Vážila přes sedmdesát tisíc tun a její devět děl ráže 460 milimetrů dokázalo poslat tunový projektil za obzor na vzdálenost přes čtyřicet kilometrů. Japonská bitevní loď Jamato představovala vrchol námořního inženýrství své éry. Přesto se její osud naplnil v dubnu 1945 během zoufalé sebevražedné operace Ten Gó, kdy bez leteckého krytí vyplula vstříc drtivé přesile stovek amerických palubních bombardérů.
Když japonské císařské námořnictvo koncem třicátých let plánovalo stavbu třídy Jamato, vycházelo ze strategické doktríny rozhodující bitvy. Japonští admirálové věděli, že proti průmyslové převaze Spojených států nemohou soutěžit v celkovém počtu plavidel. Rozhodli se proto vybudovat plavidla tak masivní, že by jediné z nich dokázalo v přímém dělostřeleckém střetu přemoci jakoukoliv skupinu nepřátelských lodí. Oficiální historické záznamy uchovávané institucí U.S. National Archives ukazují, jak přísně Tokio celý projekt tajilo před západními rozvědkami. Američtí konstruktéři se o skutečných rozměrech a monstrózní ráži děl dozvěděli až po kapitulaci Japonska. Do té doby předpokládali, že Jamato nese standardní šestnáctipalcová děla. Zkázu této ocelové pevnosti však nepřinesly nepřátelské bitevní lodě, nýbrž střemhlavé bombardéry Curtiss Helldiver a torpédové letouny Avenger, jejichž dochovaný vzor vystavuje Smithsonian National Air and Space Museum.
Inženýrský zázrak a kanóny ráže 460 milimetrů
Konstrukce lodi Jamato posunula hranice metalurgie i lodního stavitelství. Její hlavní výzbroj tvořilo devět děl ráže 460 milimetrů umístěných ve třech trojhlavňových věžích. Každá z těchto věží vážila kolem dvou tisíc sedmi set tun, což bylo více než celý průměrný torpédoborec té doby. Hlavní protipancéřové granáty Typ 91 vážily 1 460 kilogramů a při výstřelu opouštěly hlaveň rychlostí sedm set osmdesát metrů za sekundu. Tlaková vlna při salvě byla tak zničující, že by na otevřené palubě roztrhala lidské plíce a poškodila menší protiletadlová děla. Kolem hlavních věží proto musely být instalovány speciální bezpečnostní zóny a pancéřové kryty pro obsluhu.
Pancéřování lodi odpovídalo její ničivé síle. Hlavní boční pás ze speciální cementované oceli Vickers dosahoval tloušťky 410 milimetrů a byl skloněn pod úhlem dvacet stupňů, což dále zvyšovalo jeho efektivní odolnost proti dopadajícím střelám. Čela hlavních dělových věží chránil neuvěřitelný pancíř o síle 650 milimetrů. Trup byl rozdělen do více než tisíce vodotěsných komor, které měly zabránit potopení i v případě těžkého poškození torpédy. Celý kolos pohánělo dvanáct kotlů a čtyři parní turbíny o výkonu sto padesáti tisíc koňských sil, které dokázaly toto monstrum rozpohybovat na rychlost dvacet sedm uzlů.
Operace Ten Gó a sebevražedná plavba k Okinawě
V roce 1945 však byla situace na bojišti zcela jiná než v době plánování lodi. Spojenecká vojska se vylodila na Okinawě a japonské velení se rozhodlo pro zoufalý krok. V rámci operace Ten Gó dostala Jamato rozkaz vyplout k Okinawě bez jakéhokoliv stíhacího doprovodu. Plán počítal s tím, že se loď probije americkou blokádou, najede na mělčinu u pobřeží a její posádka bude z nehybného trupu pálit na americká postavení, dokud nedojde munice. Následně měli námořníci posílit pěchotu na ostrově.
Šlo o čistě sebevražedný podnik. Na lodi bylo k dispozici pouze tolik paliva, aby dosáhla cíle, a admirálové dobře věděli, že plavba proti naprosté vzdušné nadvládě protivníka znamená jistou smrt. Posádka složená z více než tří tisíc námořníků a důstojníků se před vyplutím rituálně rozloučila se životem.
Americká taktika a zničující úder na levobok
Ráno 7. dubna 1945 objevily japonský svaz americké průzkumné hydroplány. Krátce po poledni dorazila první vlna z téměř čtyř stovek amerických letounů z letadlových lodí operačního svazu Task Force 58 pod velením admirála Marc Mitschera. Američtí piloti uplatnili mimořádně chytrou a brutální taktiku, kterou se naučili při předchozím potopení sesterské lodi Musaši v bitvě v zálivu Leyte.
Zatímco střemhlavé bombardéry zasypávaly palubu tříštivými a protipancéřovými pumami, aby vyřadily protiletadlová děla a optické dálkoměry, torpédové bombardéry Avenger dostaly přísný rozkaz útočit přednostně na jediný bok lodi. Zasazení torpédových zásahů výhradně na levobok znamenalo pro gigantickou loď rozsudek smrti. Pokud torpéda zasáhnou obě strany trupu, loď sice nabírá vodu, ale klesá relativně rovnoměrně. Pokud však desítka těžkých torpéd protrhne trup pouze na jedné straně, asymetrické zaplavení začne loď prudce naklánět.
Japonští technici v podpalubí se snažili náklon vyrovnat protizaplavením pravobočních oddílů. Voda však pronikala příliš rychle a velitelé museli zatopit kotelny i strojovny na pravé straně, často i se stovkami námořníků uvězněných uvnitř. Přesto se náklon nepodařilo zastavit. Jakmile přesáhl dvacet stupňů, hlavní děla přestala střílet, protože hydraulické mechanismy nedokázaly těžké věže v takovém úhlu otočit.
Výbuch muničních komor a konec éry bitevních lodí
Ve 14:20 se Jamato převrátila na bok a začala mizet pod hladinou. V tu chvíli došlo ke katastrofě nepředstavitelných rozměrů. Uvnitř převracejícího se trupu se uvolnily tunové granáty v předních muničních komorách a třením či pádem došlo k jejich masivní řetězové iniciaci. Následná exploze doslova roztrhla trup na dva kusy.
Výbuch vytvořil obrovský hřibovitý oblak dýmu a plamenů stoupající do výšky šesti kilometrů, který byl viditelný na ostrově Kjúšú vzdáleném přes sto padesát kilometrů. Zkáza lodi Jamato si vyžádala životy více než tří tisíc japonských námořníků včetně velitele svazu admirála Seiiči Itóa. Přežilo pouhých dvě stě šedesát devět mužů, které z vody vylovily doprovodné torpédoborce.
Tragický konec lodi Jamato definitivně uzavřel epochu, v níž oceánům vládly těžké bitevní lodě s masivním pancířem a obřími děly. Potvrdil nezvratnou pravdu druhé světové války: skutečnou královnou moří se stala letadlová loď a její palubní letectvo.
