Po listopadu 1989 přebírala československá armáda od Lidových milicí také 358 minometů a 149 bezzákluzových kanonů. Stranický sbor měl vedle pěchotních zbraní i výzbroj pro bojové úkoly. Prosincové odzbrojení přitom začalo ještě před jeho formálním rozpuštěním.
V inventuře po revoluci nešlo jen o pistole a samopaly. Příloha písemné odpovědi ministra národní obrany ze 7. května 1990 uvádí 71 043 samopalů, 6 890 kulometů, 130 protiletadlových kulometů, 358 minometů a 149 bezzákluzových kanonů. K tomu armáda převzala 20 067 pistolí a 4 005 signálních pistolí. Na výzbroj pomocné závodní hlídky to byl opravdu široký záběr.
Kettering Bug létal bez pilota už v roce 1918. Křídla měl za letu odhodit
Za čísly stály také zásoby střeliva. Jen do samopalů soupis zaznamenal téměř 63 milionů nábojů. Přehled je cenný tím, že zachycuje konkrétně převzaté zbraně podle přejímacích dokladů. Jednotlivé vzory ale nerozepisuje. Když tedy uvádí samopaly, nelze z něj samotného přidělit všech 71 tisíc kusů jedinému modelu.
Stranický sbor počítal i s válkou
Lidové milice vznikly z rozhodnutí vedení Komunistické strany Československa v únoru 1948. V osmdesátých letech fungovaly jako její ozbrojené jednotky. Jejich známou úlohou byla ochrana režimu, včetně nasazování proti demonstracím. Jak ale vysvětluje historik Jiří Bašta ve studii Rozpuštění Lidových milicí v roce 1989 a pokusy o právní narovnání, pro případ války se s nimi počítalo také při bojích na území státu. Při společných cvičeních s armádou se zaměřovaly mimo jiné na boj proti předpokládaným výsadkům NATO.
České Leopardy 2A8 dostanou Trophy. Systém zasahuje proti střelám za letu
Tomu odpovídalo členění výzbroje. Studie Jana Štaigla o milicích na Slovensku zveřejněná v časopise Vojenská história zachycuje vedle střeleckých jednotek také jednotky minometné, protitankové a protiletadlové. Uvádí minomety vz. 52, bezzákluzové kanony vz. 59, tarasnice T-21 i velkorážní kulomety DŠK. Organizační tabulky popisují plánované sestavy, nikoli stejnou skutečnou výzbroj v každé továrně.
Minomet znamenal možnost dělostřelecké podpory. Střela letí po strmé dráze, tedy jinak než při běžné přímé střelbě z pušky. Tuto úlohu popisuje Vojenský historický ústav na příkladu sovětského BM-37. Fotografie muzejního minometu ilustruje princip a kategorii zbraně, nikoli konkrétní kus z inventury milicí.
Bezzákluzové zbraně zase přidávaly protitankovou výzbroj. Československý kanon vz. 59 podle VHÚ sloužil u motostřeleckých a výsadkových jednotek i u Lidových milicí. Existovala tažená i vozidlová instalace, například na OT-810D odvozeném od transportéru OT-810. Muzejní vozidlo na úvodní fotografii ukazuje takovou montáž, samo o sobě ale nedokládá službu tohoto transportéru u milicí. Menší tarasnice T-21 byla dalším typem v jejich protitankových jednotkách.
Nejdřív zbraně, potom ostatní materiál
Odvoz se rozběhl po jednání generálního tajemníka KSČ Karla Urbánka s ministrem obrany Milánem Václavíkem 30. listopadu 1989. Podle Baštovy rekonstrukce začalo přebírání v Praze už večer 1. prosince, v ostatních krajích následující den. Armádní útvary je organizovaly přímo u závodních jednotek. Se štáby milicí dohodly otevření skladů a harmonogram, velitelé odsunových skupin potvrzovali seznamy převzatých zbraní.
Do 4. prosince se nejprve odvezly pistole, samopaly a kulomety s municí. Potom následovaly těžší zbraně. Odsuny výzbroje a střeliva podle studie skončily do 8. prosince. Ostatní vojenský materiál armáda stahovala od 11. prosince přibližně do 20. prosince. Rozpuštění milicí schválil mimořádný sjezd KSČ 21. prosince, kdy už byla podstatná část jejich materiálu v armádních skladech.
Podpisy převzetím práce neskončila
Ministerská odpověď z května 1990 popisuje i další porovnávání evidence. Ke 30. dubnu podle ní chybělo 14 pistolí, naopak přebývaly dva samopaly a 554 kilogramů trhavin. Převzatý a využitelný materiál se zařazoval do armádních zásob. Pro přebytečný a nepoužitelný materiál se hledalo další využití, případně se rozebíral na náhradní díly a suroviny.
Prosincové odzbrojení tak mělo dvě části: dostat zbraně ze stranických skladů pod armádní kontrolu a následně srovnat doklady se skutečností. Oproti příběhům jednotlivých konstrukcí, jako byl vývoj a přeznačování československých samopalů, je to historie skladů, seznamů a odpovědnosti za tisíce kusů. Právě jejich předání ukázalo, jak rozsáhlou výzbroj měla vedle státní armády k dispozici také vládnoucí strana.
