliv počasí a pod přímým velením dělostřeleckých důstojníků.
Úkol zkonstruovat atomový granát byl svěřen vědcům v laboratořích Los Alamos. Největší výzvou bylo zmenšení jaderného mechanismu do štíhlého těla dělostřeleckého náboje, který by navíc musel vydržet brutální přetížení při výstřelu – více než 2 000 G v okamžiku zážehu střelného prachu. Inženýři zvolili osvědčený „dělový princip“ (gun-type), podobně jako u bomby Little Boy svržené na Hirošimu.
Výsledkem byl těžký dělostřelecký granát W9 (později T124) ráže 280 mm (11 palců). Náboj měřil na délku 138 centimetrů a vážil 364 kilogramů. Uvnitř se nacházelo 50 kilogramů vysoce obohaceného uranu-235. Při dopadu vystřelil vnitřní prachový náboj uranový prstenec na uranový trn, čímž vznikla nadkritická masa a došlo k řetězové jaderné reakci s plánovanou silou 15 kilotun TNT.
Monstrum Atomic Annie: 83 tun a dva řidiči propojení telefonem
Zkonstruovat hlaveň, která by takto masivní jaderný projektil dokázala bezpečně a přesně vystřelit, dostal za úkol armádní arzenál Watertown v Massachusetts pod vedením inženýra Roberta Schwarze. Konstruktéři se inspirovali kořistním německým železničním kanónem Krupp K5 ráže 280 mm, kterému američtí vojáci za bojů v Itálii přezdívali „Anzio Annie“. Odtud také vznikla slavná přezdívka nového amerického kanónu: Atomic Annie.
Samotné dělo M65 bylo kolosem nevídaných parametrů:
- Celková hmotnost: 83,3 tuny (včetně obou přepravních tahačů).
- Rozměry hlavně: Délka 12 metrů, kalibr 280 mm, hmotnost samotné hlavně s lafetou přes 47 tun.
- Unikátní přeprava: Dělo nemělo vlastní pohon. Bylo zavěšeno mezi dvěma třínápravovými tahači Kenworth (přední tahač M249 a zadní M250), z nichž každý disponoval motorem o výkonu 375 koní. Celá souprava měřila téměř 26 metrů.
- Zadní řidič hlavou vzad: Zadní tahač měl kabinu otočenou proti směru jízdy. Zadní řidič musel aktivně natáčet zadní nápravy, aby souprava dokázala projet zatáčkami, a s předním řidičem byl nepřetržitě spojen pomocí interkomu.
Navzdory své obrovské hmotnosti bylo dělo až překvapivě mobilní v palebném postavení. Díky výkonné hydraulice trvalo spuštění kanónu na kruhovou ocelovou točnu pouhých 12 minut. Tahače se odpojily a dělo se mohlo na své točně otáčet v plném rozsahu 360 stupňů.
Test Grable: 19 sekund letu a patnáct kilotun zkázy
K historickému okamžiku došlo 25. května 1953 přesně v 8:30 ráno na nevadské zkušební střelnici Frenchman Flat v rámci jaderné série Upshot-Knothole, jak podrobně dokumentuje odtajněná zpráva amerického ministerstva energetiky o testu Grable. Test nesl kódové označení Grable (podle fonetického písmene G pro „Gun“). Šlo o mimořádně sledovanou událost – na tribuně seděl nově jmenovaný ministr obrany Charles Wilson, předseda Sboru náčelníků štábů Arthur Radford a stovky vysoce postavených důstojníků a kongresmanů. V zákopech necelých 4,5 kilometru od předpokládaného epicentra se tísnily tisíce vojáků, kteří měli v praxi zažít jaderný úder na bojišti.
Po odpočtu zazněl ohlušující výstřel. Z ústí hlavně vytryskl obrovský sloup plamene a kouře, který zvedl tuny pouštního prachu. Granát W9 opustil hlaveň rychlostí 760 metrů za sekundu. Letěl po vysoké balistické křivce přesně 19 sekund a překonal vzdálenost rovných 10 000 metrů.
Přesně podle plánu zapracoval časový zapalovač: ve výšce 160 metrů nad pouští došlo k iniciaci jaderné nálože. Vteřinu po záblesku vznikla gigantická ohnivá koule o průměru několika set metrů. Následná tlaková vlna doslova rozmetala cvičné cíle rozmístěné v poušti – desítky nákladních automobilů, ocelové mostní konstrukce i testovací železobetonové kryty. Atomový hřib vystoupal do výšky přes deset kilometrů. Odchylka výbuchu od plánovaného středu cíle činila pouhých 30 metrů, což byl pro dělostřelectvo nevídaný úspěch.
Služba v Evropě a noční můra na německých silnicích
Po úspěšném testu objednala armáda sériovou výrobu dvaceti kusů děla M65, přičemž cena jednoho kompletu dosahovala astronomických 800 000 tehdejších dolarů. Šestnáct z nich bylo okamžitě odesláno do západního Německa k 868. praporu polního dělostřelectva, aby kryly strategické koridory proti sovětským vojskům. Čtyři zbývající kusy byly rozmístěny v Jižní Koreji.
Podle technických a taktických analýz vojenského portálu GlobalSecurity.org věnovaných kanónu M65 se v evropské praxi rychle ukázalo, že provozování takto monstrózní techniky je logistickou noční můrou. Třiaosmdesátitunové kolosy překračovaly nosnost většiny západoevropských mostů. V úzkých uličkách bavorských a hesenských městeček soupravy běžně uvízly v ostrých pravoúhlých zatáčkách, což vyžadovalo složité manévrování obou tahačů. Během cvičení se stávalo, že děla zablokovala celou silniční síť.
Navíc v případě skutečného vypuknutí třetí světové války a střetu s vojsky Varšavské smlouvy, která budovala vlastní přísně tajné sítě jaderných základen, by byla tato neohrabaná děla okamžitým terčem nepřátelského letectva a diverzních jednotek Spetsnaz ještě dříve, než by stihla zaujmout palebné postavení.
Proč se z atomového děla stal muzeální exponát
Zánik konceptu supertěžkého atomového děla nepřišel kvůli jeho konstrukční chybě, ale v důsledku bleskového technologického pokroku v jiných oblastech. Během pouhých několika let nastaly dva zásadní průlomy:
- Nástup taktických raket: Neřízené taktické rakety MGR-1 Honest John nabídly dvojnásobný dostřel (přes 25 km), byly podstatně lehčí, levnější a nevyžadovaly složitou mechanickou údržbu obřích dělostřeleckých hlavní.
- Radikální miniaturizace jaderných náloží: Jaderní fyzici dokázali zmenšit atomovou nálož z původních 280 mm na standardní kalibry. Vznikl jaderný granát W48 ráže 155 mm a W33 pro ráži 203 mm, které vycházely ze standardních dělostřeleckých ráží 155 mm a 203 mm a bylo je možné vystřelit z běžných a vysoce mobilních samohybných houfnic M109 a M110. Podobný vývoj vedl i ke vzniku ultralehkých zbraní, jako bylo pěchotní bezzákluzové jaderné dělo Davy Crockett.
Už v roce 1963, pouhých deset let po slavném testu Grable, armáda všechna děla M65 potichu vyřadila z aktivní služby. Zbraň, která měla definovat dělostřelectvo atomového věku, se stala slepou větví vývoje. Historický kanón číslo 9 – původní Atomic Annie, která 25. května 1953 v Nevadě vystřelila – je dnes detailně zdokumentován v historickém přehledu dochovaných kanónů M65 Atomic Cannon a stojí v poklidném venkovním parku polního dělostřeleckého muzea ve Fort Sill v Oklahomě jako tichý pomník doby, kdy lidstvo věřilo, že jadernou apokalypsu lze ukočírovat dělostřeleckou lžící.
