Představa obří mateřské lodi, která ve vzduchu vypouští a znovu zachycuje menší letadla, provázela letectvo celé minulé století. Až projekt americké agentury DARPA s názvem Gremlins proměnil tuto vizi v realitu. Běžný transportní letoun Hercules dokáže vypustit organizovaný roj průzkumných bezpilotních strojů a po splnění mise je za letu vtáhnout do nákladového prostoru.
Koncepce vzdušných letadlových lodí fascinovala vojenské stratégy od třicátých let minulého století, kdy americké námořnictvo experimentovalo s obřími vzducholoděmi nesoucími stíhačky zavěšené na výsuvných hrazdách. Moderní technologický program agentury DARPA však tuto myšlenku oživil v radikálně účinnější podobě digitálního věku. Jak informoval vojenský zpravodajský portál Defense News, klíčovým cílem projektu bylo dokázat bezpečné a plně autonomní zachycení bezpilotního stroje za letu, což otevírá cestu k levnému a masovému nasazení dronových rojů v silně bráněném vzdušném prostoru protivníka.
Jádrem celého systému je bezpilotní proudový letoun Dynetics X 61A poháněný jedním proudovým motorem Williams International. Tento kompaktní stroj s délkou přes čtyři metry a křídlem o rozpětí bezmála tři a půl metru dokáže nést modulární užitečné zatížení o hmotnosti až šedesát kilogramů. Mateřským nosičem se stal osvědčený čtyřmotorový transportní letoun Lockheed C 130 Hercules. Z jeho otevřené záďové rampy posádka vysune speciální vlečné rameno se stabilizačním košem a záchytným zámkem na pevném laně. Tento koš se v proudu vzduchu chová jako aerodynamický terč, do kterého se navracející se dron musí s naprostou přesností trefit při rychlostech okolo dvou set čtyřiceti kilometrů za hodinu.
Největší technickou výzvou byla dynamika proudění vzduchu za obřím trupem letounu Hercules. V oblasti za záďovou rampou vznikají mohutné víry a turbulence, které bezpilotní stroj nekontrolovaně odhazují. Inženýři proto vyvinuli pokročilý optický naváděcí systém s počítačovým viděním, který v reálném čase sleduje polohu záchytného koše a prostřednictvím rychlých zásahů do řízení korigoval dráhu letu dronu milimetr po milimetru. Jakmile se záchytný hrot na přídi stroje X 61A mechanicky uzamkne v koši, dron okamžitě vypne svůj proudový motor, otočí křídla o devadesát stupňů podél trupu a výkonný naviják ho přes rampu vtáhne přímo do nákladového prostoru, kde může být uložen na standardní paletě.
Umělé vidění proti turbulencím za obřím trupem
Taktický význam tohoto postupu je revoluční. Dosavadní vojenské bezpilotní prostředky spadaly do dvou protikladných kategorií. Buď šlo o obří a nesmírně drahé stroje závislé na dlouhých vzletových drahách, nebo o levné jednorázové sebevražedné drony. Projekt Gremlins vytváří zcela novou kategorii poloautonomních prostředků, které jsou navrženy pro zhruba dvacet operačních misí. Každý stroj je konstruován s ohledem na nízké výrobní náklady, takže jeho případná ztráta v boji nepředstavuje strategickou pohromu. Mateřský letoun může zůstat v bezpečné vzdálenosti stovky kilometrů za linií fronty mimo dosah nepřátelských raketových baterií, zatímco vypuštěný roj pronikne přímo do srdce protiletecké obrany protivníka.

Roj dronů operuje jako propojená inteligentní síť. Jednotlivé stroje spolu neustále komunikují a sdílejí data ze senzorů. Část dronů nese výkonné rušičky radiolokátorů, jiné nesou pasivní elektromagnetické přijímače a zbytek funguje jako klamné cíle simulující radarové odrazy velkých stíhaček či bombardérů. Tím donutí obránce zapnout vyhledávací a naváděcí radary, odhalit jejich přesné pozice a vyčerpat drahé protiletadlové rakety na levné bezpilotní cíle. Přeživší stroje po splnění úkolu zamíří na dohodnutý bod setkání, kde je transportní letoun postupně posbírá a připraví pro další misi během méně než čtyřiadvaceti hodin.
Taktický roj jako klamný cíl a průzkumná síť
Současný úspěch navazuje na desetiletí amerických pokusů o vytvoření létající základny. Po nešťastném zániku předválečných vzducholodí se letectvo během studené války pokoušelo odpalovat proudové parazitní stíhačky z pumovnic obřích bombardérů B 36 Peacemaker. Mnohem praktičtější podobu pak představovaly speciálně upravené letouny DC 130H, které pod křídly nosily průzkumné terčové drony Firebee během vietnamské války. Tehdejší drony se však musely vracet na padácích a z moře je složitě lovily vrtulníky. Teprve současné digitální řízení a automatizace umožnily vyřešit proces zachycení bezpečně a opakovaně přímo za letu.

Zkušenosti z projektu Gremlins již armádní vývojáři zapracovávají do navazujících programů vzdušného boje. Možnost přeměnit jakýkoliv velký transportní či hlídkový letoun na mateřskou loď pro desítky bezpilotních průzkumníků radikálně proměňuje logistiku expedičních operací. Letecké základny již nemusí ležet v těsné blízkosti nepřátelských hranic a piloti nemusí riskovat životy při průniku hustou palbou protileteckých baterií. Projekt Gremlins dokázal, že nebe budoucnosti nebude patřit osamoceným drahým letounům, ale koordinovaným rojům řízeným z létajících mateřských lodí.
