Žádný jiný pilotovaný letoun s křídly se v atmosféře nikdy nepohyboval tak rychle. Experimentální raketový stroj North American X 15 posunul v šedesátých letech hranice letectví až na samý okraj vesmíru.
Na konci padesátých let spojily síly americký úřad NASA, letectvo, námořnictvo a společnost North American Aviation, aby postavily létající laboratoř pro hypersonické rychlosti. Jak uvádí historický archiv agentury NASA, mezi lety 1959 a 1968 uskutečnily tři postavené stroje celkem 199 zkušebních letů a jako první pilotované letouny překonaly hranici Mach 4, Mach 5 i Mach 6. Podle záznamů o prvním vyjetí stroje z továrny museli inženýři pro tyto podmínky navrhnout drak ze speciální niklchromové slitiny Inconel X.
Běžný hliník by se při tření vzduchu v mnohonásobně nadzvukové rychlosti jednoduše roztavil nebo ztratil pevnost. Povrch letounu X 15 se při ostrých letech rozžhavil zhruba na 650 stupňů Celsia a konstrukce z tmavého žáruvzdorného kovu musela počítat s tím, že se trup za letu tepelně roztahuje.

Start z křídla bombardéru a přistání na lyžích
Raketový motor XLR99 spotřeboval zásobu kapalného kyslíku a bezvodého čpavku za necelé dvě minuty, takže letoun nemohl vzlétat vlastní silou z letištní dráhy. Pod křídlo jej proto vynášel upravený obří bombardér B 52 do výšky kolem čtrnácti kilometrů, kde se štíhlý stroj odpoutal a zažehl raketu.
Stejně neobvykle řešili konstruktéři i návrat na zem. Aby ušetřili hmotnost a prostor v rozpáleném trupu, neměl X 15 pod záďovými plochami klasická kola. Při klouzavém přistání na vyschlé solné jezero Rogers Dry Lake dosedal na dvojici výsuvných ocelových lyžin a přední dvojkolí, přičemž před dotykem se zemí odhodil spodní část obří kýlové plochy.
Řízení bez vzduchu a slavní piloti včetně Armstronga
Když X 15 vystoupal do výšek kolem osmdesáti až sta kilometrů, řídký vzduch přestal stačit pro běžná křidélka a výškovku. V přídi a na koncích křídel proto pracovaly malé reaktivní trysky na peroxid vodíku, které natáčely letoun v beztížném či téměř kosmickém prostředí podobně jako pozdější raketoplány.
V kokpitu se vystřídala elita amerických zkušebních pilotů, z nichž osm získalo za překročení hranice osmdesáti kilometrů oficiální odznak astronauta. Mezi dvanácti muži programu byl i Neil Armstrong, který na stroji X 15 sbíral zkušenosti s řízením na hranici atmosféry dávno před svým historickým letem k Měsíci.

Rekord Mach 6,7 z října 1967 dodnes nebyl překonán
Vrchol programu přišel 3. října 1967, kdy major William Pete Knight usedl do upraveného druhého prototypu X 15A 2 s přídavnými nádržemi a bílým ablativním nátěrem. Po zážehu motoru dosáhl rychlosti Mach 6,7, tedy 7 274 kilometrů za hodinu.
Žár byl tak extrémní, že rázové vlny kolem podvěsného pylonu částečně propálily hliníkovou konstrukci pod trupem. Přesto Knight bezpečně přistál a jeho výkon zůstal dodnes nepřekonaným světovým rekordem pro pilotované letadlo s vlastním pohonem.
