Na první pohled si lidé československý samopal vzor 58 často pletou se sovětským kalašnikovem AK-47. Přestože používají stejný náboj, z konstrukčního hlediska nemají společný téměř jediný díl. Československá zbrojovka v Uherském Brodě vyvinula zbraň, která byla o kilogram lehčí, pracovala na odlišném principu uzamčení a nabízela vlastnosti, o kterých se sovětským vojákům mohlo jen zdát.
Když se v zahraničním válečném filmu objeví silueta samopalu vzor 58, filmoví diváci i méně zasvěcení vojenští nadšenci téměř bez zaváhání prohlásí: to je kalašnikov. Vizuální podobnost obou zbraní je nezpochybnitelná – obě mají zakřivený rohlíkový zásobník na třicet nábojů, podobně umístěná mířidla a dřevěné nebo hnědé kompozitní pažbení.
Zdání však v tomto případě klame víc než u jakékoli jiné zbraně studené války. Jakmile vezmete do ruky šroubovák nebo pouhý náboj a zbraň rozeberete na jednotlivé funkční uzly, nenajdete uvnitř prakticky nic, co by z konstrukce Michaila Kalašnikova vycházelo. Československá armáda se v padesátých letech 20. století vzepřela sovětskému diktátu na nákup licence AK-47 a dala přednost vlastní konstrukční škole.
Tlak z Moskvy a utajovaný projekt Koště
V polovině padesátých let stála Československá lidová armáda před zásadním úkolem: nahradit pestrou a logisticky neudržitelnou směs druhoválečných a poválečných pěchotních zbraní jednotnou automatickou puškou. Zbrojní velmoci Varšavské smlouvy tehdy bez výjimky přebíraly sovětský vzor. Polsko, Maďarsko, NDR, Bulharsko i Rumunsko zavedly licenční výrobu útočné pušky AK-47.
Z Prahy však přišlo sebevědomé rozhodnutí jít vlastní cestou. Československo disponovalo mimořádně silnou zbrojní tradicí sahající k předválečným konstrukcím bratrů Holečkových i úspěšným poválečným samopalům vzor 23 a 25. V Konstruktě Brno odstartoval pod vedením mladého, teprve devětadvacetiletého konstruktéra Jiřího Čermáka vývojový úkol s krycím názvem Koště.
Původně byla zbraň konstruována pro vynikající československý náboj 7,62 × 45 mm vz. 52, který poháněl tehdejší poloautomatické pušky a univerzální kulomety zavedené v ČSLA. V roce 1957 však Sovětský svaz nekompromisně prosadil unifikaci pěchotního střeliva v celém východním bloku. Konstruktéři museli projekt urychleně přepracovat na sovětský zkrácený náboj 7,62 × 39 mm vz. 43. Přestože kalibr a geometrie komory musely odpovídat sovětskému standardu, samotná mechanika zůstala stoprocentně československá.
Čtyři klíčové uzly: Proč uvnitř nic neodpovídá kalašnikovu
Zatímco sovětský kalašnikov vsadil na osvědčená, masivní a vůči tolerancím tolerantní řešení, Jiří Čermák navrhl jemný, vysoce optimalizovaný mechanický hodinový stroj. Zásadní rozdíly lze shrnout do čtyř konstrukčních celků:
- 1. Systém uzamčení závěru: AK-47 používá masivní rotační závorník s dvěma uzamykacími ozuby, který se při pohybu vodicí kulisou otáčí kolem své podélné osy. Samopal vz. 58 naproti tomu sází na výkyvnou závoru. Závorník se nepootáčí; o uzamčení se stará samostatná součástka ve tvaru písmene U, která se při dorazu nosiče závorníku vykývne ve svislé rovině dolů a zapadne do pevných vybrání v pouzdře zbraně.
- 2. Bicí mechanismus a spoušť: Kalašnikov má klasický otočný kohout (kladívko), který se při natažení sklopí dozadu a po stisku spouště udeří na odpružený zápalník. Vz. 58 kohout vůbec nemá. Využívá lineární přímoběžný úderník – ocelový válec umístěný přímo v ose závěru a hlavně, hnaný vlastní bicí pružinou. Při výstřelu se pohybuje přímočaře vpřed. Díky tomu je pouzdro zbraně nižší a chod spouště podstatně kratší.
- 3. Odběr plynů a píst: U kalašnikova je plynový píst pevnou součástí těžkého nosiče závorníku (takzvaný dlouhý zdvih). Při každém výstřelu letí dozadu masa vážící přes půl kilogramu, což sice pomáhá překonávat nánosy karbonu, ale zbraň při střelbě dávkou výrazně rozkmitává. Samopal vz. 58 využívá samostatný plynový píst s krátkým chodem a vlastní vratnou pružinou. Píst se po zásahu plynů pohne vzad jen o necelé dva centimetry, udělí dynamický impuls nosiči závorníku a okamžitě se vrací vpřed.
- 4. Střelecká pohotovost a páskové nabíjení: Pokud u AK-47 vystřílíte poslední náboj, závěr se vrátí dopředu a střelec zjistí prázdnou zbraň až suchým cvaknutím naprázdno. Samopal vz. 58 má integrovaný záchyt závěru – podavač prázdného zásobníku udrží závěr v otevřené zadní poloze. Střelec okamžitě vidí otevřené výhozní okénko a po vložení nového zásobníku stačí závěr mírně popotáhnout nebo zmáčknout záchyt. Zbraň navíc umožňuje doplňování nábojů shora pomocí desetiranných pásků přímo do zbraně.
O kilogram lehčí frézovaná ocel a hliníkové zásobníky
Jedním z největších triumfů brněnských a uherskobrodských konstruktérů byla hmotnost zbraně. První generace AK-47 s frézovaným pouzdrem vážila bez nábojů masivních 4,3 kilogramu. Teprve pozdější modernizace AKM z roku 1959, která přešla na tenkostěnné lisované plechy, srazila hmotnost na přibližně 3,14 kg.
Československý samopal vzor 58 si podržel mimořádně tuhé, z jednoho kusu oceli frézované pouzdro závěru. Přesto váží pěchotní verze s pevnou pažbou (vz. 58 P) pouhých 2,91 kilogramu a výsadková verze se sklopnou ramenní opěrou (vz. 58 V) dokonce 2,87 kilogramu. Každé odlehčení stěny bylo přesně spočteno tak, aby zbraň vydržela zátěž, ale nezatěžovala vojáka gramem zbytečného kovu navíc.
Úspora hmotnosti pokračovala i u příslušenství. Zatímco sovětský ocelový zásobník váží prázdný zhruba 330 gramů, československý zásobník byl lisován z lehké hliníkové slitiny a váží pouze 185 gramů. V bojové dávce se šesti plnými zásobníky nesl československý voják o téměř dva kilogramy méně než jeho sovětský kolega se stejným počtem nábojů. Zásobníky obou zbraní jsou kvůli odlišnému záchytu a šířce šachty vzájemně zcela nezaměnitelné.
| Technický parametr | Samopal vz. 58 P (ČSSR) | AK-47 / AKM (SSSR) |
|---|---|---|
| Systém uzamčení | Výkyvná závora ve svislé rovině | Rotační závorník s ozuby |
| Bicí ústrojí | Lineární přímoběžný úderník | Otočné kladívko (kohout) |
| Systém odběru plynů | Krátký zdvih samostatného pístu | Dlouhý zdvih spojený s nosičem |
| Hmotnost prázdné zbraně | 2,91 kg (frézované pouzdro) | 4,30 kg (AK-47) / 3,14 kg (AKM) |
| Materiál zásobníku | Hliníková slitina (185 g) | Ocelový plech (cca 330 g) |
| Záchyt závěru po vyprázdnění | Ano (zůstává otevřený) | Ne (závěr zavírá naprázdno) |
| Možnost páskového plnění | Ano (drážka v nosiči závorníku) | Ne |
Dřevotříska, tropy a pověstný nedoskočený spoušťák
Nezaměnitelný vzhled samopalu vz. 58 dotváří jeho pažbení. První výrobní série měly tradiční pažbu, pistolovou rukojeť a předpažbí z bukového dřeva. Velmi brzy je však nahradil moderní kompozitní materiál: jemná buková dřevitá moučka pojená fenolformaldehydovou pryskyřicí, lisovaná pod vysokým tlakem. Vojáci tomuto materiálu přezdívali „dřevotříska“ nebo nesprávně „bakelit“. Šlo o nesmírně odolný materiál, který na rozdíl od dřeva nehnil, nepodléhal vlhku a odolával chemické dekontaminaci.
Zbraň však měla i své provozní limity, které dobře znají generace odvedenců z dob základní vojenské služby. Kvůli tenkostěnnému pouzdru a kompaktnímu předpažbí se zbraň při intenzivní střelbě dávkami rychle zahřívala – po vystřílení tří zásobníků v rychlém sledu už předpažbí pálilo do dlaně. Odlehčená konstrukce s sebou nesla také menší toleranci vůči jemnému blátu než přerostlý a vůlemi vybavený kalašnikov.
Mezi střelci a zbrojíři je známý také jev lidově označovaný jako „hermafrodit“ nebo „závada na spoušťadle“. Pokud střelec při střelbě jednotlivými ranami spoušť uvolňoval příliš pomalu nebo ji nedomačkl, mohlo dojít k zachycení úderníku přerušovačem v mezipoloze. Závěr sice podal nový náboj do komory, ale úderník spadl bez odpálení – k dalšímu výstřelu bylo nutné závěr znovu ručně natáhnout.
Zbraň prověřená v desítkách konfliktů od Asie po Afriku zůstává podle záznamů Vojenského historického ústavu Praha i výrobce České zbrojovky Uherský Brod unikátním dokladem československého zbrojního mistrovství. Když v roce 1958 opustily zbrojovku první sériové kusy, nepředstavovaly kompromis pod diktátem Moskvy, ale jednu z nejelegantnějších a nejlépe navržených útočných pušek dvacátého století.
