Vojenské doktríny studené války sázely na těžké tankové kolosy s mohutnými otočnými věžemi. Švédští konstruktéři se však rozhodli všechny zažité představy zbořit a vytvořili nízký stroj se zcela pevnou hlavní.
V padesátých letech dvacátého století hledala švédská armáda nový hlavní bojový tank schopný bránit rozsáhlé severské lesy, močály a jezerní úžiny před případnou sovětskou invazí. Konstruktér Sven Berge tehdy detailně prozkoumal tisíce hlášení o zásazích obrněnců z druhé světové války i korejského konfliktu a došel k překvapivému zjištění. Více než polovina všech fatálních zásahů směřovala do vysoké otočné věže, která představovala největší a nejsnáze zasažitelný cíl na bojišti. Podle archivních záznamů švédského tankového muzea Arsenalen v Strängnäs i technických studií britského The Tank Museum v Bovingtonu proto Berge navrhl radikální koncept, v němž otočnou věž zcela zrušil a výkonný kanon ráže sto pět milimetrů zabudoval přímo do trupu vozidla.
Vznikl tak jeden z nejpozoruhodnějších a technologicky nejodvážnějších tanků v dějinách vojenství, oficiálně označený jako Stridsvagn 103, zkráceně Strv 103. Zahraniční pozorovatelé a armádní experti stroj často mylně považovali za pouhý stíhač tanků nebo samohybné dělo, protože neměl tradiční věž. Švédská vojenská doktrína s ním však od počátku počítala jako s plnohodnotným hlavním bitevním tankem. V členitém terénu skandinávské krajiny, plném žulových balvanů a hustých porostů, nabízel bezkonkurenční výhody, které žádný jiný soudobý stroj nedokázal napodobit.
Hydropneumatický podvozek a míření pohybem celého stroje
Základní technická otázka každého konstruktéra při pohledu na pevnou hlaveň zněla zcela jasně, jak takový tank vlastně zamíří na cíl. Sven Berge přišel s geniálním řešením v podobě aktivního hydropneumatického podvozku. Kanon byl napevno spojený s korbou, takže vertikální náměr zajišťovalo naklápění celého trupu dopředu a dozadu. Speciální hydraulické válce na pojezdových kolech dokázaly zvednout předek tanku až o dvanáct stupňů nahoru nebo jej sklopit o deset stupňů dolů. Tento rozsah plně postačoval pro vedení efektivní palby v kopcovitém terénu.
Horizontální míření pak obstarávalo samotné otáčení pásů na místě. Díky přesnému hydrostatickému řízení dokázal řidič natočit tank o zlomky úhlových stupňů tak jemně, že stabilita zaměření na vzdálenost dvou kilometrů plně konkurovala klasickým věžovým tankům. Výsledkem této konstrukce byla neuvěřitelně nízká silueta. Zatímco tehdejší sovětské nebo americké tanky dosahovaly výšky kolem dvou a půl až tří metrů, Strv 103 měřil na výšku pouhé dva metry a čtrnáct centimetrů. V terénu se dokázal schovat za sebemenší terénní vlnu tak dokonale, že pro optické přístroje nepřítele zůstával takřka neviditelný.
Dva odlišné motory a světová premiéra plynové turbíny
Unikátnost švédského stroje nekončila pouze u absence věže. Strv 103 se stal vůbec prvním sériově vyráběným tankem na světě, který k pohonu využil plynovou turbínu, a to dávno před americkým strojem M1 Abrams nebo sovětským T 80. Švédové navíc nevsadili pouze na jeden motor, nýbrž do přední části korby instalovali hned dva zcela odlišné pohonné agregáty pracující ve společném tandemu.
Základním motorem pro běžnou jízdu po silnici a pomalé manévrování v terénu byl vícepalivový vznětový motor Rolls Royce s protiběžnými písty o výkonu dvou set čtyřiceti koní. Pro náročné zrychlení v hlubokém sněhu a rychlý přesun do palebné pozice se k němu připojovala kompaktní plynová turbína Boeing o výkonu tří set koní. Turbína měla obrovskou výhodu v tom, že ji šlo bez potíží nastartovat i při arktických mrazech hluboko pod bodem mrazu, kdy běžné naftové motory selhávaly. Umístění celé motorové soustavy v přídi vozidla navíc sloužilo jako dodatečná pasivní ochrana, která pohlcovala kinetickou energii nepřátelských střel dříve, než mohly proniknout do prostoru posádky.
Stroj, který mohl v boji řídit a pálit jediný člen posádky
Většina tanků té doby vyžadovala čtyřčlennou posádku, tedy velitele, střelce, řidiče a nabíječe. Švédský koncept zredukoval počet mužů na tři, a to díky instalaci plně automatického nabíjecího systému Bofors v zadní části korby. Zásobník pojal padesát kusů munice a dokázal nabít další náboj za pouhé tři sekundy. Tank tak zvládl vystřelit až patnáct ran za minutu, což byla rychlost, jaké se žádný lidský nabíječ v těžkých podmínkách nemohl ani přiblížit. Vystřelené nábojnice automaticky vylétávaly ven malým poklopem v zadním pancíři.
Zásadní inovací bylo zdvojené ovládání. Protože se kanon zaměřoval pohybem celé korby, byly ovládací prvky střelby a řízení vozidla integrovány do identických řídicích pultů. Velitel i řidič měli k dispozici shodné páky a periskopy. Pokud velitel spatřil cíl, mohl okamžitě převzít řízení, sám natočit celý tank, změřit vzdálenost a vystřelit. V krajním případě, pokud by zbývající členové posádky utrpěli zranění, dokázal jediný člověk plnohodnotně řídit vozidlo, ovládat podvozek, mířit a pálit bez nutnosti opustit své sedadlo.
Plná rychlost při couvání a bleskový ústup z palebného postavení
Třetím členem posádky byl radista, který však plnil ještě jednu nesmírně důležitou taktickou roli. Seděl zády ke směru jízdy a měl před sebou vlastní sadu pedálů, řídicích pák a zpětný periskop. Převodovka tanku byla zkonstruována tak, že nabízela stejný počet převodových stupňů pro jízdu vpřed i vzad. Strv 103 tak dokázal couvat maximální rychlostí padesát kilometrů v hodině, což byla hodnota, o níž si mohly nechat zdát všechny ostatní tanky světa.
Tato vlastnost byla klíčová pro švédskou obrannou taktiku ze zálohy. Tank vyjel na vrchol terénní vyvýšeniny, bleskově odpálil několik přesně mířených střel na kolonu nepřítele a zadní řidič okamžitě sešlápl plynový pedál. Stroj bleskově zmizel v úkrytu, aniž by se musel zdlouhavě otáčet a vystavovat nepřátelské palbě své zranitelnější boky či zadní část. Pro boj v lesních průsecích a úzkých soutěskách šlo o nepřekonatelnou taktickou přednost.
| Bojový parametr | Švédský Strv 103 | Britský Centurion | Sovětský T 62 |
|---|---|---|---|
| Koncepce korby | Bezvěžová s pevnou hlavní | Klasická s otočnou věží | Klasická s nízkou věží |
| Výška vozidla | Dva metry a čtrnáct centimetrů | Tři metry | Dva metry a čtyřicet centimetrů |
| Kanon a ráže | Drážkovaný L74 ráže sto pět milimetrů | Drážkovaný L7 ráže sto pět milimetrů | Hladký U 5TS ráže sto patnáct milimetrů |
| Kapacita osádky | Tři muži s možností řízení jedním mužem | Čtyři muži s lidským nabíječem | Čtyři muži s lidským nabíječem |
| Maximální rychlost vzad | Padesát kilometrů v hodině | Dvanáct kilometrů v hodině | Osm kilometrů v hodině |
| Pohonná jednotka | Vznětový motor a plynová turbína | Zážehový dvanáctiválec | Vznětový dvanáctiválec |
Proč byl švédský koncept v lesích nepřekonatelný a kde narazil
V sedmdesátých letech podstoupil Strv 103 náročné srovnávací zkoušky ve Velké Británii, Německu i ve Spojených státech. Zahraniční důstojníci byli ohromeni rychlostí zaměření ze statických pozic a vysokou pravděpodobností zásahu prvním výstřelem. V obranném boji, kdy tank operoval z připravených zákopů nebo za terénními valy, předčil většinu svých západních i východních konkurentů. K ochraně před kumulativními hlavicemi RPG a protitankovými střelami navíc Švédové vyvinuli předsazenou mříž z ocelových tyčí, kterou v případě pohotovosti namontovali na příď vozidla.
Přesto se tato konstrukční filozofie nerozšířila do výzbroje dalších světových velmocí. Hlavní limitací byla neschopnost vést přesnou palbu za jízdy. Zatímco moderní tanky s plně stabilizovanými věžemi a kanony dokázaly v osmdesátých letech účinně pálit při plné rychlosti na zvlněném terénu, Strv 103 musel před každým výstřelem alespoň na okamžik zastavit, aby hydropneumatický systém srovnal korbu do potřebného úhlu. V útočných operacích na otevřených pláních by tak čelil nevýhodě.
Stridsvagn 103 sloužil ve švédské armádě spolehlivě až do konce devadesátých let, kdy jej postupně nahradily moderní německé tanky Leopard 2, ve Švédsku označované jako Strv 122. Zůstal však nepřehlédnutelným pomníkem odvahy švédských inženýrů, kteří dokázali odhodit konvenční šablony a vytvořili obrněné vozidlo přesně na míru geografii a obranným potřebám své vlasti.
