Na konci mise Saljutu 3 přišel 24. ledna 1975 ze Země povel k palbě. Sovětská stanice tehdy letěla bez posádky a blížil se její řízený zánik v atmosféře. Konstruktéry zajímalo, jak se při střelbě zachová celý stroj.
Pavel Popovič a Jurij Arťuchin si už v létě 1974 na stanici zkoušeli míření. Pozemní středisko jim vybíralo hvězdy, které sloužily jako cvičné cíle. Podle podnikové historie Almazu kosmonauti nacvičovali vyhledání cíle a natočení stanice.
Raketový letoun X-15 létal na hranici vesmíru. Jeho rychlostní rekord odolává už téměř 60 let
Pod jménem Saljut se skrýval Almaz
Sovětské zprávy o startu v červnu 1974 používaly jméno Saljut 3. Označení Saljut tehdy dostávaly civilní i vojenské stanice. Saljut 3 byl druhou stanicí vojenského programu Almaz s interním označením OPS-2. Oficiální zprávy popisovaly například oddělené prostory pro práci a odpočinek. Přístroje pro pozorování a fotografování Země sloužily hlavně vojenskému průzkumu.
Sojuz 14 přivezl v červenci na stanici Popoviče a Arťuchina. Strávili na ní patnáct dní. Druhá loď, Sojuz 15, se v srpnu nedokázala připojit a její posádka se vrátila na Zemi. Saljut 3 pokračoval v letu automaticky.

V září středisko odeslalo ze stanice návratovou kapsli s filmem z průzkumných kamer. Jak dopravit exponovaný film z oběžné dráhy, řešili i Američané. Návratové pouzdro družice Discoverer 14 zachytil letoun ještě pod padákem.
S hlavní se otáčela celá stanice
Kanón měl stanici chránit, kdyby se k ní přiblížilo cizí plavidlo. Byl pevně spojený s trupem. Pokud chtěla posádka změnit směr hlavně, musela podle studie historičky Cathleen Lewisové natočit celý stroj o hmotnosti bezmála dvaceti tun. Rychlost zamíření tak závisela na tom, jak rychle se dokázala pootočit samotná stanice.
Lehký tank AMX 13 využíval dva revolverové zásobníky. Po dvanácti výstřelech musela posádka znovu nabíjet
Přesná podoba zbraně zůstává sporná. Žukovského muzeum spojuje obranný systém Ščit-1 s upraveným leteckým kanónem NR-23. Lewisová ve studii uložené u Smithsonianu uvádí označení R-23M a zbraň odvozuje od kanónu bombardéru Tu-22.

Při palbě přišly ke slovu motory
Síla, která při výstřelu urychlí střelu, působí opačným směrem i na stanici. Pozemní obsluha proto spustila současně s kanónem i motory, aby zpětný ráz vyrovnala. Právě obava z účinku zpětného rázu na let stanice je podle podnikové historie Almazu důvod, proč za pobytu posádky zůstalo u nácviku.
Podle Anatolije Zaka se střílelo proti směru letu, aby střely zůstaly na oběžné dráze kratší dobu. Střela tím ztratí část rychlosti, kterou už měla společně se stanicí, a její dráha v nejnižším bodě klesne blíž k Zemi. Jak dlouho se na oběžné dráze udrží drobné kovové předměty, řešili už dřív Američané u projektu West Ford, kde od nich chtěli odrážet rádiový signál.
Zak uvádí za celou misi tři odpálení, Žukovského muzeum u samotné zkoušky uvádí dvě dávky. Dávka může zahrnovat několik ran. Přesný počet vypálených nábojů tak zůstává otevřený.
